Přikurtovaný jsem si uvědomil bezmoc pacientů, měli by to zažít všichni zdravotníci, říká psychiatrická sestra Jan Běhounek

25. říjen 2022

Před 25 nastoupil Jan Běhounek do Psychiatrické léčebny Bohnice na brigádu a už tam zůstal. Dodělal si vzdělání, dlouho působil jako sestra a posunul se až na pozici manažera kvality. Jak se zlepšila léčba? A mizí ze společnosti stigma psychiatrických onemocnění? „Stigma dost často vyplývá z neporozumění. Člověk s duševní poruchou je laické veřejnosti prezentován jako někdo směšný nebo nebezpečný,“ říká Jan Běhounek, manažer kvality Psychiatrické nemocnice Bohnice.

V dokumentu Péče o duši, který bude brzy k vidění, ležíte na lůžku připoután. Z jakého důvodu se tento způsob používá?

Je to jedna z forem omezení pacienta, který se využívá zejména v situacích, kdy člověk často pod vlivem duševní poruchy, svým jednáním nějak ohrožuje své okolí anebo sám sebe. Je to skutečně hrozba fyzického násilí. Dost často i násilí orientovaného vůči sobě samému.

Lidé mohou tlouct hlavou do zdi, rozbíjet si ji o radiátor, byl jsem svědkem toho, kdy si pacient trhal ušní boltce, někteří využijí sebemenší příležitosti k tomu, aby se pořezali. Způsobů sebepoškození je celá řada a některé z nich jsou motivováni přáním zemřít.

Proč jste se nechal přikurtovat vy? V rámci nějakého vzdělávacího programu?

Na úroveň vzdělávacího programu jsme to posunuli. Můj prvotní zážitek vznikl při úplně jiné motivaci. Dostali jsme na oddělení novou sadu tzv. magnetických kurtů, což byla v té době novinka, předtím se používaly kožené řemeny.

Mysleli jsme si, že tyhle kurty nemohou člověka v lůžku udržet. Tak jsme si to zkoušeli. Na začátku to bylo spíš o tom dokázat si, že tato novinka nám v práci nepomůže.

Čtěte také

Zjistil jsem, že se z toho opravdu dostat nejde. To, co posílilo můj zážitek bezmoci – aniž by to kdokoli plánoval – byl fórek mého tehdejšího šéfa. Přišel ke mně s cévkou na cévkování močového měchýře a řekl: „Tak mně ho kluci podržte, já ho zacévkuju.“

V ten moment jsem si s hrůzou uvědomil, že kdyby chtěli, prostě mě zacévkují. A já neudělám vůbec nic. To stále nosím v hlavě a říkám si, že by takový zážitek měli zdravotníci mít. Aby věděli, jak se člověk může v omezení cítit.

Jako manažer kvality už asi psychiatrickou sestru neděláte?

Částí úvazku ano. Myslím si, že mám-li nějak smysluplně řídit kvalitu, musím vědět, co se v praxi skutečně děje. A taky se mi mnohem líp vyjednává s lidmi, kteří jsou kolem mě. Když vědí, že to, co řídím, také vykonávám a tedy vím, jestli to jde nebo nejde dělat. A taky proto, že mě ta práce prostě přišla k srdci, nechci se jí úplně zbavit.

Máte na starosti simulační vzdělání. Jak byste to ve zkratce definoval?

Čtěte také

Připodobnil bych to k urgentní medicíně nebo záchranářům, případně k hasičům. Ti svoje zásahy dost často trénují v simulovaných podmínkách, kde například zapálí dům, nasimulují autonehodu a trénují si život zachraňující úkony na figurínách. Je pro ně důležité vyzkoušet si vzájemnou koordinaci v týmu, rychlost a správnost rozhodování a následně vyhodnocení, jak to šlo.

V psychiatrii a v kontaktu s člověkem, který se nachází v akutním stadiu svého onemocnění, je na personál kladen stejný nárok. Dobře se rozhodovat, dobře koordinovat tým, dobře komunikovat. Nemůžeme použít figurínu, musíme využít někoho, kdo nám toho člověka s duševní poruchou ztvární. Takže máme amatérské herce, zdravotníky, kteří dokáží velmi dobře sehrát konfliktní situaci, kterou se má tým pokusit vyřešit prostřednictvím tzv. deeskalačních technik.

Celá situace se zaznamenává na video a když skončí, společně s účastníky celou situaci procházíme a identifikujeme si klíčové okamžiky. Jak dobře spolu komunikovali, jak dobře komunikovali s pacientem, jaký nonverbální věci jim pomáhaly, případně co by příště mohli udělat jinak.

Tohle lidem pomáhá vyzkoušet si jednání s člověkem, který se jeví konfliktně, v podmínkách, kdy takzvaně nic nezkazí a když zkazí, je to jedině dobře. Té chyby využijeme k tomu, abychom ji dokázali najít a oni pak v praxi lépe dokázali zklidnit situaci a konfrontace se proměnila spíš v partnerství a vzájemný dialog.

Daří se ve společnosti odstraňovat stigma psychicky nemocných lidí?

Jde to pomalu. Zlepšuje se to díky různým aktivitám. Jednou z poměrně významných aktivit je iniciativa Na rovinu, která hodně usiluje o to, aby povědomí o duševních onemocněních a duševním zdraví odbourávalo stigma, které si s sebou přináší.

Stigma dost často vyplývá z neporozumění. Laická veřejnost dost často duševním nemocem nerozumí, člověk s duševní poruchou je jim prezentován jako někdo směšný, nebezpečný, někdo, kdo jako kdyby nebyl člověkem.

To samozřejmě zvyšuje stigma duševního onemocnění a když pak někdo skutečně psychiatrickou péči potřebuje, kolikrát i kvůli tomuto stigmatu ji nevyhledá. To zhoršuje celou situaci.

Jak vypadá příjem v psychiatrické léčebně? A dostávají zdravotníci zpětnou vazbu od svých bývalých pacientů? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , agf

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.