Roman Koucký, architekt

Veřejné zakázky produkují nejhorší architekturu, říká člověk, pod jehož vedením vznikne nový územní plán hlavního města. Co limituje Prahu v rozvoji? Zvítězí zájmy nejrůznějších forem byznysu nebo snaha mít z Prahy co nejlepší místo pro život? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal architekt, docent Roman Koucký, dlouholetý pedagog a držitel mnoha ocenění, například Ceny Evropské asociace ocelových konstrukcí. Vítejte u nás.

Roman KOUCKÝ, architekt:
Dobrý den.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Tak ve vašem profesním životopise je toho tak nějak na román, ale hodně lidí si vás spojuje třeba s oceňovaným Mariánským mostem v Ústí nad Labem. Je to realizace, které vy sám si nejvíc ceníte, nebo není?

Roman KOUCKÝ, architekt:
To je ta klasická otázka, který dítě máte nejraději. Je to jedna ze špičkových staveb, kterou jsme postavili. Je to první most, který jsme kreslili a zároveň ho postavili, takže samozřejmě ta vážnost té realizace byla velká a je dodneška koneckonců.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste autorem řady územních plánů, dáte dohromady, kolikátým pro vás bude ten pražský?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Teď jste mě trošku zaskočila, možná deset.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
V čem se bude lišit vámi připravovaný metropolitní plán od toho územního tak, jak ho má Praha dosud nastavený?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, klasická a těžká otázka. Je pravda, že současný plán je přeurčený, je velmi rigidní, neumožňuje vlastně okamžitou reakci na proměny života a ten život se prostě za posledních 10 let, možná za posledních 15 let tak zásadně na světě proměnil, že vlastně to plánování, zejména naše český plánování, který bohužel vězí ideově v sedmdesátých letech dvacátého století prostě nestíhá tu rychlost toho života vlastně reflektovat, jo. Proto má ten současnej plán tisíce změn, jo, to slovo tisíce je prostě příšerný a já si myslím, že je vytvořit plán pružnější, stabilnější, jasnější a pro mnoho lidí také čitelnější.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Pružnější plán, nezávisí to hodně na legislativě? Nezávisí to hodně na vůli úředníků? Na tom, jak budou schopni s tím plánem vůbec pracovat?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Ano, samozřejmě je potřeba hledat určitý polohy v tý legislativě tak, abysme tu legislativu dodrželi a zároveň se pokusili udělat krok dopředu.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Je něco, čeho se vysloveně bojíte, třeba že vám legislativa sváže ruce v nějakém plánu, který byste pro Prahu rád?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Myslím, že ne. Samozřejmě obavy na takovémhle, nad takovýmhle úkolem asi musí mít každý, o tom není pochyb, třeba je to zatím tak čerstvý, že mě ještě nenapadly.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Co neumíme dosud, s čím si neumíme poradit třeba ohledně veřejných zakázek, ohledně vůbec zadávání plánování, kde jsou ty největší slabiny?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Největší slabiny je dumpingová cena, prostě zadávat něco, co má výsostně intelektuální jako potenciál, co má velkou sílu do budoucna, co není spočitatelné úplně jednoduchým způsobem na základě nejnižší ceny, je prostě naprosto cesta do pekla.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
To je to, co jste říkal o veřejných zakázkách a jejich realizacích.

Roman KOUCKÝ, architekt:
Ano.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jak zle nebo dobře je na tom v tomhle tom Praha?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Špatně, naprosto totálně špatně. Místo, Praha místo toho, aby Praha zvala světový architekty, aby si vážila svejch architektů, který má k dispozici a byla výkladní skříní současný Evropy, současné architektury, tak se prostě utápí vlastně v podprůměru, ale to není nic pro Čechy neobvyklýho.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Tak kolega architekt Adam Gebrian vás ve svém pořadu na rádiu Wave označil za velice liberálního člověka, který hledá způsoby, jak regulovat minimálně a naopak poskytovat širokou svobodu soukromému kapitálu. Je to pravda, je to přístup, s jakým půjdete do územního plánování pro Prahu?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, je to trochu vytržený z určitýho kontextu, ale obecně to, že se má regulovat méně, zřetelněji a jasněji, o tom není pochyb. O tom, že je potřeba stavět, o tom prostě asi pochybovat nelze. O tom, že bysme měli stavět kvalitněji a lépe, o tom taky není pochyb. Ale že by to znamenalo nějakou jakoby bezbřehou, bezbřehou masu developerských nebo investorských projektů, to si myslím, že není potřeba takhle akcentovat.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Řekl jste je potřeba stavět. Co je potřeba v Praze stavět? Je to bytová zástavba, jsou to nějaké třeba průmyslové zóny, co je potřeba pro Prahu?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, obecně, obecně, kdybych to měl zjednodušit, tak samozřejmě všechno a ten princip není v tom hledat určité jednotlivosti a nějakým způsobem je akcentovat. Princip toho plánu nového a princip koneckonců všech plánů, abych zase úplně ten stávající nebo připravovaný, minule připravovaný plán neházel do nějakýho úplně extrémního koše, prostě cílem je vyváženost. Jediný, čeho můžeme dosáhnout, je vyvážený prostředí. A pokud se bude to prostředí na jakoukoliv stranu vychylovat, ať už to směrem k velké výstavbě, nebo směrem k nezastavěným zpustlým plochám, tak prostě to bude špatně, jo. My musíme najít naprosto zřetelnou strukturu města a tu rozvíjet, potřebujeme najít zřetelnou strukturu řekněme parků a krajinných akcentů Prahy, protože to je jedna z jejích kvalit, a to rozvíjet a musíme to rozvíjet v nějakým prostě souladu a vyrovnaným jakoby stavu.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Budete bránit třeba pražskou zeleň už v té staré zástavbě, budete se snažit o minimalizaci tam zásahu nových stavebních zásahů?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Tak v první řadě zakážeme slovo zeleň, protože zeleň je něco, co nikomu nepatří, nikdo neví, co to je a nikdo se o to nestará. Budeme prosazovat velký krásný obytný pražský parky, to určitě, ale slovo zeleň je pro mě v podstatě synonum špatnosti toho starýho plánu.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Je v Praze nebo jsou v Praze místa v té staré zástavbě, kde by třeba mohly vzniknout i parky nové, nebo jde už jenom o údržbu a obránění těch starých?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, vzniknout parky nové, jako vznik parků je něco jako postavit dům, to znamená, že hledat, hledat úplně jako ve staré nedej bože ještě husté zástavbě místo pro nový park, asi úplně nelze. Na druhou stranu, že by Praha trpěla úplně nedostatkem parků, asi se říct úplně nedá, takže možná, že se některé území, některá území dají zpřístupnit, možná, že se některá území dají zlepšit, propojit, a to asi ta cesta jistě tady je.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste hovořil také o vyvažování disproporcí, úplně klasické, s čím se potýká nejen Praha, v satelitech bydlí velká část pracujících, dojíždí, dopravně zatěžují město při výjezdu i odjezdu do práce, naopak centrum je obýváno často nebo to úplné centrum už v podstatě obýváno není a mezitím je prostě vrstva už téměř důchodců, kteří nejsou v produktivním věku, necestují za prací, jak srovnat tyhle disproporce, může si s tím nějak poradit územní plán?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, územní plán samozřejmě má jenom omezené možnosti. Územní plán je zejména v tom principiálním způsobu čtení o využití území, o tom, jestli bude bydlet tam nebo onde ten který člověk nebo ta která sociální skupina, až tak úplně do detailů rozhodnout nemůže a právě by neměl.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Ale možná svou nabídkou toho, co se bude stavět, nabídkou bytů ...

Roman KOUCKÝ, architekt:
To je ta direktivnost toho stávajícího plánu, jo, ve kterým je prostě řečeno bude se bydlet v centru, no, to je sice hezký, ale není tam například řečeno, že postavímli zpátky nový byt v centru, budu mít nižší daně, to tam nic takového není, že jo. A já si myslím, že je potřeba hledat prostě cesty k tomu právě, aby ta struktura byla vyvážená a pokud vyvážená bude, tak si myslím, že se mohou postupně vyskytnout vlastně cesty k tomu, ty věci dát do rovnováhy.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Takže si kladete třeba ambice dostat zpátky život do úplného centra Prahy, kde už jsou teď opravdu jenom turisté a dejme tomu velmi zjednodušeně krámky s nějakým sklem?

Roman KOUCKÝ, architekt:
A taky jsou tam naprosto exkluzivní byty a nedá se říct, že se tam nebydlí, to já bych byl úplně opatrný, ale ta ambice návratu do města, já návrat do města propaguju celejch dvacet let prostě od revoluce, protože to, že se ta města začala vylidňovat napřed vlastně v šedesátejch letech řízeně výstavbou sídlišť a potom vlastně neřízeně po revoluci tím naprosto nesmyslným opojením vlastně těma, tím domkem v přírodě, což stejně žádná příroda, nakonec se ukázalo, není, to je samozřejmě celý špatně a věděli jsme to, říkali jsme to celou tu dobu, ale prostě ta česká společnost prostě asi stejně jako každá jiná, ale česká podle mého názoru trochu víc je hodně nepoučitelná, takže my si musíme vždycky tu věc vyzkoušet, zjistit, že to, že se to nepovedlo jinde, asi byla pravda, a pak to začít řešit.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A dá se to ještě řešit ty už narostlé satelity, kde asi srdce architekta extrémně trpí, když se tam podívá, jak to tam dopadlo. V podstatě místo, kde už někteří, ani ti, kteří tam původně stavěli, nechtějí žít, protože zjistili, že se tam v podstatě žít nedá, že jsou z nich jenom taxikáři, kteří se snaží dostat rodinu někam, kde se skutečně žije. Dá se to ještě nějak řešit?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Já si myslím, že to budeme muset řešit jo. Budou se spojovat ty zahrady, budou se možná některý domy měnit v něco jinýho, nevím, možná se budou některý bourat, to asi nelze takhle říct dopředu, ale kdyby se jenom podařilo říct, že už se na tom poli stavět nemá, tak to by bohatě stačilo, no.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Čili toto je jedna, jeden z vašich plánů, omezit už růst takového něčeho, co máme kolem Prahy teďko v té hojné míře a odkud už vlastně lidé utíkají zpátky?

Roman KOUCKÝ, architekt:
My vlastně musíme to rozdělit na dvě polohy, jedna poloha je Praha, její periferie, a potom jednotlivé vesnice, které mají prostě tendenci nekontrolovanýho růstu, vlastně jakoby za hranicí tý Prahy, nemyslím teď hranici administrativní, ale myslím hranici faktickou. Ta šance, jak to udělat, je za prvé zatraktivnit to bydlení zpátky v centru, udělat ho ještě možná zajímavějším, a pochopitelně možná v některých případech zasáhnout direktivně a prostě říct, že už se dál nemůže. Hranici měst tak, jak já to vnímán z historie, tak stanovilo rozmařilé dvacáté století, takhle to vězměme jako fakt a já si myslím, že úkolem jednadvacátého století bude tuto hranici udržet a uvnitř ji smysluplně naplnit.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
O budoucnosti územního plánu hlavního města Prahy diskutujeme s architektem Romanem Kouckým, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Vy jste sám zmínil sídliště na okrajích Prahy, je to jeden z pozůstatků komunistické architektury, další tady máme v podobě Strahovského stadionu, v podobě Paláce kultury. Je způsob, jak s tím Prahu ještě srovnat, nebo už je to něco, co je neřešitelně zaneseno jaksi do tváře města?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Strahovský stadion bych úplně nepovažoval za komunistický. A já si myslím, že v tý vaší otázce je skrytý určitý nepochopení. Ten princip sídlišť, princip Athénský charty není spojenej s komunismem a myslím si, že mě nemůže nikdo jakkoliv podezřívat z toho, že bych komunismus chtěl jakýmkoliv způsobem bránit, jo.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Nicméně lidé to tak vnímají jako dobu, kdy těch sídlišť vyrostlo zdaleka nejvíc.

Roman KOUCKÝ, architekt:
Vnímají to tak proto, že nemají dostatek informací. To si musím přisadit. To je problém médií, který informujou špatně o našem prostředí. Ale ta sídliště se stavěla na celém světě bez ohledu na společenská zřízení a bez ohledu na způsob života. A je to důsledkem vlastně Athénské charty, je to důsledek pozdní reakce na přehnaný produkční boom devatenáctého století. Je to těžký prostě, je to těžký nějakým způsobem říct za to může jenom druhá polovina dvacátého století jenom u nás, není to pravda.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Tak teď jsme probrali, kdo za to může, a spíš teď mě zajímá, co s tím? Dá se s tím ještě nějak pracovat?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Za prvé je potřeba přijmout fakt, že to je součást historie, že to je něco, co k nám patří, že to je něco, co, s čím musíme počítat a protože v tom žije velká většina vlastně jakoby populace, tak je potřeba říct ano, to je historická stavba, je potřeba se tak k ní chovat.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A teď si dovolím skok z okrajů, okrajových částí a sídlišť do centra Prahy, kde mnozí Pražané vnímají problém využití prostoru kolem Vltavy, problém pražských nábřeží. Jak vy to vnímáte? Zacházíme s tím prostorem dobře?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Tak Vltava je samozřejmě asi jeden z klíčových fenoménů Prahy a je potřeba s ním zacházet opravdu velmi opatrně. Pardon. To, že to moc neumíme, to, že nám to prozatím úplně nešlo a že před 100 lety to možná uměli lépe než dnes, to je jenom smutný důsledek našeho dvacetiletýho vlastně, jak to říct, prostě jsme promarnili 20 let. Mohli jsme se chovat lépe, mohli jsme udělat mnohem víc zajímavejch věcí a prostě jsme to nedokázali z nějakýho důvodu, a těch důvodů je mnoho a dalo by se to rozebírat téměř donekonečna.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A má Praha vůbec zájem ty třeba náplavky a další prostory kolem vody v centru využít lépe, postavit, nějak je propojit. Jsou, existují tisíce už dneska návrhů, jak ty prostory využít, bylo několik soutěží, jde o plovoucí cyklostezky, o pontony na Vltavy, o propojení těch dosud odtržených míst tam, kde zasáhly budovy až vlastně do řeky. Má Praha o něco takového zájem?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Já věřím tomu, že ano a to, co se děje v posledních letech, prostě takový to postupný, byť levný a z mýho pohledu trošku populistický osidlování zpátky těch vltavskejch nábřeží, je tou cestou, kdy se to prostě jednoho dne propojí celý. A je pravda, že je to velmi oblíbená trasa, že je to velmi oblíbený místo a je to jenom otázka času z mého pohledu.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A kdybyste si teď měl nebo vůbec našim posluchačům vytyčit takové ty hlavní cíle toho, co budete teď pro Prahu plánovat? Dokážete to pojmenovat? Je to strašně široká oblast a vím, že pro vás chci definici v podstatě 5 budoucích let vaší práce, ale zkusíte to?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Nezkusím. Řeknu, že je potřeba, abychom sestavili tým, je potřeba, abychom udělali osnovu, je potřeba, abychom stanovili program a postupně ho začali naplňovat. Já si myslím, že teď proběhlo to klíčové hlasování, kterým z mého pohledu Praha vstoupila do jednadvacátého století konečně, to znamená, že lze připravit nový plán skutečně v duchu jednadvacátého století a ne v duchu dvacátého století. Za to patří panu radnímu Tomáši nebo náměstku Tomáši Hudečkovi nebývalý dík. Teď je nastartováno a musíme se snažit to nějakým způsobem dokázat a já jsem požádal o takový ten klasický princip 100 dní hájení a já si myslím, že na podzim někdy v září jsme schopni představit ten program v úplnosti.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A sám pro sebe, kdybyste měl popsat vizi Prahy, jakou vy byste ji chtěl, kam ji povedete, to směřování, alespoň okrajový obrázek pro posluchače?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, je to krásný důležitý světový město, kde se dobře žije a kam spoustu lidí chce jezdit a který má v podstatě poměrně jakoby velký domácí produkt, že jo.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Praha je nepochybně krásným městem, spousta lidí do ní chce jezdit, tak co k tomu nám ještě chybí splnit?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, aby sem třeba jezdili opakovaně, aby sem jezdili na dýl. Už jenom tohle to je téměř nesplnitelný sen.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Proč?

Roman KOUCKÝ, architekt:
No, protože prostě si to prohlídnete jednou, jednou si dáte pivo a pak nemáme důvod sem jet znova.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A to vy dokážete územním plánem přenastavit?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Dokážeme říct, že by se ve výsledku po několika desetiletích mohlo něco změnit, ano.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jakou formou?

Roman KOUCKÝ, architekt:
Například, že sem budou jezdit za tou současnou architekturou, za kterou sem teď jezdit skutečně nemusej.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Neboli tlak na kvalitu veřejných zakázek a nikoliv na jejich levnost?

Roman KOUCKÝ, architekt:
To taky, ale to je jenom, to je jenom technikálie. Ta společnost česká vlastně jakoby rezignovala na kvalitu architektury z veřejných prostředků, to znamená, že přenechala iniciativu vlastně těm developerům, investorům, což mnozí považují za nevhodný slovo, ale já si myslím, že bez nich to prostě v jednadvacátým století nejde, ten princip stavění se změnil a je potřeba s tím počítat a je potřeba to takovýmhle způsobem brát v potaz. To znamená, že ta společnost, společenská objednávka musí jít zpátky vlastně na ty klíčový stavby a musí začít udávat tón.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Architekt Roman Koucký byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na slyšenou.

Roman KOUCKÝ, architekt:
Děkuji za pozvání. Na shledanou.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Loučí se Štěpánka Čechová.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, a. s. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu.

Pokud se chcete našeho hosta na cokoli zeptat, dotaz mu můžete zaslat prostřednictvím mailové adresy 20minut@rozhlas.cz. Na otázky napsané do diskusního fóra bohužel hosté nemohou reagovat.

autor: šče
Spustit audio