Ramadán v Bosně

Evropa a islám, spojení, o kterém se živě diskutuje. V jihovýchodní Evropě žije poměrně početný muslimský národ Bosenci. Jak prožívají postní měsíc ramadán? Jsou stejní jako jejich spoluvěřící v arabském světě nebo ještě dál - na Dálném východě?

"My jsme, jak se u vás říká, balkánští nebo evropští muslimové. Kdo se podle svého musí postit, tak to praktikuje, kdo nemusí, tak ne," řekl mi šestašedesátiletý majitel restaurace Safet Muminovič. Provoz podniku se mu během dne snížil tak o dvacet procent, naopak večer si objednávají jídlo domů ti, kteří si jej přes den odříkají. V jeho podniku bylo šest lidí, kteří spokojeně jedli, pili nebo kouřili, tedy vše, co se podle pravidel nesmí. Ostatně nikdo z Bosenců tu skutečně nikoho nenutí, aby držel přísná pravidla, nebo aby chodil do mešity.

"Ti, co se zahalují, a chtějí vše přísně, ti k nám přišli ze zahraničí, a to nejsou balkánští muslimové," říká mi Safet. Je mi sympatické, že místní muslimové v Bosně a Hercegovině jsou jako my, a dívají se na půst prakticky. "U nás je půst odpočinkem organismu, a když fyzicky pracuješ, tak to držet nemusíš." Jinými slovy - nejedí a nepijí jen ti, kteří nepracují.

Zeptal jsem se také na alkohol. "Kdo je silně věřící a postí se, ten nepije. A ostatní pijí normálně." A Safet jakoby mimochodem dodal, že ti hodně věřící skutečně vydrží oněch třicet dnů. "A vydrží ještě dva dny navíc, porotože to je náboženský svátek po ramadánu. A pak už si dávají normálně. Tak tu my prostě žijeme," dodal a vlastně na to byl, jak jsem si uvědomil, hrdý.

A má na co. Po celý rok, i v průběhu postního měsíce, jsou všude, i v Sarajevu, otevřeny restaurace, a neplatí tu žádná omezení. Restaurační zařízení pana Muminoviče se jmenuje U sedmi bratrů. Hledal jsem za tím nějaký příběh, jako u nás na brněnské dálnici U devíti křížů, ale tady to bylo prosté: v rodině Safeta jich bylo opravdu sedm bratrů, tři sourozenci už zemřeli, ale všichni přirozenou smrtí. Žádný z nich ve válce. Pro majitele je název podniku vzpomínkou na všechny sourozence, ale po jednatřiceti letech už také tradicí.

Najednou mě překvapil připomínkou, jak blízko nám Balkán i Bosna a Hercegovina jsou. "Jedna z žen, které tady pracují, má u vás bratra. Však ona vám to poví." "Odjel tam na léčení se zraněním z války. V Brně se oženil, jeho paní se jmenuje Věra a mají dvě děti a restauraci. A tak je při této příležitosti zdravím."

A tak jsem se na cestě z Moševace do Maglaje znovu přesvědčil, že jsou nám Bosenci hodně podobní, ale také že o překvapení tady není nikdy nouze.

autor: jaj
Spustit audio