Příběh Židů v Bulharsku
Nová členská země Evropské unie - Bulharsko - by mohla být dobrým příkladem náboženské tolerance. Většina jeho obyvatel se sice hlásí k pravoslavnému křesťanství, ale žije tu i početná muslimská komunita a asi pětitisícová židovská náboženská obec. To, že spolu tři velká náboženství v klidu žila i v dávné minulosti, dokazuje například blízkost jejich svatostánků v centru Sofie. Na dohled od sebe tam stojí Kostel svaté neděle, mešita Banja Baši a synagoga, která patří k největším svého druhu v Evropě. Je postavena v maurském stylu. V Bulharsku totiž před 2. světovou válkou žilo až 50.000 sefardských Židů, pocházejících ze Španělska. Většina jich díky tolerantnosti bulharské společnosti přežila holocaust.
Psal se rok 1492 a španělský královský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská slavil osvobození Pyrenejského poloostrova od Maurů vyznávajících islám. Aby se Španělsko stalo zcela křesťanským královstvím, zbývalo ještě vyhnat ze země Židy. Velká část zdejších Židů našla útočiště v tehdejší Osmanské říši, která k nim byla tolerantnější než katolické Španělsko. Přinesli si s sebou svou víru, kulturu a jazyk ladino - tedy směs středověké španělštiny, hebrejštiny a arabštiny. Na území dnešního Bulharska se jejich společenským a kulturním centrem stala Sofie. Židé nijak výrazně ze společnosti nevyčnívali, byli řemeslníky a obchodníky. Byli na tom stejně jako většina Bulharů, opravdu bohatých a mocných mezi nimi bylo málo. Bulhaři sefardské Židy respektovali a v době, kdy jim hrozilo nebezpečí, se za ně postavili.
Když se Bulharsko stalo spojencem nacistického Německa, vydala vláda zákon na ochranu národa. Byly uzavřeny židovské kulturní instituce, Židé nesměli chodit v noci ven a museli na oblečení nosit označení. To vyvolalo protesty veřejnosti, profesních organizací řemeslníků i umělců. Lidé toto násilné dělení společnosti ignorovali. "Bylo zajímavé, že tady nemuseli Židé nosit na kabátech velké žluté hvězdy přes celý límec jako v západní Evropě. Nosili jen malý žlutý odznak, velký asi jako knoflík," Říká Michajlina Pavlovová z Organizace bulharských Židů Shalom. Vzpomíná, jak jí maminka vyprávěla o tom, že když v roce 1942 ukončila studium na francouzském lyceu, nemohla už jako Židovka jít na maturitní ples. "Nemohla také studovat na univerzitě. Moc se tam ale chtěla podívat, a tak jednou ji dva její kamarádi, kteří už na univerzitě studovali, vzali s sebou na přednášku, aby viděla atmosféru, jaká panovala na akademické půdě. Sedli si vedle ní tak, že ramenem zakryli její žlutý odznak," vypráví Michajlina Pavlovová.
Situace bulharských Židů se ale dále zhoršovala. V roce 1943 začaly deportace do koncentračních táborů v Polsku a Německu. Nejdříve přišli na řadu Židé z obsazených území řecké Thrákie a Makedonie. 11.000 lidí. Když mělo dojít i na bulharské Židy, veřejnost opět protestovala. "Protestní petice posílaly Svaz spisovatelů, Advokátní komora, svazy umělců a různé společenské organizace. Dopisy různým státním institucím ale psali i obyčejní lidé. Také mnoho městských rad protestovalo proti deportacím Židů. Telegram s protestem poslal carovi Borisovi III. i sofijský metropolita," vyjmenovává Michajlina Pavlovová, kdo se za bulharské Židy postavil.
Všechny protesty by ale si nic nezmohly, kdyby se obyvatelé města Kjustendil neobrátili na svého poslance - místopředsedu parlamentu Dimitara Peševa. Tento konzervativní nacionalistický politik přesvědčil dvaačtyřicet svých kolegů, aby podepsali rezoluci o tom, že Židé v Bulharsku nepředstavují žádný problém a že jejich předání Němcům uráží národní čest Bulharů. Po vystoupení poslanců proti deportacícm se car Boris III. vzpamatoval a vláda další transporty Židů zastavila. Místo toho je poslala do venkovských ghett a pracovních táborů.
Panu Moizovi Saltielovi bylo teprve osmnáct let, a proto nešel do tábora jako jeho dva bratři, kteří tam až do osvobození v září 1944 otrocky pracovali. Byl ve vězení ve Skopje a jeho rodiče v internačním táboře. Tam si mohli s sebou vzít každý jen 30 kilo osobních věcí. "Veškerý majetek, který jsme tu měli, rodiče prodali bulharským přátelům. Jenže po osvobození, když naši přijeli zpět, jim Bulhaři zase všechno vrátili. Byli to opravdoví přátelé," Vzpomíná pan Moiz. Všichni z jeho rodiny válku přežili a stejně jako většina bulharských Židů se vrátili domů. Pak ale přišla vláda komunistické strany a s ní pronásledování náboženských společností. 90 % Židů se tehdy rozhodlo emigrovat do Palestiny. Dodnes si ale pamatují, jak se za ně jejich spoluobčané za války postavili, a oni mohli přežít.
