Poezii píšu v nepohodlné pozici, abych byl rychlý, prozrazuje svou sonetovou metodu Miloň Čepelka

10. listopad 2021

Česká televize uvede premiéru dokumentu Štace Miloně Čepelky. Režisér Patrik Ulrich v něm odhaluje renesanční osobnost „herce ženských rolí“, který stál u začátků Divadla Járy Cimrmana, ale kromě toho píše básně a flirtuje s hudbou. „Nostalgii nepopřu, ale taky nepopřu realitu,“ usmívá se nad filmem Miloň Čepelka. Jak se dostal k psaní a co má rád na dechovce?

Zdeněk Svěrák říká vašim básnickým sbírkám funerální turistika. Čím vás pomíjivost tak přitahuje?

Tím tajemstvím: nevíme, co bude. Je tolik teorií a možností, a přesto nemůžeme přísahat na nic. Taky je člověk zvědavý, jestli vědomí bude pokračovat. Zaujalo mě to už v dětství. S babičkou a dědou jsem vymetl každý pohřeb. To ve mně zůstalo a pořád se snažím, ačkoli předem vím, že marně, k něčemu se dobrat. Myslím si, že pokud se civilizace snaží popřít smrt a tvářit se, že není, lže si do kapsy. A když si člověk lže do kapsy v tak zásadní věci, je ochoten si lhát do kapsy i ve věcech méně důležitých.

Čtěte také

V dokumentu prozrazujete, že básně píšete v pozici ležícího Buddhy. To je dost nepohodlné...

Je to velmi nepohodlné a protože to dlouho nevydržím, musím být rychlý. To ale platí pouze pro sonety. Haiku je tak stručné, že ho dělám u stolu. Odněkud ke mně přijde a já ho zapíšu. Přišlo ke mně třeba: „jde stres za stresem/a žádný se nezeptá/zda ho unesem“. A próza chce zase jiný přístup, ta se musí vysedět, k té musí být vůle, abych se soustředil a splnil svůj úkol.

O čem je vaše poslední kniha Pokrývač?

O tom, jak za husákovské normalizace byli různí lidé, ti nejlepší i ti méně dobří, nuceni hledat za své jméno nějakou náhradu. Nikoli pseudonym, ale člověka, který bude ochoten své jméno textu propůjčit. Třeba jsem pokryl na jednu hru Františka Pavlíčka, moje rozhlasové hry pokrývali jiní skuteční lidé. Nikoli spisovatelé, což bylo riskantní.

Z dokumentu je patrné, že vás fascinuje spojení slova a hudby. Ale čím vám imponuje dechovka?

Během posledních dvaceti let jsem byl častým účastníkem dechovkových letních festivalů. Trvám na tom, že dechovkové orchestry dělají radost nejen důchodcům, ale i mladým. Vidím to na vlastní oči. A mám radost, když se narodí nová písnička pro dechovku. Když je text o něčem, co si lidé vezmou za své jako malou všední radůstku, proč jim to odpírat?

Kdy a proč začal Miloň Čepelka psát? Jaké je stát na jevišti s vlastním synem? A jak vzpomíná na muzikály, které psal se Zdeňkem Svěrákem? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná ,

Související