Žlutý cirkus dojel s obojživelnými luazy až do Mongolska. Nehodu jsme nezpůsobili žádnou, ale kolon hodně, usmívá se cestovatel Přibáň
Tentokrát ne s trabanty, ale žlutá barva zůstala. Principál Žlutého cirkusu Dan Přibáň se opět vydal na cesty a natočil spoustu materiálu. Jaké zážitky si přivezl? „Je to úlet, ale věřím tomu, že některým lidem by se to líbilo. Tady je řád a pořádek, akorát občas někdo zmizí, občas někdo někam nemůže,“ říká třeba o Turkmenistánu. Čím mu dnešní Írán připomíná normalizační Československo? A proč se rozhodli jet do Mongolska přes Rusko? Poslechněte si rozhovor.
Dvěma plovoucími luazy alias žlutými žábami jste dojeli do Mongolska. Ta cesta měřila 17 tisíc km, ty jí říkáš Tour de totalita. Zahrajeme si, Dane, takovou hru. Já ti řeknu název země, kde jste se zastavili, a ty mi řekneš, co tě prvního napadne. Takže vyrážíme – Slovensko.
Tam je náš Marek, a hlavně zbytek naší posádky. Marek Slobodník a druhý Marek, naši dva Markové.
Čtěte také
Maďarsko.
Tam jsme potkali maďarský Luaz klub, což je něco neuvěřitelného, že něco takového na světě existuje. Těch aut je strašně málo. Ale do Maďarska se dovážely záporožce, což je vlastně základ toho auta, motor a převodovka je skoro stejná. Plus Maďaři měli luazy v armádě.
Takže skutečně existuje maďarský Luaz klub, který nás pak zachraňoval. Bylo to hrozně vtipné, protože jsme měli problémy na kraji Budapešti a zjistili jsme, že reálně čtvrt hodiny od nás je prodejna náhradních dílů na auta z východu, kde mají věci na luazy. A ten pán, když nás potom viděl a říkal, že jsme se zbláznili, nás kontaktoval, a tak jsme se dostali do maďarských kruhů, což se nám hodilo na některé náhradní díly. Tam byla legendární hláška. My jsme byli 20 kiláků za Budapeští a on prohlásil: „S tím bych nejel ani do Budapešti.“
Bulharsko.
Čtěte také
Tam jsme opravdu jenom valili na to Turecko, protože už se blížil Istanbul. Istanbul už to je to, co zní. Takže my jsme v Bulharsku nasadili raketové tempo, ale hlavně jsme postupně zjistili, že můžeme jet mnohem rychleji, než jsme si původně mysleli, a že můžeme jet po dálnici.
Ono to jede sedmdesát pět osmdesát a na těch dálnicích je osmdesát minimálka. A my jsme zjistili, že na té dálnici to celkem jde, že jedeme stejně rychle jako kamiony – když nejedeme do kopce – a že se na dálnici cítíme líp, protože se nás snadno předjíždí.
A kolik jste cestou způsobili dopravních nehod, protože si vás fotili?
Nehodu žádnou, ale kolon spoustu.
Bylo to kafkovské
Vjíždíme do Turecka.
Turecko nás zaskočilo – na jak strašně dlouho nás zastavili na hranicích. To jsem opravdu nečekal, že tam strávíme osm hodin. Auto dávali do rentgenu a řešili takové věci, to nám dělali jedině Číňani.
Čtěte také
Že to udělají Turci, a nejenom nám – tam stála kolona aut... Všichni se tomu napůl smáli, napůl se chytali za hlavu. Lidi, co měli obytné auto, říkali, že na to kašlou, že půjdou spát a půjdou do fronty ráno. Nevíme vlastně proč. Minule to takto nebylo, nikdy jsme neměli auto ve skeneru kromě Číny a Turecka. Plus to bylo trošku zmatené, protože nás posílali k okýnku tam, k okýnku tam. Pak nám řekli „OK“, tak jsme jeli k výjezdu, pak nám řekli, že to je „not OK“. Bylo to takové trošku kafkovské.
Ale jinak to Turecko je krasné, Istanbul se strašně zmodernizoval. Pamatoval jsem si to takové trochu smradlavé, špinavé… A tam byly všude takové krásné restaurace a říkám: „Tak takto to tady nevypadalo, ale je to hezké.“ (směje se)
Takže Istanbul a pak Turecko pro nás byl pořád veliký tranzit. Ne že by mě to otravovalo, ale chtěl jsem být co nejdřív ve východním Turecku a v Íránu, protože jsme „ztráceli“ čas. Jindy jsme skočili rovnýma nohama do Jižní Ameriky, skoro rovnýma nohama do Afriky, do Austrálie, do Indie…
Strávili jsme asi čtyři hodiny na turecké hranici, kde nám vystavili plnou moc na ujetí 15 metrů až k tomu plotu.
A to předešlé bylo moc civilizované? Nuda – tady se nic nestane, naše auta se tu nepředvedou…
Právě. Takže pak jsme tím Tureckem valili úplně na východ. Já jsem teď mluvil se svým střihačem a on říká: „Od toho Íránu, tam už to šlape.“ A já říkám: „Já vím, no.“
Ale ještě se stala hrozně vtipná věc na výjezdu z hranic. Měli jsme ujet 15 metrů ven z Turecka a ten celník nebo ten policista říká: „Kde máte plnou moc na řízení vozidel?“ Říkám: „Tu nepotřebujeme. Já jsem majitel, jsem tady.“ – „Ne, to nejde.“ A my jsme normálně strávili asi čtyři hodiny na turecké hranici, kde nám vystavili plnou moc na ujetí 15 metrů až k tomu plotu.
Dva Írány
To je krásné. Írán.
Čtěte také
Írán je – pořád se to potvrzuje – podle mě jedna z nejpohostinnějších zemí na světě. Tam se dá strašně snadno zapomenout, co za odporný režim to je, protože ti lidi to naprosto přebijí tou nadšeností. Na nás tam blikali, zastavovali… Tam třeba jelo auto, které nás asi čtyřikrát předjelo, že máme zastavit – oni to dělají čas od času, většinou se chtějí vyfotit. A já říkám: „Tak ti jsou takoví sympatičtí, tak zastavíme.“ A oni: „My máme tady restauraci, nechcete jít na večeři nebo na oběd?“ A jeli s námi asi 80 kilometrů, naštěstí v tom našem směru, a dostali jsme najíst. Takže Íránci jsou skvělí.
To byla taková Indonésie, jak tam bylo vlhko, hrozně moc aut, smog. Byl to takový neíránský Írán.
Jeli jsme podél Kaspiku, a to jsem docela koukal, protože to byl úplně jiný Írán. To byla taková Indonésie, jak tam bylo vlhko, hrozně moc aut, smog. Byl to jako takový neíránský Írán, jak si ho člověk spojuje spíš s pouští a s těmi paláci. Takže najednou ten kaspický Írán byl opravdu úplně jiný.
Takže Írán je skvělý, ale je to současně strašné. Ta Tour de totalita už začíná víceméně na Slovensku s Ficem, v tom Turecku s Erdoğanem... Írán, to je podle mě jako u nás v 80. letech. Tam si podle mě nikdo nemyslí, že ten režim je dobrý, jenom někdo je proti a někdo se s ním veze.
Je strašně bizarní, že jsou tam blokované všechny sociální sítě, musíte mít VPN. A všude vidíte běžně na reklamách třeba Instagram. V té zemi je Instagram zakázaný a vy vidíte ceduli: „Přidejte si nás na Instagramu.“ A lidi se ptají: „Označíte nás na Instagramu?“ Člověk si říká, že to je strašně vtipné, jak se na ten systém tímto způsobem otevřeně kašle.
,Ať je vaše cesta bílá‘
Turkmenistán.
Čtěte také
Turkmenistán je úplný úlet. Vždycky byl a nepřestává. Sascha Baron Cohen podle toho točil Diktátora. To je země, která je naprosto bizarní, ovládaná otcovským duem otec-syn, kdy syn je prezident, ale otec má titul, myslím, vůdce národa nebo něco takového, je nad prezidentem.
A tam jsou takové bizarnosti, jako že v hlavním městě se za prvé smí stavět jenom bílé domy a smí tam vjíždět jenom bílá auta – s výjimkou pro stříbrná a zlatá auta. Takže jsme museli ta žlutá auta zaparkovat daleko za městem a bílý taxík nás odvezl do města, kde se smí pohybovat jen bílá auta, jsou tam bílé značky, bílé cedule, bílé stěny… Je vidět, že v oknech mají třeba normalizované modré záclonky, aby to s tou bílou pěkně ladilo.
Poplatek za covid test byl vtipný – strčili nám do nosu špejli, hodili ji do koše a řekli si 40 dolarů.
Takže je to úlet, ale věřím tomu, že některým lidem by se to líbilo. Tady je ten řád a pořádek, akorát občas někdo zmizí, občas někdo někam nemůže… Takže ta země je fakt divná.
Nás, přiznám se, nejvíc dostalo to, že jsme za průjezd tou zemí měli zaplatit asi 3 tisíce dolarů, protože tam je povinné mít průvodce, což je hodně podobné Číně. V Číně to bylo i podobně drahé. No, jenomže když jsme přijeli na hranice, tak oni řekli: „Ale to není všechno.“ A začali vydávat další poplatky. Třeba poplatek za covid test byl vtipný, protože nám strčili do nosu špejli, hodili ji do koše a řekli si 40 dolarů.
Čtěte také
A potom tam byl poplatek za to, že jedeme po jejich silnicích našimi vlastními auty. Ten poplatek byl tak strašně vysoký, že když jsme se vypravovali na kráter Darvaza – to je taková ta hořící jáma, kterou tam vyrobili Sověti, když hledali plynovod –, tak bylo levnější si pronajmout dvě auta s řidičem, než tam jet s našimi auty. Takže nás tam obrali asi o 6 tisíc dolarů. Ta zem je úplně vyšinutá, jejich slogan je: „Ať je vaše cesta bílá.“
S jakými komplikacemi se cestovatelé setkali na území Ruské federace? Dokáže luaz skutečně plavat? A v čem je Přibáňovi inspirací filmová série Rychle a zběsile? Poslechněte si celý rozhovor!
Související
-
Trabant byl z nouze cnost, ale ve své době to byl docela moderní automobil, míní cestovatel Přibáň
Před 30 lety sjel z výrobní linky poslední kus vozítka, které si vysloužilo výsměch ale i srdce dobrodruhů.
-
Posledních tisíc kilometrů domů bylo nejlepších, říká Dan Přibáň o cestování v trabantech
Posledních tisíc kilometrů domů bylo nejlepších, říká Dan Přibáň o cestování v trabantech.
-
Zikmunda s Hanzelkou obdivuju kvůli jejich filmařské práci, říká Dan Přibáň
Cestovatel Dan Přibáň mluví o svém vztahu ke slavné cestovatelské dvojici.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.