Šerm jako životní styl. Během tří minut zápasu si život prožijete třikrát, popisují šermíři Jiří Beran starší a mladší
Kordista Jiří Beran na olympiádě oznámil konec kariéry, patřil přitom k nejlepším kordistům vůbec. Jeho otec, Jiří Beran starší, nadále pokračuje v trénování dalších talentů sportovního šermu. Jak se žije v šermířské rodině? „O šermu si povídáme téměř neustále, i doma u snídaně, což se máma snaží občas brzdit,“ směje se Jiří Beran mladší. Je šermířský sport v Česku populární? A proč by si jej měl každý alespoň jednou v životě vyzkoušet?
Jirko, ukončil jste kariéru velkolepou oslavou, jaké to bylo?
Čtěte také
Jiří Beran mladší: Byla tam skvělá atmosféra a obrovské množství lidí, ani jsem si nestačil se všemi podat ruku. Snad se k tomu dostanu příště, pokud z téhle oslavy vznikne tradice. I když jsem si se všemi nestihl popovídat, spousta lidí se mohla potkat a z toho jsem měl radost. Zároveň to byla skvělá příležitost vidět se s lidmi, které jsem dlouho neviděl a kteří mě po celou dobu kariéry podporovali.
Jiří Beran starší: Bylo to fantastické setkání, já jsem viděl svoje žáky, které jsem léta neviděl a se kterými máme mnoho společných vzpomínek, takže jsme vzpomínali na zážitky. Šerm je totiž tak trochu životní styl.
Jak se žije v šermu jako životním stylu?
JBs: Vše se točí okolo šermu, ve volném čase se chodí na turnaje, děti šermířů dělají šerm. Jsme schopni si dvě hodiny povídat jen o šermu, což je u sportu poměrně ojedinělé. Já jsem dlouho hrával fotbal a když jsme šli po tréninku na pivo, maximálně půl hodiny jsme si povídali o fotbale, ale v šermu ne. Tam je to tak, že když jdeme po zápase na večeři, povídáme si o šermu pořád. Dokonce i když jsme na týdenním soustředění, tak žádné jiné téma než šerm se neprobírá.
Člověk si myslí, že ví, jak život bude vypadat a jak bude zápas probíhat. Pak ale nečekaně prohrává a je naštvaný, musí ukočírovat emoce
JBm: I doma u snídaně jsme se bavili o šermu, a to už nám máma říkala, že by to mohlo stačit. Ale vydrželo nám to dvě, tři minuty a téma se vrátilo zpět. Šerm je hodně dynamický a vlastně je paralelou k životu – člověk si myslí, že ví, jak život bude vypadat a jak bude zápas probíhat. Pak ale nečekaně prohrává a je naštvaný, musí ukočírovat emoce. Během tří minut zápasu se prožije život třikrát.
Má šermířská rodina Beranů nějakou fintu?
JBs: Máme dvě, jednu fintu jsem používal já, říkám jí stahovačka. Je to finta podobná té, kterou Antonín Panenka kopal v Bělehradu penaltu. Spoléhal na stres a napětí brankáře, který se nějak zachová. To stejné je v šermu, já udělám flash, čili vyběhnutí a spoléhám na to, že soupeř se bude krýt. Pak ruku vykroutím a zasáhnu. Jirka, když byl mladý, tak tím vyhrával strašně moc zápasů. Teď používá takzvanou sekunďáckou podlízačku, kdy si soupeř myslí, že má jasný zásah, ale Jirka se mu nakonec vysmekne. To bylo do poslední doby velmi úspěšné.
JBm: A i přesto, že fintu všichni znají, tak je na ni dostanu.
Čtěte také
Kolikrát si vzpomenete na bronzový finiš z Paříže?
JBs: Tím, že jsem utkání spolukomentoval, jsem měl obavu, že se nechám moc vtáhnout. Což se vlastně nakonec stejně stalo a bylo to, jako kdybych seděl přímo na lavičce v tom zápase. Hlavně jsem předtím ty kluky trénoval třináct let, takže jsem jim věřil a přestože Francouzi už dopředu slavili, tak jsme výsledek nakonec obrátili.
JBm: Mám spoustu mikromomentů, na které vzpomínám. I kdyby olympijská medaile nebyla, byl bych velmi spokojený. Medaile byla extrémní třešnička na dortu celé kariéry. Celý tým se připravoval přes pět let, což byla spousta práce i po lidské stránce, abychom byli jako tým jednolití.
Použili jste někdy šerm i mimo planš?
JBm: Já to, co jsem se naučil v šermu, používám v každodenním životě. Otřepat se, když se něco nedaří, a jít do všeho po hlavě. Moje nejsilnější stránka je improvizace, na které jsem postavil svůj šermířský styl. Když totiž nevím, co udělám já sám, neví to ani soupeř. Šel jsem do spousty situací, do kterých by někdo jiný nešel. To používám dodneška.
Jaké bylo spolutrénovaní? Nastala někdy revolta syna proti otci?
JBs: Když budu mluvit za sebe, mám pocit, že revolta nikdy nenastala, byl tam vždycky respekt. Nejkrásnější bylo těch posledních deset let, kdy už je vše vyladěné do perfektna, dokonalejší už to být nemůže. Na turnajích jsem nemusel Jirkovi už ani radit, on věděl sám, co musí změnit. Ani jsem tam nebyl potřeba. Když byl Jirka mladší, tak jsem se vlastně i já učil od něj. Měl jsem od něj zpětnou vazbu na to, které akce mu nesedí a celý proces tréninku fungoval jako vzájemné učení.
JBm: Mě bavilo, že to nebyl stereotyp, tréninky se pořád dynamicky měnily. Z tátovi strany to vždycky bylo o povzbuzování mé zvídavosti a rozhodování za sebe. Byla doba, když mi bylo patnáct a měl jsem šermu dost, protože jsem chtěl běhat za děvčaty nebo sedět déle s kamarády. Všechno jsem si prošel a věděl, že jestli chci jít na trénink, je to moje rozhodnutí. Tohle jsem se naučil hodně zamlada a myslím si, že je to klíčová vlastnost. Důvěra sám v sebe, protože člověk je na planši sám a musí za sebe rozhodnout. A také zodpovědnost za sebe a za své rozhodnutí.
Čtěte také
Vozíš šerm do škol. Jak to tam vypadá?
JBm: Je to skvělé, vždycky chodíme do školní jídelny na oběd, takže bych mohl dělat školního inspektora. Ten den ve škole je vždycky hrozně příjemný, děláme seznámení se šermem ve dvou blocích, třeba tři hodiny. Na začátku je krátké povídání a diskuze a poté si ukážeme souboj. Zatáhneme děti do zápasu, kdy nám fandí a pak si to zkouší sami s plastovými kordíky. Za poslední dva měsíce mělo příležitost si zašermovat kolem tří tisíc dětí.
Viděl jsi přirozený talent?
JBm: Viděl a bylo jich poměrně hodně. Teď mám v hlavě dvě děti, které byly extrémně talentované. Jedna holčička nedělala žádný sport a když jsem ji viděl šermovat, dal jsem jí číslo na klub v Ústí a řekl jí, že tam musí druhý den zajít.
Točí se v šermu velké peníze? Jak rodině změnila život nehoda v Bulharsku? A čím se bude Jiří Beran mladší dále zabývat? Poslechněte si celý rozhovor!
Související
-
Překvapil mě exkluzivní servis, přiznává šermíř Jurka. Jak vypadá český dům v olympijské vesnici?
Osmdesát dva budov a mezi nimi protékající řeka Seina. Jeden dům v olympijské vesnici obsadili Češi – sportovci, trenéři a další členové výpravy. Pojďme na prohlídku!
-
Na každé vybrané koruně je pot, říká běžkyně Linda Tekeliová. Její nadace pomáhá nemocným dětem
Běžkyně Linda Tekeliová stojí za vznikem nadačního fondu Nezávodím-pomáhám. Jak se dostala na ultramaraton ve švýcarských Alpách? A kolika dětem už její nadace pomohla?
-
Sport a ekologie? Lidé o to stojí, ale jsme stále na začátku, říká koordinátorka Sportu bez odpadu
„Sedmdesát procent fanoušků deklaruje, že chce, aby se pro udržitelnost ve sportu dělalo víc než doteď,“ říká Lucia Štefánková, koordinátorka projektu Sport bez odpadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.