Láska není jen o štěstí a o náhodě, spoustu věcí se můžeme naučit, říká psychoterapeutka. Jak budovat dlouhodobý vztah?

Jak moc je ještě běžná ta láska, kterou člověk nachází v románech? Ta věčná, ta jediná, ta silná a na celý život. Je to už skutečně pouze fikce v 21. století?

Trochu se bojím, že právě romány a filmy hodně zvyšují naše očekávání od lásky, která v tom běžném životě, v každodennosti, když máme vztah dlouhé roky a dlouhé dekády, je mnohem obyčejnější než to z románů, pohádek a filmů vypadá. Proč ne, pojďme číst a dívat se na příběhy velké lásky, ale zároveň pojďme nezapomenout, že velké city, zamilovanost je krásné prožívat, ale vůbec negarantují, že pak ten dlouhodobý vztah bude stabilní, spokojený, naplňující.

Je spousta šílených vztahů, které začaly obrovskou zamilovaností. I spousta fajn, dobrých vztahů začíná třeba z přátelství. Ta velká zamilovanost, velké city tam nejsou. To je taky úplně v pořádku.

Jak dlouho trvá chemický proces zamilovanosti? Dá se to vůbec definovat časem, že to jsou třeba tři měsíce, rok, dva roky...

Uvádí se čas od jednotek měsíců po jednotky let. Je to hodně individuální.

Kolik je konec tak maximálně?

Třeba tři roky. Ale je to hodně individuální. A i když tam zamilovanost máme, nemusí to znamenat, že ten vztah bude životní partnerství. Zároveň můžeme potkat člověka, se kterým tam žádná velká jiskra a přitažlivost není, ale může to být stabilní vztah.

Když nastane ta fáze zamilování – a jsem v těch třech letech –, co bych měl s tím druhým udělat pro to, aby následně po těch dalších třech letech bylo sedm, deset a patnáct? Jak využít toto opojení, které je nesmírně krásné a myslím si, že je cílem mnoha různých činností a skutků, které člověk dělá? Jak využít tuto skvělou fázi?

Na jednu stranu si to určitě užít, protože je to skvělé to zažívat. Na druhou stranu tam potřebujeme budovat i něco, čemu se říká partnerská láska. Zatímco zamilovanost si můžeme představit jako intenzitu, jako když si vezmeme nějakou drogu, tak partnerská láska je spíš, že si to užíváme.

Čtěte také

Emoce letních lásek nemůžeme potlačit. K věrnosti jsme inspirovaní partnery, říká párový terapeut Vojtko

Jonathan Haidt, který přišel s těmito teoriemi, říká, že je to jako pít dobré víno. Člověk z toho nemá výbuch slasti, ale je to dobré, člověk si to může užívat. A jak to udržet? Zaměřit se na pozornost druhému člověku, rozvíjet nějaký zájem, zvídavost. Na začátku nám přijde ten člověk úplně fascinující, chceme si s ním neustále povídat. S roky vztahu tam nemáme takovou přirozenou fascinaci člověkem.

Dochází nám témata třeba.

Ano, řešíme logistiku. Je důležité nepřestat spolu randit. Pořád si dát stoprocentní pozornost, bavit se o pro nás důležitých věcech, zajímat se o život toho druhého. To je jedna věc. Druhá věc je zaměřit se na laskavou komunikaci. Určitě zmiňovat svoje potřeby, co potřebujeme ve vztahu jinak, dávat si zpětnou vazbu, ale dělat to velmi laskavě. Učit se s partnerem komunikovat respektujícím způsobem. Někdy jsme na své blízké hodně drsní.

Fakt?

No jasně. Máme pocit, že v blízkosti si můžeme dovolit skoro všechno. Tak tomu druhému věci vyčítáme, křičíme... Prostě věci, které bychom si nedovolili k lidem, které nemáme tak blízko. Je paradox, že se někdy v blízkých vztazích chováme v uvozovkách „hůř“ než k našim známým, kteří jsou dál.

Protože to bereme tak, že to je jisté spojení, které budu řešit třeba až potom. Až vyřeším něco daleko důležitějšího, teprve pak se vracím domů. Zajímá mě, u koho je větší problém vnímání automatiky toho vztahu, u můžu nebo u žen? Mám na mysli – jasně, tady mám manželku, manžela, to se nemusím tolik starat, vždyť jsme se přece vzali.

Myslím, že to jsou spíš různé druhy osobností, než že bych to chtěla házet do pytle muži, nebo ženy. Akorát bych řekla, že v dlouhodobých vztazích, čím déle jsme spolu, tím víc je to zpravidla o zvyku. Oba dva se potřebujeme soustředit na to, abychom vztahu dávali pozornost. Že to není jenom něco, co se nám děje, ale že jsme i zodpovědní za to vztah rozvíjet.

Čtěte také

Manželství v dobrém i ve zlém? Zákruty jsme vybrali stejným smyslem pro humor, vypráví Eliška Balzerová

Stává se často – je to situace typická v párových terapiích –, že máme pocit, že ten druhý dělá věci špatně, a je potřeba mu vysvětlit, aby to začal dělat správně, a pak ten vztah bude dobrý. Ale tak to není, ve vztahu jsme oba. A největší potenciál změny máme u sebe. S klienty vždycky rozvíjím to: když mi ve vztahu něco nesedne, co já můžu dělat, co já můžu změnit, aby vztah byl takový, aby mi to dávalo smysl.

Na co se lidé nejčastěji obrací směrem k vám v rámci vašeho působení v Institutu?

Věnujeme se terapiím a vzdělávání. Klienty máme různorodé. Největší procento, 80 % lidí, žije vztahy běžným, mainstreamovým způsobem. Řeší s námi, když jsou single, jak se seznámit, jak najít partnera, nebo když jsou ve vztahu, tak vztahové situace – problémy s komunikací, krize, případně přemýšlí o tom, jak se respektujícím způsobem rozejít.

Pak děláme i vzdělávání. Mě osobně hodně zajímají vztahové dovednosti. Věřím, že láska není jen o štěstí a o náhodě, ale že spoustu věcí se můžeme naučit. Mám podcast, kde se tomu věnuju, pořádám setkání, kde o tom s lidmi diskutujeme. Vidíme i nárůst poptávky od organizací a firem, které si uvědomují, že vztahy se dají naučit, a chtějí podpořit své kolegy v tom, aby to fungovalo.

Je nějaká vztahová dovednost, která je podceňována?

Sebereflexe. Řekla bych, že důležitý je zájem, sebereflexe a laskavost.

Jak vztahy proměnil online prostor? Jak do lásky zasahuje AI? A je „být single“ běžný životní styl? Poslechněte si celý rozhovor.