Bál jsem se kývnout na film o tak velké tragédii. Může se to ale stát každému z nás, říká o filmu Otec herec Milan Ondrík

Exceloval jste ve filmu Otec. Můj kamarád se mi přiznal, že z kina odešel – ne proto, že by byl film špatný, ale protože byl velmi silný. Stalo se to i vám u některého diváka?

Zatím o nikom takovém nevím. Mám ale spoustu kolegů a známých, kteří se na film bojí jít. Já jsem se také bál, i když jsem věděl, co jsem natočil. Poprvé jsem film viděl na festivalu v Benátkách a po skončení jsem se usmíval. Snímek totiž nevypráví jen o tragédii, ale i o otázkách a naději.

Čtěte také

iROZHLAS

Bylo to kouzelné. Nikdo neodešel, popisuje Nvotová premiéru snímku Otec na festivalu v Benátkách

Zpočátku jsem si myslel, že zájem nebude tak velký, protože je to opravdu těžké téma. Reklama mezi lidmi ale udělala své – lidi si mezi sebou řekli, že film stojí za vidění, a tím ho vlastně podpořili nejvíc.

Hrajete otce, který v autě zapomene dítě, a ono zemře. Přijal jste roli na první dobrou?

Bohužel je takových případů na světě mnoho. Náš film se inspiroval případem z Nitry. Stalo se to na místě, okolo kterého každý den běhám, takže jsem to velmi intenzivně prožíval. Neumím si představit, že by se to stalo mně. Nejvíc mě ale zasáhly nenávistné komentáře na sociálních sítích namířené na toho člověka.

Na toho otce?

Ano. Lidé by ho nejraději ukamenovali. Chtěl jsem křičet do světa, že pro člověka, který přijde o dítě, neexistuje větší trest – ten člověk už nejvyšší trest dostal. Rok a půl po tragédii navíc sám zemřel.

Po několika letech mi z produkce zavolali, že režisérka chce film natáčet a že si v té roli neumí představit nikoho jiného než mě. Věděl jsem, co všechno to bude obnášet, ale chtěl jsem do projektu jít nejenom kvůli tomu člověku, ale i proto, že je třeba o těchto případech mluvit – může se to stát každému.

Nevěděl jsem ale, že Tereza Nvotová bude chtít natáčet na dlouhé záběry. Tak silné emoce se nedají opakovaně hrát. Bylo to velmi náročné. Stávalo se, že jsem byl u některých záběrů emočně vyprahlý, a musel jsem si říct o natáčení něčeho jiného.

Čtěte také

iROZHLAS

Benátky s českou stopou. Festival uvede pandemické drama a příběh otce, který zapomněl na dítě v autě

Připravoval jste si emoci před dlouhým záběrem, nebo jste šel na plac čistý a čekal, až přijde?

Ano, většinou to tak bylo. Pokud se ale záběr musel opakovat, nechtěl jsem se do stejné emoce znovu nutit. Chtěl jsem, aby každá emoce byla prožitá, ne hraná. Je to typ filmu, který musíte spíš odžít. Natočil jsem už hodně emocionálních filmů, ale tento je extrémní případ.

Jaké tedy byly reakce vůči otci? Čím si vysvětlujete, že je tolik nenávisti mezi lidmi?

Podobné reakce se objevují vždy, když se někomu stane tragédie. Lidé mají často tendenci cokoli komentovat a útočit. Znepokojuje mě to. Sám se s tím setkávám – kromě pozitivních ohlasů čelím i negativním reakcím na filmy, ve kterých hraji nebo na kterých pracuji.

Milan Ondrík a Dominika Morávková ve snímku Otec|foto:DANAE Production

Nenávistná kultura podle mě částečně vychází i z politického prostředí a ukazuje směr, jakým se společnost ubírá. Osobně mi bylo toho otce velmi líto. Jsem přesvědčený, že když se někomu stane tragédie, měli bychom mu spíše podat pomocnou ruku a projevit lidskost než reagovat útokem.

Společnost by se měla snažit neopakovat stejné chyby. Každý by měl začít u sebe – pokud člověk udělá chybu, může se z ní poučit a stát se lepším člověkem.

Jak Milan Ondrík snáší nepříznivou situaci ve slovenském Národním divadle, odkud herci nedobrovolně odcházejí? A z které vlastní chyby se nejvíce poučil? Poslechněte si celý rozhovor.