Poslední chatrče a pak už jen zelené království

Už potřetí přesedám z lodi do auta a zase do lodi, ale průvodce mne ujišťuje, že teď je to naposledy. Během dvou hodin jsme museli překonat ústí dvou řek do moře, jeden záliv a několik kanálů lemovaných mangrovníky. Naší poslední zastávkou v civilizaci je Kampong Batang Duri, malá vesnice či spíše shluk několik chatrčí u malého přístaviště na okraji džungle. Odtud už vyrážíme vzhůru do deštného pralesa.

Pohodlně usazen v úzké dlouhé lodi zvané temuai pozoruji stromy na obou březích řeky Sungai Temburong. Zurčení vody, zpěv obřích zoborožců nosorohých přelétávajících nad námi i makakové procházející se v houštinách podél řeky. A nad tím vším majestátné stromy dosahující závratných výšek. Neprostupnost džungle pak "zajišťují" palmy s velkými zelenými listy zvané mengkala i všudypřítomné bauhínie. Zelená je všude kolem a ne nadarmo se říká, že tato barva uklidňuje. Stále je ovšem nad námi modrá obloha, což v pralese není až tak obvyklé. I v nejsušších měsících v něm totiž spadne minimálně 60 mm srážek. Zatím tedy máme štěstí.

Po chvíli opět vysedáme, tentokrát už skutečně naposledy. Dále už musíme po svých. Po krátké zastávce ve správě národního parku Ulu Temburong se noříme do věčně vlhkého, těžce proniknutelného a hlavně nikdy ne tichého deštného pralesa.

"Bankala má nazelenalé ovoce, ale málokteré zvíře ho jí. Jde totiž o zvláštní druh rostliny. Po požití těchto plodů vám však na těle naskočí vyrážka a pupínky. I pro člověka je těžké plody připravit. Musíte je dlouho vařit, aniž byste se jich dotýkali, takže je nutné je držet zabalené v listech a ochutnávat, až když nemají žádný vedlejší účinek," vysvětluje mi čtyřicetiletý Muhammad a ukazuje na další zvláštní rostlinu, která je po celé délce hustě osázena ostny.

Jak se záhy dozvídám, právě se dívám na ratan. Kdo by řekl, že všechna ta pohodlná křesílka na naších zahradách jsou vyrobena z těchto "ostnáčů".

Pokračujeme vzhůru. Přeskakujeme úzké potůčky, musíme ale pomalu, hrozně to klouže a stezka prudce stoupá. Ještěže jsou podél stromů uvázaná lana, takže je se za co přidržovat. Je nutné dělat krátké zastávky, pot z nás lije, je vlhko, ovšem každá pauza nabízí něco nového.

"Tyto stromy se nazývají dipterocarp. Jde o nejcennější dřevinu, a také v této části světa nejvyšší, měří až 70, některé dokonce i přes 80 metrů. A pokud byste je chtěl někdy vidět rozkvetlé, musíte si počkat třeba 60 let. Květy mají totiž jen jednou za tak dlouhou dobu, vlastně za jeden lidský život," vypráví Muhammad.

Podobně tajemných stromů, ale i keřů a rostlin, nabízí džungle nepočítaně. Mnohé zůstanou člověku navždy skryté, jiné jsou využívané třeba k výrobě léčiv. Označení "chemická zbraň" si vysloužil i damar, zdroj přírodní pryskyřice, ze které se připravuje třeba nátěrový lak. To už se ale dostáváme k našemu cíli, ke zvláštní ocelové konstrukci postavené mezi stromy.

"Tyto kanopy jsou tady už deset let. Pohybovat se po nich může najednou vždy jen pět lidí. Když ale vystoupáte nahoru, čeká vás úchvatný výhled, který se vám jinak může naskytnout pouze z helikoptéry, jiná možnost není," vysvětluje průvodce.

Kanopy jsou systém lešení, schodů, můstků a zábradlí, vysoký padesát metrů. Vydávám se tedy ještě výš, nad samotné koruny stromů. Schůdky jsou úzké, maximálně pro jednoho člověka, jednotlivá patra nízká, takže musím lézt se skloněnou hlavou.

Odměna ale stojí za to! Tedy pokud překonáte divný pocit, který ve vás vyvolává skutečnost, že zábradlí na několik desítek metrů dlouhých a zhruba půl metru širokých můstcích je i v této výšce maximálně do pasu. Pak už se však můžete jen kochat pohledem na nekonečné zelené moře tvořené obřími stromy i takzvanými epifyty, tedy rostlinami používajícími jako oporu jiné druhy. Jednou z těch, co nelze přehlédnout, je tygří orchidej.

Příroda ve své přirozené kráse! Ani se nechce věřit, že vědci dávají tropickému pralesu na Borneu šanci na přežití jen do roku 2020.