Pokud neexistuje žádná právní překážka, prezident nemůže odmítnout jmenovat ministra, tvrdí ústavní právník Kysela

Může prezident v českém ústavně-právním rámci odmítnout jmenovat některého z navrhovaných ministrů?

Podle mého soudu nemůže, ledaže by nastala výjimečná situace, kterou bych připodobnil asi jen k tomu, že by existovala nějaká právní překážka. Typickou právní překážkou může být to, že kandidát je odsouzený v nějakém trestním procesu a trest zahrnuje zákaz výkonu funkcí ve prospěch státní správy nebo veřejné moci. To je asi typický základní argument.

Čtěte také

iROZHLAS

Zeman řekl čtyři důvody, proč odmítá jmenovat Lipavského. Vadí mu vzdělání či postoj k Visegrádu

Možná by se dalo uvažovat o tom, jestli by nemohla být i jiná právní překážka v podobě nějakého neřešitelného, neodstranitelného střetu zájmů. Ústava totiž předpokládá, že se ministrům zakazují činnosti, jejichž povaha je neslučitelná s výkonem funkce. Pokud by to měl být střet zájmů, který prostě nejde odstranit a ten kandidát si přeje být ministrem, tak by to mohla být typově druhá situace. S výjimkou právní překážky si myslím, že je věcí předsedy vlády, koho si do své vlády přizve.

Může být takovou právní překážkou například zdánlivě nedostatečné vzdělání?

To si myslím, že ne. Mohli bychom samozřejmě mluvit o nějakých zjevných a absurdních překážkách typu, že když je někdo analfabet nebo když je někdo kanibal, tak asi nemůže být ministrem. To ale asi není něco, co musíme zahrnout do rámce právních úvah.

Jan Lipavský (Piráti) v pátek napsal na Twitter, že Ústava jasně říká, že prezident jmenuje na návrh premiéra členy vlády. Tento názor zastával v minulosti i sám Miloš Zeman, když říkal, že prezident nemá pravomoc kandidáty kádrovat. Platí má nominace na post ministra zahraničí, za kterou stojí i pětikoalice včetně premiéra Petra Fialy. Souhlasíte s tímto stanoviskem?

Je evidentní, že tento názor Miloš Zeman v době, kdy byl předsedou vlády, zastával. Nicméně tehdy byl prezidentem republiky Václav Havel, takže je to názor, který může být podmíněn i institucionálně, kontextově, historicky. Já ten tehdejší názor Miloše Zemana každopádně považuji za správnější než jeho současný názor. Pokud platí to, že je nadále kandidátem, tak prostě kandidátem bude, dokud tu kandidaturu nestáhne on sám, dokud ji nestáhne předseda vlády, nebo dokud nebude o vládě rozhodnuto.

Bylo by elegantním řešením, kdyby Jan Lipavský tu kandidaturu stáhnul?

To je podle mého soudu otázka politická. Je rozdíl, když by to bylo tak, že si prezident republiky mezi čtyřma očima sedne s předsedou vlády a baví se o tom, jaké mají ministry a výsledkem těchto porad je, že předseda vlády přesvědčí své koaliční partnery, že by možná mohli hledat někoho kvalitnějšího, silnějšího. Je rozdíl, jestli kandidát  vyhodnotí své osobní poměry a jde od toho.

Oproti tomu stojí tato situace, kdy ne mezi čtyřma očima, ale před světly reflektorů, na mikrofon řeknu, že něco udělám nebo neudělám. V té chvíli už to přestává být otázkou politických konzultací, ale stává se to otázkou s výraznou ústavní relevancí, která souvisí s tím, jestli je ta vláda premiérova nebo jestli je premiérova a také prezidentova anebo zejména prezidentova. Pakliže bychom toto řešení měli zvolit a označili ho za elegantní, tak bude mít evidentně ústavně-právní konsekvence z hlediska toho, jak se systém bude nadále profilovat.