Hudba léčí duši, věří Ida Kelarová. Její projekt Čhavorenge spojuje romské děti s Českou filharmonií

12. duben 2018
Ida Kelarová na koncertním pódiu

Den, kdy by si alespoň jednou nezazpívala, si prý neumí představit. „Kdybych nezpívala, umřela bych,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou sbormistryně a zpěvačka Ida Kelarová. „Náš vnitřní hlas je hodně napojený na nás samotné. A říká nám pravdu. Zpěv je obrovský lék na duši.“

A jak dodává, nejen na duši. I proto založila sbor Čhavorenge, jehož členy jsou romské děti jak z východního Slovenska, tak ze severních Čech. Ty dnes koncertují se samotnou Českou filharmonií.

První myšlenka na založení romského souboru se v hlavě Idy Kelarové objevila už krátce po revoluci. K realizaci jejího snu ale ještě byla dlouhá cesta. „Patnáct let jsem byla ve světě, a když jsem se po revoluci vrátila, zemřel mi táta, Rom. Otevřelo se ve mně romství, a když jsem viděla, že tu s demokracií vylezl i hodně silný rasismus, bylo mi to líto,“ vzpomíná Ida Kelarová.

V té době začala poprvé myslet na založení vlastního pěveckého sboru pro romské děti. Když pak ale, tenkrát ještě v Brně, vyhlásila první konkurz, čekala na malé zájemce o zpěv marně. „Kolem stálo asi 200 Romů zvědavých, co se bude vevnitř dít – a vevnitř se nic nedělo,“ směje se.

Koncert v osadě Lenartov, Ida Kelarová se sborem Čhavorenge a Českou filharmonií

Krásní lidé v osadách

Dnes už ví, že malí romští zpěváci za ní sami nepřijdou. Potřebují mnohem silnější impuls. „Tenkrát mě navíc nikdo neznal. Všichni se báli a měli strach, myslím, že doba nebyla zralá,“ vysvětluje Ida Kelarová.

Dnes už má její Čhavorenge skutečný zvuk. A do souboru, který vystupuje třeba i s Českou filharmonií, se jí děti často hlásí samy.

Výzva je to přitom i pro samotné filharmoniky, kteří si spolu s Čhavorenge několikrát zahráli i přímo v romských osadách na východním Slovensku. „Byl to risk. Pro všechny. Ale dopadlo to dobře. Osadníci třeba vybudovali dřevěné záchody vyhrazené přímo filharmonikům,“ usmívá se sbormistryně a zpěvačka. „Filharmonici naopak pochopili, že i osadníci jsou jen lidé. A krásní lidé.“