Odškrtávali jsme čísla na mapě. Někteří neodešli, dokud neměli vodu u vchodu, popisuje šéf hasičů evakuaci Mikulovic

Evakuace, zejména v prvních hodinách, je pro lidi, kteří musejí opustit své domovy, obrovský šok. Od začátku jsme dostávali informace, že se lidé ani evakuovat nechtějí, že nevěří tomu, že přichází velká voda. Měli jste takovou zkušenost?

Samozřejmě všichni sledují, jaká je situace, že hodně prší, ale do poslední chvíle si myslím, že si každý říká, že se to přece nemůže stát, že se udělalo všechno pro to, aby to už nebylo. Nicméně předpověď byla taková, jaká byla, my tam z nějakého důvodu byli vysláni a byli jsme připraveni té obci prostě pomoci.

Pro ilustraci, na sociálních sítích zejména Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje se objevil záznam komunikace jednoho z vašich kolegů s ženou, které se nechtělo opustit své obydlí. Zažívali jste v Mikulovicích podobnou komunikaci?

Čtěte také

Úklid po povodni na Jesenicku zabere měsíce. „Sami si nepomůžou, my jim musíme pomoct,“ říká dobrovolník

Určitě. Bylo to pořád dokola. Rozdělil bych to na takové vlny. V první vlně obcházeli místní hasiči v pátek odpoledne poctivě domeček od domečku, byt od bytu, a vyzývali rodiny, aby oblast opustily, že to opravdu nebude legrace. To byla první vlna, která prošla. Někteří uvědomělí neváhali, sbalili kufr, evakuační zavazadlo a odjeli ke svým rodinám, někam, kde bylo bezpečí větší než v Mikulovicích.

Pak jsme přijížděli už my a obcházeli jsme je znovu, to byla další vlna. Někteří poslechli, někteří před námi zavřeli dveře, řekli, že tady žádná voda není a že si prostě poradí.

Někteří si to rozmysleli, a pak volali na tísňovou linku.

Jak jsem říkal, deštivé počasí – ale na každé obchůzce se nám podařilo někoho vyzvat, aby domeček opustil. Byla spousta dotazů, co s miláčky: co s pejsky, co s kočkami – naše evakuační středisko bylo ale jenom pro lidi, pro děti. Úkolem bylo dostat lidi do bezpečí, protože jsme čekali, že ta vlna bude fakt velká. Předpoklad byl rok 1997, ale ta vlna byla daleko větší.

Kdy jste měl největší obavy o svoje lidi?

Neděle, osm hodin ráno.

Čtěte také

Zpevněné břehy vodu jen zrychlují. Potřebujeme krajinu jako houbu, poukazuje expert Člověka v tísni

Co se stalo?

Přišla ta nejhlavnější vlna z kopců a řeka se rapidně zvedla nahoru, ale opravdu rapidně. Myslím, že jsme mnohokrát překonali rekord z roku 1997. Byl to strach, obrovský hukot. Řeka se rozlévala a úkolů začalo diametrálně narůstat.

To byla ta chvíle, kdy se vaši hasiči vraceli pro nějakou ženu, která se napřed evakuovat nechtěla, pak volala na tísňovou linku a vy jste s nimi ztratil spojení na hodinu nebo na dvě?

Bylo to tak nějak, jak říkáte. Kolem osmé hodiny přišla největší přílivová vlna a množství telefonátů se navyšovalo. Lidé konečně pochopili, že se potřebují z těch domečků dostat pryč a dělali to jakýmkoli možným způsobem.

Když už nevolali na krizovou linku zřízenou na místním obecním úřadě, tak volali na tísňovou linku 150 nebo 112 a dožadovali se té pomoci. My jsme jim celou noc říkali, že záchrana pro nás bude mnohdy riziková a že se už nemusí povést, že tam nebudeme moci dojít.

Dokonalý přehled

Kdybychom se ještě vrátili třeba do té osmé hodiny ranní, kdy voda stoupala – jak si vybíráte, pro koho pojedete nejdřív? Nebo je to starosta, který určí nejkrizovější místa a tím vám pomůže?

Šlo to dle informací o událostech, jak šly. Prioritně šla událost, že je tam matka s dětmi, a pak se na to nabalovaly další a další. Samozřejmě, když už tam kluci byli – podle toho, co mi vyprávěli – když už je viděli, vylezli další a další a volali na ně, že chtějí pomoct.

Čtěte také

Jak mluvit s příbuznými zasaženými povodní? Místo obecných frází nabídněte konkrétní pomoc, radí krizová interventka

Prostě: děti, matky, událost po události – jak nám to buď hlásí operační středisko, z krizového štábu nebo z krizové linky, co chodilo na obec – jsme vysílali síly a prostředky.

Takže i v reálu je to tak, jak to známe z filmů, že nejdřív se zachraňují staří lidé, maminky, děti?

Toto řeší důstojníci na operačním středisku, jak to třídí. Já jsem přímo z výkonu, kde fungujeme v přímém nasazení a dostáváme událost po události.

Jak vypadala spolupráce složek integrovaného záchranného systému v Mikulovicích?

Já bych to řekl? Potkal jsem se tam s policisty, jednou ze složek IZS. Určitě to bylo nápomocné, pomáhali jsme si navzájem s evakuací i s tím vyzýváním občanů. Pan starosta se snažil sebevíc, využíval místní rozhlas, sociální sítě. Ale prostě někteří občané, dokud vodu neměli až u vchodů, se na to, jak se říká, „vyprdli“.

Pro mě byla dobrou zpětnou vazbou, že kdykoliv jsme byli na obchůzce, tak mi vždy kluci řekli, že dům opustili další a další lidé. My jsme si nechali ještě v pátek, před samotným zásahem vyrobit mapy, na stanici v Jeseníku nám je zalaminované vytiskli. Ty mapy jsme si roztáhli po obci a měli jsme dokonalý přehled, v kterém objektů je kolik lidí, měli jsme tam čísla.

Při jakémkoliv telefonátu jsme se podívali a jen jsme si to odškrtli. I v návaznosti dál jsme mapu předávali, že jsme věděli, kde kdo je.

Jak zněla komunikace s evakuovanými přímo na místě? Poslechněte si celý rozhovor.