Pracovat s Mirkem Krobotem je sen každého režiséra. Role v Konci světa mu fantasticky sedla, těší Bohdana Slámu

Čím vás tak zaujal příběh rodiny vašeho téměř dvorního scenáristy Ivana Arsenjeva?

Čtěte také

Nemůžu hrát úplného blbce, odsoudit ho. Musím se za něj postavit, říká Miroslav Krobot o své nové roli

Když jsem si přečetl scénář, nenechal mě klidným vztah dědy s tím vnoučkem. Myslím, že právě mezi generacemi nebo ob generaci vzniká takový zvláštní druh porozumění nebo takové vibrace, a to se mi v tom textu úžasně líbilo, jak se celý ten scénář věnuje tomu vztahu, věnuje se předávání životní zkušenosti. Protože ten děda má za sebou napínavý, složitý život a ohromně mě dojalo, k čemu pak vlastně vede.

Nechci to prozrazovat, ale i konec toho filmu, jak ten kluk potom na konci přejme roli toho dospělejšího…Takže mi to přišlo, že ta hloubka, o které mluvíte, byla právě v tom scénáři. To, co se tam podařilo Ivanovi napsat.

První lidi, potom události

Ty velké dějiny jsou tam v podstatě jako kulisa. Já ten film Konec světa vnímám hodně jako vztahovou záležitost. Ale říkala jsem si: jak to udělat, aby ty velké dějiny nepřevážily to, co je v tom filmu podstatné? Jak jste to kořenil, jak jste to vážil?

Ono to bylo dané scénářem. Ten scénář je o tom vztahu a je o těch lidech a my jsme se – nejen já, celý štáb – snažili, abychom to natočili tak, jak to odpovídá scénáři. Takže ten koncept, že první jsou lidi a potom jsou ty události, byl daný.

A to se mi právě líbí, protože si myslím, že jsme všichni takoví malí lidé a kolem nás se valí ty velké věci, ale ten opravdový a emoční prožitek se odehrává v člověku a častokrát v intimních vztazích. V tom křehkém, co máme mezi sebou. A tam se odehrává i ten boj – co ty velké dějiny a ty velké události vlastně způsobí nebo nezpůsobí.

Čtěte také

Unavený člověk v kanclu proti tunám železa, líčí námět Vln Mádl. Recitovaly se verše, vzpomíná novinářka

Čím to je, že v toku těch velkých událostí někdo obstojí, a někdo ne? Protože tady do příběhu dědy, který hlídá vnoučka, vstoupí invaze roku 1968 a půlka rodiny, tedy maminka s tatínkem a starším klukem, jsou najednou v Paříži.

Mě na tom scénáři taky zaujalo, že ta postava dědy je nejen obrovsky laskavá – což si myslím, že je hodně vzácná lidská věc, za kterou se vyplatí v každé době bojovat –, ale že je taky statečná, protože ten děda po všech životních zkušenostech, které má, má poměrně silně utvořený názor na to, co se děje, a jeho zkušenost ho vede k nějaké morální, vlastně etické úrovni – úrovni toho, jak vnímá ty události. A v tom je velmi pevný.

Věděl jste od začátku, že to bude Miroslav Krobot? 

To bylo Ivanovo přání, a já jsem ho velmi rád respektoval, protože dělat s Mirkem, to je myslím sen každého režiséra. Protože je nejen fantastický herec, ale i fantastický člověk.

Ale mě na tom zajímala právě ta věc, že je to jiný druh postavy, než Mirek Krobot většinou hraje. I Mirek Krobot, když jsme se o tom bavili, si nechal čas na to, že by to vlastně nemusel hrát. A já jsem mu říkal, že si myslím, že to může být výzva – hrát jiný druh postavy, než na které jsou lidi zvyklí.

Je vtipné, že zrovna on se prezentuje ve všech filmech, kde hraje, jako takový ten temný bručoun s nehybným obličejem.

Jak osobně znám Mirka Krobota, tak to je velmi laskavý člověk s velkým smyslem pro humor – a je vlastně velmi, řekl bych, veselý. Takže je vtipné, že zrovna on se prezentuje ve všech filmech, kde hraje, jako takový ten temný bručoun s nehybným obličejem. Říkal jsem mu, že si myslím, že to je výzva i pro něj, nebát se pustit ven emoce, které on má. Myslím, že si to s tou rolí fantasticky sedlo.

Malý zázrak

Myslím si, že Vojtěch Veverka si nemohl přát nic lepšího než mít takového dědu. Koneckonců – chtěla bych ho i já. Ale kde jste vzali Vojtu, který hraje tu ústřední postavu malého Tondy?

Čtěte také

Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

Od začátku bylo jasné, že úspěch nebo neúspěch toho filmu je závislý na tom, jakého dětského představitele budeme mít, protože on prakticky nesleze z plátna. A bylo jasné, že to musí být super herec a že musí mít tu spontánnost. Takže jsme udělali velký konkurz. V tom nám naštěstí pomohla ČT, protože to je její koprodukční projekt, a oslovili jsme opravdu široké dětské publikum, že hledáme herce.

Přihlásily se nám 3 tisíce kluků v tomto věku a zásluhou fantastické práce druhého režiséra Honzy Hechta, který to všechno projel, jsme selektovali, destilovali, vybírali, až jsme se dostali k tomu Vojtovi. A stejně to beru, že se tam takto šikovný ocitl, mezi těmi 3 tisíci kluky, jako malý zázrak.

Ve všech scénách, ve všech detailech jsem se neustále radil s Ivanem, jak to cítí.

Kolik verzí scénáře jste měli?

Já jsem k tomu projektu přišel, když byl před přípravou. Takže jsem vycházel z té verze scénáře, co jsme měli, a poměrně jsme se ho drželi. Ale stejně jsme každou scénu testovali znova a znova, každou scénu jsme domýšleli na place. Bylo fantastické, že Ivan měl čas, a celou dobu natáčení tam byl.

Já jsem vnímal od začátku, že je to hodně Ivanův film a že můj úkol je vyhovět především jemu; aby s tím byl spokojený, aby to pro něj bylo pravdivé. Takže ve všech scénách, ve všech detailech jsem se neustále radil s Ivanem, jak to cítí. A zároveň jsem mu byl vděčný, že když i já jsem měl třeba ke scénáři nějaké kritické připomínky nebo jsem něco viděl jinak nebo se mi zdálo, že něco by bylo pravdivější jinak, tak Ivan v tom byl otevřený. Takže bych řekl, že jsme vzorně spolupracovali – a zaplať pánbůh za to.

Jakou roli hraje ve filmu Konec světa klukovství? Se kterou scénou si filmaři nejvíce vyhráli? Jak se žije scenáristům v Česku? A proč se Bohdan Sláma po studiích rozhodl jít pracovat na statek do Německa? Poslechněte si celý rozhovor!