Petr Janda: Omlazuje mě starost o děti. Když jsem kouřil, na jevišti jsem trpěl jako zvíře

Byl pro tebe koncert v O2 Areně 18. prosince jeden z top koncertů z těch vašich asi osmi tisíc?

Já si myslím, že to byl asi vůbec největší koncert Olympiku. Třeba dvacítka, pětadvacítka, to byly taky skvělé koncerty, ale paměť té atmosféry už trochu vyšuměla. Ale tato atmosféra byla fakt nějak výjimečná, nevím proč. I ta pětapadesátka, padesátka, ty také doznívaly dlouho, ale tolik mě to neoslovovalo.

Čtěte také

Současná pop music mi logicky leze na nervy, přiznává Janda z Olympicu. Vydává nové album

Tentokrát jsem cítil takové zvláštní atmosferické vlivy, které normálně necítím. Nebyl jsem vůbec nervózní.  Měl pocit, že jsem v sále, kde je strašně moc kamarádů a přátel a že si prostě přišli pozvednout, jak to válíme. To byl takový osvobozující pocit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tam byli cizí lidi, který neznám, měl jsem pocit obrovské sounáležitosti. Už od prvních tónů, jak jsme tam vlezli, jsem cítil, jak jsme vibrovali na úplně stejné frekvenci. Ať jsme udělali, co udělali, tak to byla bouře, úžasný.

Oslavil jsi 2. května osmdesátiny, k nimž sis nadělil sólové album Asi se mi nebude chtít a se spoluhráči jsi teď oslavil na turné Respect Tour Vlak, co nikde nestaví, 60 let Olympicu na scéně. Když jsem začínal rozhovor s hercem Janem Třískou v den jeho osmdesátin blahopřáním, málem se urazil, co do toho tahám věk. Jsi taky alergický na zdůrazňování té osmdesátky?

Ale to už je fuk. (rozkašle se). Já se omlouvám, já jsem opravdu nastydlej, takovej kašel jsem dostal. Zaplať pánbůh, že to přišlo až po té O2 Areně.

Mně to nevadí. Já to prostě neřeším. Někdy jsem na to dokonce pyšný, když mi někdo řekne, že vypadám líp než na osmdesát, tak si říkám: dobrý, tak fajn. Omlazují mě trochu děti, že se o ně musím starat. I když dětem to trošku vadí, musím se přiznat, že by radši měli mladšího tatínka.

Čtěte také

Udělám si ještě sólovku, aby se mi nezkrátily žíly, směje se Petr Janda

K tomu hlasu a kašli, prý jsi přestal kouřit. Před kolika lety?

Já jsem přestal kouřit v 74 letech. Kecám, dřív, v pětašedesáti.

Hlasu to pomohlo evidentně.

Úžasně. Já už jsem nemohl zpívat. To bylo rozhodnutí buď přestat kouřit, nebo přestat zpívat.

Navíc, nechci kuřákům vyhrožovat, ale já jsem nemohl už ani chodit. Mně ty cévy tak strašně zkornatěly, že jsem udělal pár kroků a musel jsem se zastavit. Já jsem na tom jevišti trpěl jako zvíře, to lidi vůbec nemají tušení, že jsem se tam stál jako přikovaný, bál jsem se udělat krok. Navíc jsem na to jeviště kolikrát nemohl ani dojít, když bylo někde dál. A když jsem začal zpívat, tak jsem se úplně styděl, jak zpívám. Na desce z toho období je to znát, že ten hlas je úplně v háji.

Čtěte také

Robert Kodym: „Vzpomínky na devadesátky mám ostré.“ Keithu Richardsovi věnoval kytaru podepsanou Zappou

Ale musím říct, že regenerace těch hlasivek potom, když jsem přestal kouřit, byla strašně rychlá. Až mě to samotného překvapilo.

A stačilo jenom přestat kouřit k tomu, že teď v osmdesáti jsi v dokonalé formě, nebo to chce něco víc?

No, musíš něco dělat, nedá se nic dělat. Já chodím třikrát týdně na tenis, pondělí, středa, pátek, přes to vlak nejede, prostě od desíti do dvanácti. Je to taková droga až.

Já bych asi nedělal běhání, to mě nebaví. Fitko cvičit, s činkou nahoru a dolů, to mě taky moc nebere. Ale tenis je hra a já mám rád hru jako takovou. I když, abych pravdu řekl, když jdeme z tenisu domů, už ani nevím, kdo vyhrál, vlastně je mi to fuk, ale v ten moment, v tom zápalu boje, mě to baví.

Jak se Petru Jandovi zamlouvá označení praotec českého bigbítu? A co prozradil o připravovaném dokumentu Django? Poslechněte si celý rozhovor.