V roli Carmen si dovolím víc než v běžném životě, přiznává operní pěvkyně Ester Pavlů

Je to výhoda být mezzosoprán, je konkurence velká?

Konkurence je velká v každém oboru, mám možná trošku výhodu, že jsem dramatičtější mezzosoprán, takže konkurence není až tak obrovská, ale stále je velká. Ale co se týče České republiky, tak bych řekla, že je nás méně než lyričtějších mezzosopránů.

Čtěte také

Jsem „držka“ a nesnáším blbost. Když mlčím, je to konec, říká o sobě s úsměvem Dagmar Pecková

V čem to spočívá, že jste víc dramatická než lyrická?

Mám hlas více barevný, mám takovou specifickou ostrost a mohu si dovolit zpívat dramatičtější role jako je Verdi, Wagner.

Svěřila jste se s tím, že milujete, když můžete vstoupit do role, když tam nejste sama za sebe jako Ester Pavlů, ale jako třeba Cizí kněžna…

Baví mě hrát charaktery žen a převtělit se do postav, je to zajímavá profese.

A jak je herectví součást vaší práce? Člověk se u pěvkyně soustředí obvykle na hlas…

Je to tak, ale dnešní doba je pokročilá než dříve, doby, kdy operní pěvkyně, které stály vepředu na forbíně a zpívaly, už jsou pryč, takže herectví tam je dost podstatné. A řekla bych, že někdy se na hlas trošku zapomíná, děláme až moc hereckého projevu na úkor zpěvu. Vždy, když pan režisér odjede, tak si to každá trošku upravíme.

Na Wagnera jsem se připravovala přes dva roky

Parsifal, to je pro vás nejnovější novinka? Je tam jediná velká role Kundry, jak je to těžké?

Připravovala jsem se na to přes dva roky, začala jsem včas, protože na tak velkou roli je důležité se připravovat dostatečně dopředu, protože textu je hodně. I to, aby si na to hlas zvyknul. Wagner už je vstup do dalšího levelu, před dvěma a půl lety jsem si řekla, že je ten čas zkusit to. A ten čas přišel.

Jak se vám podařilo, že jste dosáhla pracovního snu a stala jste se Carmen?

To jsou takové náhody, ale samozřejmě píle, nepřestala jsem sama sobě věřit a jsem ráda, že jsem se obklopila lidmi, kteří mi také věřili. Je důležité, že umělec má někoho, kdo ho podporuje a žene vpřed. Dostat se na pomyslný vrchol je těžké a je dobře mít vedle sebe někoho, kdo vám věří a podporuje vás, dodává vám sílu to nevzdat.

A ve vašem případě je to kdo?

Potkala jsem několik lidí během studií, většinou to byl kantor, který mě učil. Na Akademii múzických umění jsem měla paní profesorku Helenu Kaupovou, a po akademii jsem hledala dál, objevovala jsem jiné možnosti, jezdila jsem na různé masterclassy nejenom v Česku, ale i v zahraničí, nakonec jsem zakotvila u slovenského barytonisty Vladimíra Chmela a jsem u něj už osm let.

Proč vás lákala Carmen?

Ester Pavlů (sólistka) a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Rudolfinu|foto:Matěj Komár, SOČR

Pro mezzosopranistku je to jedna z nejvíc vysněných rolí, je to nejslavnější opera na světě, hlavní role, zná ji každý. A charakter postavy je tak dráždivý pro každou ženu, že najednou se převtělit do někoho takhle volně myslícího je skvělá představa, v normální životě je to ale mnohem těžší.

Jaká je vaše Carmen? Nakolik je tam v ní Ester?

Řekla bych, že dost. Moje kořeny sahají do Maďarska, temperamentu v sobě mám dost, takže té Ester je tam hodně, ale na jevišti nejsem jako Ester, ale jako Carmen. Řekla bych jenom, že si tam dovolím víc provokací než v normálním životě, baví mě se tam otevřít.

Nedávno jste si zazpívala s Plácidem Domingem?

Bylo to v Českém Krumlově před dvěma lety a tuto sezonu v říjnu v Praze v Rudolfinu.

Jaké to bylo setkání?

Měla jsem trému, ne z vystoupení, ale potkat se s někým takovým a brát ho jako kolegu, to byl těžký úkol, když ho znáte z různých internetových videí. Ale on mě tak překvapil, že byl tak strašně milý a vstřícný, sám se přišel představit. Pak tréma opadla, bylo to hrozně milé setkání.

Váš talent a hlas objevil José Cura, to je asi dobré mít v životopise tuto větu?
Tak on to tak říká, že mě objevil. Přihlásila jsem se k němu na Masterclass, který pořádal tady v Praze, a je pravda, že mi ukázal , že se toho nemusím bát, v tomto mi pomohl. Zpívala jsem s ním několikrát i v zahraničí, zval mě na různé koncerty, takže mi v něčem pomohl.

Čtěte také

„Divy“ si už režiséři nevybírají, jsou překážkou v práci. Operní hvězdy jsou naprosto obyčejní lidé, říká tenorista Matoušek

Studovala jste ale také u Evy Randové a Gabriely Beňačkové...

Navštívila jsem jejich masterclassy, u obou jsem také brala soukromé hodiny. Člověk se v této práci musí pořád učit, v každé fázi života prožíváte něco jiného, zrajete. Hlas je sval, který se nedá vyměnit, a přichází nové a nové věci a učit se musíte stále. Jsem strašně ráda, že mám vedle sebe někoho, kdo mě kontroluje a řekne, tímto směrem ano, nebo ne.

Jak se přístup k interpretaci a technice mění s léty?

Přirozenost by měla být odjakživa pořád stejná, samozřejmě jsou tu různé techniky, německá, ruská, italská, každý učí maličko jinak, ale všichni by chtěli dosáhnout stejného cíle. A jak toho dosáhnout, to je na každém kantorovi – volnost, abyste neměl napětí v krku, abyste vydržel co nejdéle.

Dodržujete nějakou hlasovou hygienu? Co to obnáší?

Snažím se, ale ne vždy to jde. Staré pěvkyně v den představení mlčely, nemluvily, psaly si na papírek, což si dneska neumím představit, ještě když máte dvě malé děti. Ale dávám si čas, dvě až tři hodiny před představením jsem v divadle, tam relaxuji a snažím se věnovat dané roli, kterou v ten večer mám ztvárnit.

Je lepší být na volné noze, nebo v angažmá? Poslechněte si celý rozhovor.