Nechci divákům servírovat nedopečenou buchtu, říká Miroslav Etzler o své práci

Kdo je dnes Miroslav Etzler, když to srovnáme s tím 18letým klukem, který uběhl maraton?

Je to menší exhibicionista, větší kliďas, člověk, který čím dál více miluje život, člověk, který si váží všeho živého a člověk, který zjistil, že tak málo viděl, že lační potom vidět ještě další a další věci.

Čtěte také

Aurelova výtvarná podoba Války s mloky je fantazie, láká Petr Čtvrtníček. Proč někdy potřebuje provokovat?

Říkáte, že v 60 letech máte v sobě určitou nejistotu, pokud jde o natáčení. Když to vztáhneme k seriálu Polabí nebo divadelnímu představení Šťovík na smetaně, tak proč?

Zodpovědnost, to je fenomén, který to ovlivňuje. Zodpovědnost za lidi, kteří do divadla přijdou. Nikdy jsem nebyl zodpovědný ke své práci, jako jsem teď. Když si vzpomenu, s kým vším jsem se potkal, jak fenomenální to byli režiséři, herci. A nastupuji na věkovou linii, kdy jsem je nejvíc obdivoval, kolem těch 60, 70 let. A když někdo do divadla přijde a nechá tam poměrně hodně peněz, tak si nedokážu představit, že bych mu dal nedopečenou buchtu se smradlavým tvarohem.

Hrajete, natáčíte každý den, jezdíte po zájezdech, jak si člověk udržuje fyzickou a psychickou sílu?

Myslím, že to je všechno o hlavě, když máte opravdu ráda život, když se díváte na věci pozitivně, když zaregistruje ne že vám holub pokálí auto nebo rameno, ale když si všimnete, jak se ve slunci leskne, je tam fialová, červená, modrá, a když se na věci, které mohou být nepříjemné, začnete dívat příjemně, tak tělo funguje jinak. Myslím, že všechno je o hlavě.

Miroslav Etzler se synem Samuelem|foto:Patricie Strouhalová, Český rozhlas

Děj divadelní hry Šťovík na smetaně se odehrává v šatně rozhodčích, ale místo fotbalové taktiky muži řeší své životní prohry, milostné vztahy, samotu, touhu po lepším životě. Co je horší, samota nebo osamění?

Samota je lepší, osamění je strašné, když nemůžete najít spřízněnou bytost. Mám rád film Godfrey Reggia Koyaanisqatsi, ukazuje tam věci, které nejsou hezké, staré lidi v New Yorku, kteří jsou sami. A společný jmenovatel všech těch tváří je strach. Osamění je plné strachu, bylo by fajn, aby se mladí lidé, kteří se cítí osamělí, aby zkoušeli komunikovat, protože osamění je bolest duše, samota je fajn. Čas od času.

Další myšlenka divadelní hry je otázka stárnutí…

Mám štěstí, že mi všechno funguje, cukrovka, měl jsem covid, ale jsem zdravý člověk. Jsem přemýšlivější, než jsem býval, raduji se, pozoruji brouky, mravence – proč jsem byl tak blbý, že jsem nekoukal do mraveniště, tam je tolik dramat a komedií. Ale chápu, že jsou lidé, kteří jsou na tom hůř. Zkuste si na každé procházce všimnout dvou, tří, čtyř věcí, které vás potěší. A tahle maličkost, když je snoubená tím, že je den za dnem, tak za měsíc to je devadesát radostí. A pomaličku, ale jistě po dvou až třech měsících se to začne sčítat.

Humor začíná tam, kde se člověk nebere příliš vážně

V seriálu Polabí hraje David Máj vašeho zetě, jste vlastně taková vtipná dvojka mimo seriál, tak jsem si říkala, jak moc důležité je pro vás humor a umět si udělat srandu i sám ze sebe?

Miluji humor a když si ze mě dělá někdo legraci, protože já to dělám také těm dalším. A David Máj je strašně zajímavý člověk, je skvělý chlap, strašně hodný, rádi si spolu povídáme.

A co schopnost mít smysl pro humor vypovídá o nás?

Velký problém začíná tam, když se někdo začíná brát příliš vážně. Poznal jsem to u doktorů, největší špičky vždycky říkaly – my vlastně moc nevíme. To je společný znak velkých osobností v jakémkoliv oboru. Nebrání se vážně a nemyslet si, že jsem středobod vesmíru, tak to je cesta k tomu mít humor.

Máte psa, podporujete útulky a projekty, co vás přivedlo pomáhat tímto způsobem?

Čtěte také

I ve stáří, pokud je hlava nastavená správně, tak se dá dělat artistika, vypráví Rosťa Novák starší

Komercializace všeho je v mnoha věcech velmi nebezpečná a je to pochopitelně o tom, že se odebere nějaká rasa, za kterou jsou relativně velké peníze, když se prodává. A pak fenka, kterou tam vezmou, tak nedělá nic jiného, než že je buď těhotná nebo rodí štěňata. Jsem strašně proti tomu. Teď jsem zaregistroval případ nějakého člověka, který brutálně zabil pejska a dostal podmínku.

Nejsem proto, aby se dávaly dvacetileté tresty, ale myslím, že by to mělo být daleko přísnější. Nikdy v životě jsem nepotkal pozitivnější bytost, než je pes. Můžete být naštvaný, zklamaný, smutný, plačící, smějící se, a ten pes vás miluje. Vidím, jak miluje lidi, kteří jsou na dně, takže si myslím, že je skvělé, že si lidé berou pejsky z útulku a dávají jim nový život.

Někde jste řekl, že rád překonáváte hranice, tak jak si ty hranice určujete?

Jedno lezecké přísloví říká – kde je vůle, tam je cesta. Mám v neuvěřitelném obdivu kluky a holky, co reprezentují Česko na paraolympiádách, a stydím se za sebe, když říkám, že něco nejde. Když vidím, co oni dokáží, tak si říkám, že se nesmím nechat zanedbat… Hranice je tam, kde je můj zájem se někam dostat. A když tam jsou bariéry, tak přes ně jdu velmi tvrdě.

Co láká Miroslava Etzlera na Indonésii a asijských zemích? Poslechněte si celý rozhovor.