Audioknihou sdílím osobní čtenářský prožitek. Vybírám, co mě baví a nerad načítám dopředu, říká Bareš

Když vyplňujete v dotazníku kolonku povolání, činíte to ve svých 58 letech s jistou mírou vnitřní pýchy, anebo spíš s určitým ostychem?

S určitým ostychem. Tchán, který už bohužel není mezi námi, rekonstruoval krásnou snoubenku u České Lípy a toto povolání, kterým se zabývám já i moje manželka, paní Antonie, neměl v lásce.

Čtěte také

Médiem divadla je duše člověka. Hybner mi vytýkal dokonalost, přiznává šéf Laterny magiky Vizváry

On se rád díval na divadlo, ale myslel si, že je to nedůstojné. Čas od času se zmínil: kdybyste třeba káceli stromy, kdybyste třeba kopali silnice, to byste za sebou zanechali výraznější stopu. Je to pravda. Divadlo je věc hodně pomíjivá. A co zůstane? Jenom pár superlativů.

Jakou disciplínou je pro vás rozhlas a audio četby?

Já si myslím, že ta audio rovina, kterou prezentuje rozhlas anebo audio knížky, že je zásadnější než vizuální vjemy, které se na nás ze všech stran velmi agresivně valí. Audio skýtá pro spotřebitele jistou fantazii a v mém případě jsou audio knížky takovým splněným snem. Často se mi podaří dramaturgicky vybrat to, co mě osobně velmi intenzivně zajímá.

Severská krimi je pro mě zajímavá tím, že ji u mikrofonu v danou chvíli prožívám.
Igor Bareš

Je to jedna z možností – ale dost zásadní – jak se o osobní individuální zážitek můžu podělit taky s někým jiným. Daří se mi prosazovat autory a témata, která mě zajímají, ať už je to Karel Čapek nebo zmíněný Jaroslav Havlíček, a jsou studia, která mně zaplaťpánbůh využívají poměrně hustě i dlouhodobě.

Tu se vybízí upozornit na dánského autora Adler-Olsena, od kterého jsem natočil 10 dílů severské krimi. To je fenomén, který mě velmi baví. Je to sice o trpělivosti, protože ta která audio knížka má třeba 18-20 hodin záznamu, takže je to práce dlouhodobá a intenzivní, ale naplňuje mě to klidným pocitem a setkání u mikrofonu bývá vždy velkým zážitkem.

Čtěte také

Býval jsem velký smíšek a brebta, ohlíží se za rozhlasovou kariérou herec Preiss, vítěz ankety Neviditelný herec století

Vybízí se jmenovat i další interprety, jako Honzu Vlasáka, Davida Novotného a další a další.

Jakou výzvou vám byla četba Pražského hřbitova od Umberta Eca?

Velkou, dokonce jsem pochyboval, jestli to dokážu. Michal Bureš, který provedl úpravu tohoto díla, na tom udělal obrovský kus práce. Já jsem Umberta Eca měl spojeného s titulem Jméno růže, což se přiznám, že jako mě film bavil, ale knihu jsem četl s obtížemi a mám pocit, že jsem ji ani nedočetl. A v případě Pražského hřbitova, to je příběh víceméně schizofrenika, takže bylo potřeba látku prostudovat hodně dopředu.

Já jsem už mnohokrát říkal, že mě audio knížky nebaví číst dopředu. Zejména severská krimi je pro mě zajímavá tím, že ji u mikrofonu v danou chvíli prožívám a myslím si, že přes ten mikrofon je to slyšet. Umberto Eco vyžadoval velkou přípravu a myslím, že se to vyplatilo.

K básnění nebo k básnickému přednesu člověk podle vašich slov musí dozrát. Kdy to bylo ve vašem případě?

Podle toho, u kterého autora. Když jsem byl mlád, samozřejmě jsem zažíval různá romantická období, jak jsem se snažil číst prokleté básníky – Verlaina, Rimbauda a podobně – i když jsem těm básničkám tak úplně nerozuměl. Edgar Allen Poe mě provází téměř celým mým životem, i ten Karel Čapek, ke kterému jsem si velmi dlouho hledal cestu, přes Hordubala, Povětroně, Obyčejný život a další.

Čtěte také

Každý hlas, jiný živel. Rozhlasové pohádky jsou ideální pro rodiče, kteří se stydí číst, říká rozhlasový režisér Vrzák

Ale myslím si, že po knížce je potřeba sáhnout v pravý okamžik. Náš desetiletý syn Lojza ode mě dostává různá doporučení, ale pokud to nepůjde z jeho přirozenosti, tak ho nebudu nutit, aby četl Rychlé šípy. Nevím, jestli už nejsem trochu senilní, ale já se k těm Rychlým šípům vracím.

Ještě se vrátím k těm jmenovaným dílům, které jste v poslední době ztvárnil. Co mají Ecův román Adlerova krimi série podle vás společného?

Napětí. Je potřeba, aby si to interpret nebo režisér uvědomoval a budoval napětí postupně, i když není úplně od věci na začátku něco akcentovat.

To si myslím, že je nevýhoda audio knížek. Pokud se něco dozvíme na straně 40 a k tématu se autor vrátí třeba na straně 350, posluchač podle mě tu informaci neudrží. Proto si myslím, že je lepší mít knížku v tištěné podobě. Ale většinou to bývají příběhy, které nejsou každodenní, tudíž jsou zajímavé.

Kam se hlas Toulek českou minulostí a Pověstí Olomouckého kraje chodí sám toulat? A očekává ještě, že by se dočkal nějaké filmové či divadelní ceny? Poslechněte si celý rozhovor.