Děti motivuji hudbou. Romské děti sboru Čhavorenge na sobě musí pracovat, popisuje Ida Kelarová

Když se dívám na videa s vaším sborem, Českou filharmonií a s vámi, říkám si: ta Ida, to je taková romská sestra v akci, ne?

Prezident Petr Pavel a Ida Kelarová|foto:Ondřej Deml, ČTK

Nevím, jestli sestra, ale jsem bojovník. Vždycky jsem byla bojovník a rebel. Vzdala jsem akademický svět, protože mi nevyhovovalo, že jsem tam do toho nemohla dávat ty emoce. Našla jsem si svoji cestu, kde jsem najednou zjistila, že můžu ty dva světy spojovat.

I pěvecký sbor Čhavorenge má význam, že děti na sobě musí pracovat, to je podmínka. Talent je nějaké procento, pak je ta práce. Já bych to spíš nazvala, že ty děti nejsou až tak talentované, jako spíš otevřené, tvárné. Jsou jiné než neromské děti.

Jak to stihnete zorganizovat, že dostanete tolik dětí v D den v čase Č na místo M?

Za těch 13 let už fungujeme strašně dobře v tom, že například v Košicích máme pana Janka, který má autobusovou dopravnu. Když máme koncerty, pronajme se jeho autobus. Po trase vyzvedává děti, sveze nám je, děti si převezmeme, pak děti zase nabere a rodičům je po trase rozváží. To máme obrovskou pomoc.

Ale chtěla bych ještě říct, někdo má narážky: jo, romská děcka, ta umí zpívat, tancovat. Ale Čhavorenge má obrovský úkol. Člen Čhavorenge znamená vzor. Každé dítě má zodpovědnost být vzorem, chodit do školy, nesmí mít zameškané hodiny, musí se dobře učit. Pokud propadne, musím ho bohužel vyhodit, což je nejhorší. Ale aby tam byl řád, abychom splnili smysl toho celého, musím ho vyhodit.

Čtěte také

Zhudebňuje Labyrint světa, hrál i v Carnegie Hall. „V Americe mi lidé nevěřili, že jsem ten ‚gypsy‘ z pohádek,“ usmívá se klavírista Kačo

Stalo se nám, že dívčina dostala tři pětky. Oplakali jsme to, říkám: musím tě vyloučit. Do půl roku spravila známky, tak jsem ji zase vzala nazpátek. Našla jsem silnou motivaci pro děti, které nechtějí, aby byly z Čhavorenge vyhozené, tak na sobě pracují. Všechny děti dnes nad 15 let studují střední školy. Z toho mám obrovskou radost. To je myšlenka Čhavorenge – ne, že zpíváme, to už je třešnička na dortu. Že si to ta děcka musí něčím zasloužit.

Máme tam dokonce dva vysokoškoláky. Jedna, abych ji nevyhodila, šla radši na vysokou. Je to motivace hudbou: přes písně, hudbu, práci vytvořit úžasnou rodinu. Čhavorenge je krásný počin.

Řekla jsem si: Ido, musíš to udělat sama, nikdo ti nepomůže. Z přetlaku emocí jsem začala zpívat z hloubky duše.

Dokázal by Nerom věrohodně zazpívat romskou písničku?

Ještě za totality v roce 1982 jsem se vystěhovala. Když jsem byla pryč, umřel můj milovaný táta. Byl to pro mě velikánský přetlak, byla jsem tam sama, neměla jsem, s kým si zavzpomínat. Plakala jsem tři měsíce. Žal byl tak obrovský, že jsem navštívila psychiatra. Ani mě nevyslechl a říká, že mám depresi.

Čtěte také

Hudba léčí duši, věří Ida Kelarová. Její projekt Čhavorenge spojuje romské děti s Českou filharmonií

Skončila jsem před klinikou – dvě tašky plné prášků. Naštvala jsem se na celý svět, uvědomila jsem si, že prášky nechci, řekla jsem si: Ido, musíš to udělat sama, nikdo ti nepomůže. Z přetlaku emocí jsem začala zpívat z hloubky duše.

Takhle začala moje cesta hlasové výuky. Tak obrovskou sílu u mě taťka nechal, jak odešel. Ztrátu, ale i sílu. Našla jsem cestu, jak otevřít lidská srdce. Cítila jsem, že hlas šel odjinud – ne z krku, z hlavy... Z toho vznikla úžasná metoda, že dokážu pomáhat lidem. Já zpívat nikoho neučím, každý zpívat umí, v to po 40 letech věřím.

Když jste začala dělat své první workshopy, představuju si to, že to bylo něco jako hippies v 60. letech?

Čtěte také

Hudba je úžasná. Po koncertech jsem v takové euforii, že nemůžu usnout, přiznává Aneta Langerová

Jak jsem poprvé zazpívala, lezly ze mě vzpomínky na tátu – moravská, lidová, romská... Oni nevěděli, o čem zpívám, ale cítili to. Když byla u nás revoluce, byla jsem v Norsku a tam jsem naučila sbor tříhlasně Okolo Hradišťa. Zpívali to možná líp, než by to zpívali Češi. Není to o tom, že toto nezazpívají... Zazpívají všichni všechno, protože když jdete do hloubky, zjistíte, že v cítění jsme všichni stejní.

Rozezpívala jsem na celém světě tolik lidí, že můžu říct, že vím, o čem mluvím. Pokud si člověk nevěří, že umí zpívat, zpívat nebude. Můj úkol je otevřít člověka k tomu, že to tam opravdu má. Máme uvnitř úžasné poklady. Myslím si, že jsem byla hodně nadčasová, že teď to do té doby sedí. Pořád hledáme něco venku, ale máme to všechno uvnitř. Když lidi zjistí, že to tam mají, víte, jakou z toho mají radost?

Proč si nenechala příjmení Bittová? V čem byly začátky pěveckého sboru Čhavorenge bolestivé? Jak vzpomíná na svého tatínka? A proměnila se hudebnost v generaci mladých Romů? Poslechněte si celý rozhovor.