Otevřeným lidem Bůh odpovídá i skrze svědomí. Když to nebere, vyčistěte telefon, říká otec Timotej
Jakkoli život není procházkou růžovou zahradou, pomáhá Bůh podle otce Timoteje poutníky nasměrovat. „Když se začnu ptát na věci kolem Boha, tak to není jenom, že mi odpoví člověk. V ten moment dávám prostor samotnému Bohu, že jsem otevřel srdce,“ říká duchovní, který prošel cestou od zedníka přes službu v hradní stráži po klášter. Proč na pouti do Medžugorje odložil téměř vše, co s sebou nesl a co se mu na ní vyjevilo? Jakými způsoby může Bůh promlouvat?
Na své faře nás hostí otec Timotej, člověk, který uvěřil v Boha až poté, co se vyučil zedníkem. Byl jste v Hradní stráži, také vojákem profesionálním?
Ano. Já jsem byl zedníkem, pak jsem byl na průmyslové škole, pak jsem šel na vojnu a tam jsem zůstal u té hradní stráže, kde jsem byl celkem sedm a půl roku.
Co se stalo?
Nastoupil na vojnu mladý muž, který nechtěl sloužit se zbraní. Teď nedávno jsem tu měl zrovna své kamarády a velitele z hradní stráže, tak jsme si na to vzpomněli, protože oni ho tenkrát vedli i k arcibiskupovi, bavili se o tom. Tento konkrétní nakonec do té služby chodil, mluvil ale pořád o té víře. Mě pak zarazilo, když jsme se po letech setkali, že pořád u něho zůstává jenom ten argument, že je to v Písmu, neznal vlastně jiný argument – ale to nevadí, probudil ve mně zvídavost, dal mi Nový zákon a tam jsem jej začal trochu číst.
Čtěte také
Navázalo se to na to, že už jsem o křesťanství něco věděl, protože když jsem byl stavbyvedoucí, tak jsem měl na starosti opravování fasády trutnovského kostela. Takže tam už přicházely ty otázky. A co se stalo? Já jsem začal dostávat odpovědi na otázky. To je něco, co říkám lidem stále: ptejte se.
Pro mě je to velmi obecná věc, co jste řekl: dostávat odpovědi na otázky. Máte nějakou konkrétní situaci?
No, já jsem se křesťanům vysmíval. Dokonce moje první mše svatá byla o tom, že jsem se ji fakt prosmál, protože jsme šli z diskotéky na půlnoční, tak jak to asi mohlo vypadat.
Ale pak, když jsem se dostal k lidem, kteří věřili, tak jsem se konkrétně mohl ptát – možná na to, na co se chcete ptát vy a co zajímá mnoho lidí – je to živý příběh? Není to živý příběh? A dostával jsem reálné odpovědi.
Já vždy říkám, že když se začnu ptát na věci kolem Boha, tak to není jenom, že mi odpoví člověk. V ten moment dávám prostor samotnému Bohu, že jsem otevřel srdce.
A jak odpovídá Bůh? Nějakým obrazem? Člověkem, kterého potkáte, a on vám něco řekne?
Má mnoho způsobů. Já mám jeden takový moment, který najdeme i v Písmu, je to i sen. Ve snu jsem se viděl s mým tehdejším zpovědníkem, on byl hnědým hábitu a já v bílém. A já jsem si to vysvětlil tak, že to je odpověď na to, že jsem už měl vnitřní touhu být knězem. Říkám: tak jím budeš. To jsem ještě netušil, že existují premonstráti a že půjdu k premonstrátům.
Čtěte také
Tak to je jeden. Ale nemusí mít každý člověk zrovna takovou odpověď. Pak skrze svědomí odpovídá Bůh, pak skrze různá vnuknutí, ať už Duchem božím nebo andělem. Člověk ten vnitřní hlas jasně slyší. Těch způsobů, jak mluví bůh, je hodně. Jde jenom o to, abychom byli otevření.
Pouť na jih
Jak dlouho jste šel z Česka do Medžugorje?
Třicet dní chůze. Já jsem tam měl dvě pauzy, neboli svým způsobem dvě krize. První krizi jsem měl po třech dnech, kdy mě neskutečně chytly kolena, ale strašně. Tam jsem si uvědomil, že chci spoléhat na Boha, a přitom mám plný batoh věcí.
Takže jsem si sedl, zavolal, jsem spolubratrovi do kláštera, že postelí mám ortézy, ať mi přivezou a že mezitím musím sesumírovat svůj batůžek – neboli batoh, který byl fakt velký, co se týkalo map a všeho, sušených proteinových nápojů. Všechno jsem to vyházel, říkal jsem si: jsi praštěný, to chceš jít s Bohem, ale hlavně, že na zádech máš sebe, všechno, co chceš mít na té pouti. Takže jsem to všechno vyházel a najednou jsem se rozešel, jako kdyby mě kolena nebolela.
Čtěte také
Ale nebyl jsem schopen udělat ani krok. Stál jsem na horizontu pole a říkal jsem si: opat ti říkal, že nemusíš jít až do Medžugorje, přece pouť stačí do Mariazell. A ty stejně ani do Mariazell nedojdeš? Ty skončíš třetí den v poli?
Takže trochu sportovec do toho promlouval?
No jasně, hlavně to ego, musí něco vydržet! Takto ale jsem to vyčistil, rozešel jsem se a bylo to, jak když jsem zrovna vyšel, najednou úplná pohodička.
Pak jsem došel do toho Mariazell a tam jsem zůstal jeden den navíc, kvůli tomu, že mělo pršet. Ale když jsem z něj vyšel, totální krize, ale už i duchovní, takový ten vnitřní splín, prázdnota: má to smysl, že jdeš tu pouť, nemá to smysl? Teď prší, je zima, jsi v horách, počasí se tam mlelo...
Čím se vám odměnila Medžugorje? Tou cestou, nebo se ve finále něco sečetlo?
Tím vnitřním obrazem na svět a na to, co se děje: že svět není černobílý prostě a že věci se neřeší radikálně. Všechno se nedá řešit jenom tím ‚buď anebo‘, některé věci se řeší milosrdenstvím, bytím vstřícnější druhému člověku, víc mu i naslouchat, protože tam mi lidé odpovídali právě na toto.
Já jsem byl takový ten voják. Říkal mi pan opat: ty jsi na bratry jak meč a na lidi jak med. Já jsem takový i na sebe, to mi asi trochu zůstalo, což jsem rád. Ale co mi ta cesta otevřela? Víc naslouchej lidem, než hned si mysli, co vědí a co nevědí.
A přitom já jsem si myslela, že duchovní umí naslouchat lidem.
Čtěte také
To bylo ještě předtím, než jsem byl knězem, to je můj přechod z vojáka do duchovního stavu, do toho pravého duchovního stavu. A já si myslím, že dorůst do něj je stejně na celý život – to není o jedné pouti.
Ona něco ukáže a ukázala hodně. A já bych si přál, abych mohl zase někdy jít na nějakou podobnou pouť, ale na druhou stranu vím, že nás je tak málo, že by to už nebylo tak komfortní. Tehdy jsem byl jsem ve farnosti jako jáhen, tudíž jako ten pomocný, takže to šlo. Teď, kdyby měl kněz opustit na měsíc farnost, tak bych to vnímal už jako svoje sobectví, jako že já si něco chci. Takže teď už čerpám po trošičkách, ale otevřelo mi to neskutečně moc a nejvíc opravdu tím, co říkali ti lidé. A to je ta krása toho, kdy nevím, kam mě Bůh na té cestě dovede.
Co když volám a Bůh mi nebere telefon?
Tak si vyčistěte ten přístroj. Ono ho bere.
Jakou druhou krizi otec Timotej na pouti překonával? A jak vnímá význam velikonočních svátků? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Osoby bez domova nezabíjí zima, ale podzim a jaro. Nejvíce jim ale chybí naslouchání
Teploty venku se pohybují mírně nad nulou, k zimním měsícům samozřejmě patří také sníh.
-
Dnes přijdeme o hodinu spánku. Někomu to nevadí, jiný s tím má velké problémy, připomíná neuroložka
Dnes přijdeme o hodinu spánku. „Někomu to vůbec nevadí, jiný s tím může mít velké problémy, připomíná neuroložka Soňa Nevšímalová. Vědci preferují jednotný čas, zimní.“
-
Jsme zaměření na přítomnost. Chybí nám zodpovědný pohled do budoucnosti, míní arcibiskup Graubner
„Mrzí mě, že pro naše sdělovací prostředky je Afrika zemí neznámou,“ upozorňuje Jan Graubner, arcibiskup pražský a primas český.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.