Profesionálů moc nemáme, ale posouváme se, říká gólman florbalových vicemistrů světa Lukáš Bauer

24. listopad 2022

Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání florbalový brankář Lukáš Bauer. V pořadu Na férovku si s moderátorem Vavřincem Hradilkem povídali o nedávném mistrovství světa, kde florbalová reprezentace vybojovala stříbrné medaile, ale i o Bauerově nevšedním koníčku – stavění Lega. Jak vnímá pozici nejzkušenějšího hráče týmu? Věří, že by na nadcházejícím šampionátu mohl český výběr dojít až ke zlatým medailím? Užijte si celý rozhovor.

Na nedávném mistrovství světa jste byl zvolen jednou z hvězd celého turnaje. Jak na šampionát vzpomínáte?

Mistrovství bylo samozřejmě krásné, až na ten poslední zápas, který se moc nepovedl. Jinak ty vzpomínky jsou hezké a snažíme se potvrzovat, že naše výkony jdou nahoru a máme do budoucna šanci to mistrovství vyhrát.

Švédové jsou ve florbale fenomén. Jaké to je proti nim hrát finále?

Je potřeba říct, že tahle generace nemá zkušenost s finále seniorského šampionátu. Máme spoustu kluků, kteří hráli v juniorech a dvakrát ho vyhráli, ale na seniorské úrovni je to trochu něco jiného. Ta zkušenost nám chyběla, teď ji máme, takže je to plus do budoucna. Co se týče zápasu se Švédskem, tak v sezoně se naše výkony zvedají, ale před rokem a půl jsme s nimi měli bilanci jedné výhry za celou historii, takže nemůžeme chtít všechno hned. Doufám, že teď už máme kádr natolik kvalitní, že do budoucna je budeme schopni porážet pravidelně a i na mistrovství světa je budeme schopni porazit ve finále.

Je něco konkrétního, co našemu nároďáku chybí?

Myslím, že ty zkušenosti, které nám s finálovým zápasem trochu chyběly. Asi jsme se emočně vyčerpali už v semifinále, které se nám povedlo, protože porazit Švýcary v jejich domácí hale byl skvělý zážitek. Možná nám chyběly trochu větší emoce a nasazení ve finále. Věřím, že právě zkušenosti, které jsme nabrali, nám do budoucna pomůžou.

Program šampionátu byl docela náročný, ne? V jednu chvíli jste ani moc nehráli a pak najednou hráli tři velké zápasy po sobě?

Je to tak. Letos to bylo hodně specifické, protože pořadatel si může určit rozpis zápasů a samozřejmě to přizpůsobí své reprezentaci. Nám se to sešlo tak, že jsme hráli tři zápasy ve skupině ve třech dnech, pak tři dny volno a pak čtvrtfinále, semifinále a finále zase ve třech dnech. Bylo to specifické, klobouk dolů před klukama. Fyzicky jsme byli připraveni dobře a únava na nás znát nebyla. Myslím, že tímhle jsme se těm severským týmům vyrovnali.

Dočetl jsem se, že jste byli na teambuildingu na Šumavě tři dny bez telefonů a v offline režimu?

Ano, na teambuildingy v sezoně není moc prostoru. Měli jsme relativně dlouhou přípravu, sešli jsme se týden před mistrovstvím a čtyři dny měli herní soustředění, poměrně intenzivní, s velkým počtem porad a taktických rozborů a přípravy. Pak jsme na tři dny odjeli pryč, vypnuli telefony, odevzdali je a soustředili se jen na sebe, posílení vazeb v týmu a regeneraci, protože v hotelu jsme měli vše připravené. Bylo to super, nová zkušenost bez telefonů, ale zpětně to hodnotím velmi pozitivně.

Byl tam někdo, komu to vadilo?

Asi bych neřekl, že tam byl diskomfort. Ale ano, je to nová a nezvyklá situace a dalo nám to možnost být pohromadě a trávit čas společnými aktivitami. Nakonec to vyznělo velmi pozitivně. Byli tam lidi, kteří si museli zkontrolovat věci do práce, já taky, ale jinak jsme se mohli většinu dne soustředit na to, abychom se emočně vyladili na šampionát.

Váš tým je hodně mladý. Vy jste v 31 letech nejstarším hráčem. Máte v týmu nějakou specifickou úlohu, když jste nejstarší?

Neřekl bych, že je to automatické, ale ta role je trochu rozdílná. Extrémnější to bylo loni v Helsinkách, kde jsme jako dva gólmani byli nejstarší z týmu. Letos se nám vrátili Matěj Jendrišák s Martinem Tokošem, takže jsme byli ve čtyřech nejstarších hráčích v týmu. Ta role je samozřejmě trochu jiná i než jsem byl zvyklý z Mladé Boleslavi. Tady bylo více potřeba do toho mluvit a usměrňovat tým. Tu roli ale přebírají i mladí kluci, kteří hrají v zahraničí.

Zmínil jste Jendrišáka s Tokošem, což jsou dva hráči, jejichž jména se nejvíce skloňovala v médiích v období finského kouče Petriho Kettunena. Zanechala ta doba rozporů nějakou náladu v týmu?

Řekl bych, že nakonec ten dojem v týmu převládl pozitivní, protože na závěr působení kouče Kettunena se udělala v Helsinkách bronzová medaile. Nejhorší to bylo kolem roku 2019 během pražského mistrovství, kdy celkem dost kluků skončilo a řeklo, že pod Kettunenem nebude hrát. Tým se de facto rozpadl a hledala se nová osa týmu, jak bude vypadat, čím se bude prezentovat a jak bude hrát. Po mistrovství v Helsinkách ale převládla naděje, že do budoucna máme šanci hrát o medaile pravidelně.

Čtěte také

Je i letošní stříbrná medaile nějaký odkaz finského kouče Kettunena?

Určitě svůj podíl na tom má, protože ta kostra 17 lidí z 20 byla postavena pod Kettunenem. Ten tým dal dohromady na loňský šampionát a Jaroslav Berka na to teď mohl navázat. Zásluha tam bude, ale hrozně práce bylo odvedeno za poslední rok. Realizační tým strávil spoustu času taktickou přípravou, prací na soustředěních a řekl bych, že zásluhy má spousta lidí. Je dobré, že je na čem stavět a že by tým měl být do budoucna stabilní.

Jak se řešila nálada v týmu právě v tom období, kdy docházelo k těm rebeliím? Odrazovalo vás to? Řešili jste to v partě nebo jak?

Bylo to samozřejmě nepříjemné, protože tým se rozdělí na dvě poloviny. Neuznává metody komunikace, pak je tam ta druhá polovina, která to vnímá jinak a já jsem třeba říkal, že hraji za Česko, za moji zemi a kdo mě trénuje, je mi jedno. To byl i důvod, proč chci reprezentovat, nosit státní znak na dresu a to je pro mě nejvíc. Asi tak byl tým rozdělený. V partě se to řešilo, ale finální rozhodnutí bylo na každém z nás. Někdo řekl, že nebude pod Kettunenem hrát, někdo řekl, že zůstane, protože je pro něj reprezentace víc.

Pak do týmu přišel současný trenér Jaroslav Berka, velice úspěšný juniorský kouč a s ním i začleňování mladých hráčů do týmu. Jaké to bylo?

Je to zajímavé, protože tým najednou hrozně omladil. Vzpomněl jsem si na to, jak to bylo, když jsem přišel před 10 lety do reprezentace já a byl jsem vyjukaný. Teď si naopak užívám pozici, kdy si myslím, že nějaký respekt mám, nemusím řešit kanadské žertíky, ale spíš je můžu dělat já. Je to fajn, protože si můžu říct něco k tomu, jak hrajeme a tým to bere. Náš tým byl z elitní čtveřice nejmladší, takže máme potenciál a parta funguje dobře.

Zmínil jste kanadské žertíky. Co se dělá a jaký je rituál pro nováčky v týmu?

Máme vítání nováčků před mistrovstvím světa, ale tím, že osa týmu zůstala, tak jsme měli jen jednoho, takže jsme to trochu pozměnili a přivítali realizační tým, který byl úplně nový. Byla spousta srandy a to se nám povedlo právě na té Šumavě.

Berete si na turnaje Lego?

Ne, to rozhodně ne. Na to není moc prostor. Letos jsme jeli na mistrovství vlakem, takže prostoru bylo v kufru víc, protože obvykle se létá a tam jsem rád, že se s gólmanskými věcmi vejdu do tašek a váhového limitu. Když jsme v létě letěli do Ameriky na Světové hry, tak jsem měl asi 29 kilo a nevěděl, co s tím. Lego si ale neberu, to si schovávám jen na domácí využití.

Vy se tomu ale věnujete dlouhodobě. Co si z Lega stavíte?

Je to pro mě naprosto fantastický relax a jediný problém je, že to není kam dávat doma. Není to tak, že bych stavěl každý týden, ale jednou, dvakrát ročně si čas najdu. Většinou, když se nám podaří postoupit do Superfinále, tak den předtím vypnu na osm hodin hlavu nějakou velkou stavebnicí.

Co největšího jste postavil?

Těžko říct, asi sochu Svobody, to bylo docela velké. Obecně rád stavím architekturu, Paříž, Londýn a teď mám doma připravený Tádž Mahal, tak na ten se těším. Na to asi přijde čas před Vánocemi, protože doufám, že na Vánoce přijde nějaký dárek z Lega.

Co jsem tak zjišťoval, tak mi vychází, že jste aktuálně asi nejlepší gólman světa. Šel byste do zahraničí?

Dobrá otázka. Já si to v zahraničí zkusil, byl jsem dva roky ve Švýcarsku. Dva krásné roky po sportovní i životní stránce. Od té doby, co jsem se vrátil, tak žádná nabídka nepřišla. Zatím to neplánuji a samozřejmě s přibývajícím věkem je to složitější, protože mám v Česku nějaké závazky. Kdyby přišla nabídka ze severu ze Švédska, tak bych o tom přemýšlel. Zatím ale žádná nabídka nepřišla, já jsem v Mladé Boleslavi spokojený, už jsme se tam přestěhovali, život je tam fajn, nestěžuji si a nechávám tomu volnou působnost.

Jak na Švýcarsko vzpomínáte?

Ty dva roky byly krásné. Ten první asi po sportovní stránce, ten druhý bych asi řekl spíš po životní, protože se nám tam tolik nedařilo a zachraňovali jsme se až v play-down. Každá z těch sezon byla trochu jiná a obě nesly svá specifika, ale užil jsem si to, poznal zemi, cestoval, nakoupil si lyžařské vybavení a lyžoval. Ta země je strašně krásná, čistá, plná pozitivních lidí a vzpomínky na Švýcarsko jsou hrozně hezké.

A když srovnáte českou a švýcarskou ligu?

Řekl bych, že se to v poslední době trochu změnilo. Za mého působení ve Švýcarsku ta liga byla na vyšší úrovni než česká, ale to bylo proto, že byla plná cizinců, Švédů a Finů. Švýcaři sami o sobě jsou soutěživí, obecně hodně trénují, ale takticky po sezoně vše zapomenou a musí se to učit vše znovu. Postupně je ale naše liga kvalitnější, ve Švýcarsku jsou pořád cizinci, ale česká liga urazila cestu a díky kvalitní výchově mládeže se do ní hrnou spousty mladých talentů, šikovných hráčů a ta liga je o trochu výš než ta švýcarská.

Česká liga je schopná pojmout cizince?

Nevím, kolik je schopná pojmout cizinců, ale jeden Švéd přišel na začátku sezony z Pixba do Sparty. Hodně chodí Slováci a to jsou asi největší cizinci. Moc cizinců u nás není, spousta klubů je schopná vytvořit podmínky pro hráče, ale asi to není tak atraktivní, abych jich byly houfy. Je to otázka budoucnosti a podmínek, které kluby budou schopné vytvořit.

Kolik je v Česku florbalistů profesionálů?

Řekl bych, že asi moc ne. Nemám ale takový přehled. Čistě profesionálů asi moc nebude, protože jsme mladý sport. Hodně hráčů má poloprofesionální úvazky od oddílů a poloviční úvazky v práci. To je asi nějaký trend budoucnosti, pokud se povede oddílům dostat do toho sportu víc sponzorů, tak se můžeme posunout. V tuhle chvíli jsme na poloprofesionální bázi.

A je tam vzrůstající trend?

Stoprocentně je, pozoruji to i na sobě. Před 10 lety jsem neměl žádné ambice mít z toho peníze, ale posouváme se a v posledních letech se tohle zvyšuje a to i číslo hráčů, kteří jsou třeba placeni za hru nebo trénování mládeže. Je to pozitivní pro mládež a i jeden z důvodů, proč má mládež výborný trenéry a vzrůstající kvalitu. Posouváme se v tom, ale máme třicetiletou historii, což je oproti fotbalu a hokeji je strašně málo.

Je něco, co tomu chybí pro tu popularitu florbalu?

Těžko říct, nejsem odborník. Myslím, že náš mediální obraz je velmi silný, máme spoustu zápasů v televizi, ať z ligy, nebo z mistrovství světa. Je to o sponzorech a o penězích. Když dostaneme do oddílů víc peněz, aby mohli hráče zaplatit, tak to celé skočí o krok výš a pak i bude mediální sledovanost větší.

Nebojíte se, že florbal vždycky bude tím mladším a chudším bráchou hokeje?

Asi nebojím, ten trend, že je fotbal a hokej a pak další sporty se asi měnit nebude. Ty sporty tady mají stoletou historii a to se těžko bude představovat. Zájem o florbal je velmi výrazný a dokazuje to tady členská základna, která je teď mezi nejlepšími třemi sporty.

Brankáři jsou v kolektivních sportech taková specifická role...

Jo jo, jsme divní, jak všichni říkají. Asi na tom něco bude. Je to v polovině případů velmi vděčná a v polovině případů nevděčná role.

Proč jste si vybral zrovna chytání v bráně?

Florbal hraju 22 let a 22 let jsem v bráně. Když mi bylo devět let, přišel jsem na trénink. Byla to éra po Naganu, Dominik Hašek, olympijské zlato a všichni byli nadšení z toho, jak se to povedlo a jaký to byl úspěch. Já jsem velký sportovní fanoušek a odmala si vystřihuju fotky gólmanů a přišlo mi to přirozené. Ač ve florbale, kam mě vzali rodiče, tak jsem říkal, že to chci zkusit v bráně a myslím, že už to tam dochytám.

Sbíral jste hokejové kartičky?

Jo, na základní škole jsem měl album s kartičkama. Pak to na konci základky někam záhadně zmizelo. Přestěhovali jsme se, já už vlastně dvakrát a nevím, kde jsou... mám podezření, že asi někdo ze spolužáků.

Pochopil jsem správně, že občas chytáte i bez rukavic?

Já ne, respektive v mládežnické kariéře jsem chytal bez rukavic. Pak ale nevím, kdy se to zlomilo, ale potom v seniorské kategorii jsem si rukavice vzal. Všichni se snaží vyrobit tvrdší míčky, lepší hokejky, aby byly střely rychlejší, tak bych asi bez rukavic už do brány nevlezl. Je ale pravda, že oproti hokejovým gólmanům je naše výbava chudší.

A štípne to i přes chrániče?

Dost často. Obzvláště teď s příchodem zimy a obecně zimy v halách v době, kdy jsou energie drahé a moc se netopí, tak je to náročný a nevděčný. Florbalové vybavení pokryje největší část těla, ale prsty, které jsou prokřehlé, tak tam to štípe dost.

Opravdu vám teď netopí?

Přijde mi, že ne, protože energie jsou drahé.

Pro kluky v poli to asi není tak hrozné...

Právě, oni si zaběhají a nikdo do nich moc nestřílí. Já se po rozcvičce zahřeju, zpotím se a pak tam stojím a čekám na situaci, tak je mi dost často zima. I ty střely jsou pak nepříjemné.

Jsou nějaké časté zranění pro gólmany ve florbale?

Oproti jiným sportům je zranění minimum. Nějaké modřiny a osekané prsty, to je asi na denním pořádku, ale výraznější zranění asi nejsou. Oproti hokeji, kde se gólmani střídají často, tak je to častější. Ve florbale těch zranění u gólmanů tolik není.

Co je pro vás v následujících letech důležité, aby se vám ve sportu podařilo?

Těžká otázka. V podstatě každý úspěch, který s klubem nebo s reprezentací uděláme, tak je skvělou motivací. Z tohohle pohledu je dobře, že jsme na mistrovství světa skončili druzí, protože pořád máme obrovskou motivaci a prostor, abychom se posunuli. Doufám, že za dva roky ve Švédsku přijde ten zlatý vrchol pro tu generaci, ale ta cesta je dlouhá a stát se může cokoliv. Teď se nám to sice nepovedlo, ač jsme hrozně chtěli, tak je tohle super motivace a cíl na další dva roky.

Ve Švédsku by to bylo krásné porazit Švédy...

Bylo by to hezké. Mám za sebou tři mistrovství a postupně to jde od čtvrtého přes třetí ke druhému místu, tak doufám, že dokonám tuhle krásnou řadu.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , mim

Související