Opraváři českého venkova. Nový reportážní seriál o lidech, kteří se starají o krajinu

Udělat tůň pro žáby vyjde na 10 tisíc. A svlažit se mohou i Mroženy, smějí se hospodáři z Čížkova

Největší vliv na krajinu mají ti, kteří v ní hospodaří. Běžnou součástí práce některých farmářů je proto i obnova krajiny. Někdo si pomáhá dotacemi, jiný to dělá pro své potěšení ve svém čase a za své peníze. Právě takhle k tomu přistupují třeba manželé Velíkovi, kteří hospodaří na padesáti hektarech půdy v Čížkově na Plzeňsku.  

Manželé Velíkovi na tvorbu tůní nebo výsadbu stromů nečerpají žádné dotace, protože udržovat vodu v krajině a vytvořit stín pro dobytek nebo pocestné je přece normální. 

Vlaďka už podojila, vyhání před dům dvě krávy a po asfaltce je žene na louku za kostel. Má to tam nějakých tři sta metrů, cesta vede kolem mateřské školky, kde stračeny vzbudí jako obvykle velkou pozornost. Caparti najíždějí na plastových autíčkách a ostře brzdí u plotu. Krávy se ani neotočí a kolébavou chůzí pokračují po známé trase.

Dneska jde i manžel Vlaďky Honza, v ruce má prut a občas dobytek popožene. Otevírá ohradu, kde už se pase pár koní a kde si zvířata večer vyzvedne.

Sázíme duby a javory

Manželé se brodí mokrou travou do kopce, kde v rohu pozemku stojí třímetrová lípa.

„Sázíme do další kolektivizace, to by snad mohla vydržet, než se zase znárodní,“ směje se vousatý čtyřicátník a se seriózním výrazem ve tváři dodává, že lípy spíš nesází. „Kamarád zahradník, ale i botanici říkají, že kvůli suchu lípy moc v krajině nerostou, takže sázíme spíš duby a javory.“

Lípy sází výjimečně

Důkazem je stromořadí, které se táhne podél louky k lesu. Vlaďka si sem před rokem pozvala kamarádky a místo pletení sázely stromy.

„Tady je šestnáct dubů. Kamarádky ‚Mroženy‘ přijely z Plzně, každá si koupila za čtyři stovky dub a měly jsme tu pěkné podzimní odpoledne,“ usmívá se žena, která má jinak na farmě na starost výrobu sýrů. „Stromy tvoří hranici pozemku a vypadá to hezky, taková krajinotvorba,“ dodává.

Žádat o dotace? Ztráta času

Další stromořadí už nese plody. O kilometr dál přes silnici vede úvozová cesta kolem hřbitova k ovčínu a podzimními dešti rozmáčenou polňačku lemují hrušně.

Čtěte také

Vlaďka se ztrácí a za chvíli přináší hrušky. Honza se zakusuje, sedá si na lavici ke křížku a spokojeně obhlíží polnosti. Sto metrů pod cestou ukazuje na jámy plné vody. Vypadá to jako kráter po výbuchu, ale na svědomí je má bagr.

„Mám starý traktor, ve kterém je v létě horko, tak se tady můžu svlažit a skočit si šipku.“ Honza se směje a tak není jasné, jestli to myslí z legrace. V každém případě je to jeho práce.

„Udělat takovou tůň pro žáby a další živočichy vyjde na deset tisíc korun svépomocí. Voda tam nateče sama, klasický nebesák. Než žádat o dotace, pořád papírovat a ztrácet čas, to si to radši udělám sám, kdy chci a jak chci,“ říká přesvědčeně.

Mroženy otužilkyně

Vlaďka se dívá zdálky na tůně a odhaluje, co se skrývá za tajemnými ‚Mroženami‘: „To jsou ženy po čtyřicítce, co se otužují v ledové vodě. A myslím, že tyhle tůně by se k tomu mohly hodit.“ 

Za pár týdnů chtějí manželé znovu sázet nějaké stromy, a tak má Vlaďka v plánu pozvat ‚Mroženy‘, že by si zase něco vysadily. „A mohli by se konečně přidat i chlapi, že jo?“ usmívá se na manžela. Honza sedí na lavičce, chroupe hrušku a pokyvuje hlavou.

Udržovat vodu v krajině a vytvořit stín pro dobytek nebo pocestné, je přece normální
autoři: Ľubomír Smatana , agf
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová