Podzemní Velká zeď v Číně dodnes slouží lidem
Čínská Velká zeď patří k nejznámějším stavbám na naší planetě, viditelná je dokonce i z vesmíru. Bývalá Říše středu se však může pochlubit i jiným lidským výtvorem, který dosahuje podobné délky, přitom se nachází v podzemí.
Jde o karez, systém kanálů a studní v pouštní oblasti v Sin-ťiangu na západě Číny. Scházím dolů, chodba se točí dokola a po chvíli se ocitám asi deset metrů pod zemí. Pode mnou proudí voda.
„Můžete se napít přímo z kanálu, ale samozřejmě ji lze i převařit. Někteří ji však ze zdravotních důvodů ještě čistí,“ říká mi paní Ling z Muzea karezu v Turfanu. Stojím na prosklené podlaze určené pro turisty, o kousek dál už je však možné se naklonit a nabrat vodu do dlaní. Cedulka na stěně říká jasně: Je pitná a nezávadná.
Svlažím ústa a otřu zpocené čelo. Teplota venku dosahuje 40 stupňů ve stínu. Okamžitě pochopím velbloudí karavany putující po severní části Hedvábné stezky, které se nemohly dočkat, až dorazí do Turfanu. Bez ohledu na to, zda v ní cestovali obchodníci, nebo misionáři.
Existence oázy mnohdy bývala i jedinou nadějí pro všechny, co se topili v moři písku nechvalně proslulé pouště Taklamakan. A životodárnou tekutinu pochopitelně nutně potřebovala i zvířata. Kde se však takové množství vody, které každé karavaně umožňovalo strávit v Turfanu minimálně týden, vzalo? Sítí kanálů byla přivedena z nedalekého pohoří Ťien-šan a Ohnivých hor. Geniální myšlenka se navíc zrodila už před dvěma tisíci lety za vlády dynastie Chan.
„Šachty jsou od sebe vzdáleny 10 až 30 metrů a jejich hloubka závisí na sklonu terénu. Dělníci se jimi spouštěli dolů a pak kopali štoly, které propojili, a nakonec vytvořili síť dlouhou 5272 kilometrů. Výhodou zdejšího území bylo, že se nachází až 154 metrů pod mořskou hladinou, kanály proto mají přirozený spád,“ vysvětluje paní Ling z Muzea karezu v Turfanu.
Karez v ujgurském jazyce znamená studna, samotný podzemní komplex štol vysokých 170 a širokých 60 až 70 centimetrů místní nazývají fontánou života. Dodnes jsou na něm závislé desetitisíce lidí žijících v Turfanu i okolních obcích stojících v této druhé nejnižší proláklině na světě, kde se více než 4 tisíce kilometrů čtverečních nacházejí pod úrovní moře.
„Proud je většinou stále stejný, i když v letních měsících přeci jen voda teče rychleji. Musím však přiznat, že rok od roku jí je méně a méně. Před dvěma tisíci lety kanály ročně přiteklo na 800 miliónů kubíků vody, nyní je množství jen zhruba třetinové,“ odhaduje moje průvodkyně.
„Na vině je pokračující výstavba v celé oblasti, budování průmyslových podniků i těžba nerostných surovin. Je však nutné si uvědomit, že bez karezu by Turfan neexistoval,“ neskrývá určité obavy paní Ling. Na jeho záchraně se proto podílejí i renomovaní vědci z Akademie. Zatím však voda stále teče.
Vycházíme ven z areálu muzea stojícího mezi přízemními domky z hliněných cihel. Kolem nás procházejí ujgurské ženy s vědry plnými vody. U mešity ji z kanálů, v těchto místech vyhloubených na povrchu, několik mužů nabírá do dlaní a osvěžuje se před tím, než zmizí v útrobách muslimského svatostánku. A všude okolo roste vinná réva s údajně nejlepšími hrozny nejen v celé Číně.
Ostatně zdejší vinice se staly i vyhledávanou turistickou atrakcí. Hned za nimi přitom začíná vyprahlá poušť. Přesto i v ní, alespoň v blízkosti oázy, dodnes narazíte na nekonečné řady děr, které kdysi bývaly studnami a končily až u jezera Ayding ležícího 154,5 metru pod hladinou moře.
A i když karez v autonomní oblasti Sin-ťiang zdaleka nedosahuje své původní délky, právem bývá přirovnáván k nejslavnější stavbě Říše středu. „Ano, to je dobré označení, podzemní Velká zeď,“ uzavírá paní Ling.
Zvětšit mapu: Turfan, Sin-Ťiang, Čína