Práce kojeneckých ústavů

24. srpen 2004
Vaše téma

A dneska jsme se v něm pustili do jednoho z ožehavých problémů, na který ukázal jeden z vás, jeden z posluchačů. V poslední době prý zaznamenal v médiích několik článků, které kritizovaly práce kojeneckých ústavů a to se mu nelíbilo. Alžběta Havlová jeden z kojeneckých ústavů navštívila s mikrofonem Českého rozhlasu 1.

Tomuto miminku je sotva pár dní. Jeho matka je narkomanka a nemůže se o něj zatím starat. Podobných dětí je v kojeneckém ústavu v Praze Krči několik.

Jaroslava Lukešová: Teď tady máme několik děti s Downovým syndromem, kdy rodiče z toho prvotního šoku ještě neví, co udělají. Někdo si třeba to dítě potom vezme zpět domů, někdo na víkendy, někdo během dovolených. Pak jsou tu děti, o které rodiče nejeví zájem a předběžně už v porodnici řeknou, že dají souhlas s osvojením. A pak jsou tu děti, které vlastně nemohou z různých důvodů být doma, protože by tam byly ohroženy na životě.

Ředitelka kojeneckého ústavu s dětským domovem při Thomayerově nemocnici v Praze Krči, Jaroslava Lukešová, dále říká, že kojeneckých ústavů máme v Česku celkem 36. Ta se po revoluci podstatně změnila a snaží se o co nejrodinnější péči o děti.

Jaroslava Lukešová: Pamětníci tak před 25 lety si pamatují, že to byly jenom postýlky a nic jiného. Dneska v tomhle roce jsme udělali z těchto oddělení 4 bytové jednotky, takže tam jsou vždycky 4 děti a jedna sestřička na tu službu a jedna rehabilitační sestra. Jsou to doopravdy rodinné takové buňky. Tak to je jeden baráček, který jsme takhle předělali. Naším cílem je předělat a transformovat celé to zařízení v tento rodinný ty, ale musíme postupně, protože na to finance cílově se nedostávají, že jo.

Ovšem v takovém bytečku může být jen 16 dětí a momentálně je v krčském ústavu 105 malých nájemníků. Proto je tu i systém dobrovolníků. Jsou to většinou studenti, kteří si s dětmi hrají, ale pouze v areálu ústavu. Ven s nimi nemohou. Jinak má na starosti jedna sestra ve službě až 6 dětí.

Jaroslava Lukešová: Já si myslím, že pořád vlastně ty instituce, kterým se to nelíbí a kteří nás napadají, se obrací k deprivaci, která byla vlastně diagnostikována profesorem Langmajerem a Matějíčkem ještě v 60. letech. A i pan profesor Matějíček sám vlastně toto vyvrací, že to není tak, že ten film, který se kdysi promítal, ty postýlky jenom a ty děti za těma mřížemi. Bohužel ale ti lidé, kteří to neustále teda komentují, tak to komentují odněkud, ale nechtějí to s vámi konfrontačně vyřešit, jo.

Brání se Jaroslava Lukešová. Zatím jedinou alternativou ke kojeneckým ústavům jsou tak zvané klokánky, které provozuje Fond ohrožených dětí. Jeho ředitelka Marie Vodičková nemá kojenecké ústavy ráda.

Marie Vodičková: Kojenecké ústavy nejsou moc vhodné prostředí pro děti, protože je to velmi jaksi vzdáleno rodinné péči. Po dovršení určitého věku přecházejí tedy do různých oddělení, takže ty děti neustále mění tedy prostředí, s tím i ošetřující personál, který se ještě navíc střídá po směnách, takže je poměrně běžné, že děti v kojeneckých ústavech se opožďují a jsou citově deprimované.

Snaha ústavů přiblížit se rodinné péči je podle Marie Vodičkové marná.

Marie Vodičková: Protože třeba u nás se o ty děti starají buď přímo ve svých bytech naši zaměstnanci, takže je tu pěstounská péče a nebo tedy v takových našich služebních bytech, kde jedna teta je vždycky celý týden ve dne v noci se dvěma až maximálně čtyřmi dětmi a ty čtyři děti, to znamená, že jsou různého stáří a ne čtyři novorozenci nebo čtyři batolata, to prostě není možné zvládnout, jo.

Na čem se ale kojenecké ústavy a neziskové organizace shodnou, je to, že zlepšit by se měla především práce soudů, které nesmyslně protahují umístění dětí do náhradní rodiny.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: lov
Spustit audio

Více z pořadu