Od dětství jsem hudební nerd. Jako Sinatra v teniskách se už teď necítím, říká zpěvák Jamie Cullum

Ve své hudbě kombinujete prvky jazzu, rocku, popu, různé elektroniky. Je vůbec nějaký hudební styl, který je vám cizí?

Je trochu ironické, že právě v některých jazzových oblastech mám největší rezervy. Nepustil bych se například do nějakého opravdu rychlého bebopu nebo moderního jazzu. Znám spoustu lidí, kteří to umí vážně dobře, a možná bych to jednoho dne mohl umět taky, kdybych dostatečně trénoval. Na druhou stranu, když se věnujete jazzu obecně, dává vám to poměrně velkou šanci pracovat i s jinými žánry. Spousta muzikantů, kteří se věnují třeba populární hudbě, má bohatou praxi právě z jazzu nebo gospelu. Je to skvělý bod, ze kterého můžete odstartovat vaši hudební cestu. Ale jak říkám, sám bych se paradoxně bál sáhnout po nějakém složitějším jazzu.

Je kombinace jazzu s jinými hudebními styly cestou, jak tento žánr udržet mezi mladými lidmi oblíbený? Často se totiž mluví o tom, že klasická hudba nebo jazz to budou mít v budoucnu těžké.

Rozhodně to nebyl můj záměr. Jako dítě jsem byl hudební nerd a vlastně jím pořád jsem.

Na jazzu jsem vždycky oceňoval, že se nikdy moc nesnažil být populární. Muzikanti, kteří příliš touží po slávě, mi vždycky přišli nudní.

Omlouvám se, že vás přerušuji, ale co to znamená být hudební nerd? Co si pod tím máme představit?

Trávil jsem víkendy na různých bazarech s deskami, pořád mluvil o nových albech, dělal si vlastní mixtapy a hudbou prostě žil. Stejně jako je někdo nadšený do fotbalu a je fotbalový nerd, někdo je vědecký nerd, tak já jsem prostě hudební nerd. A právě díky tomu, že jsem objevil jazz skrze tuto „nerdskou” cestu, tedy přes hip-hop, sbírání desek, starých triček nebo fotek, tak jsem se nikdy nesetkal s něčím, co by mi přišlo zastaralé nebo nedostatečně vhodné pro mladé.

Nemusel jsem vyrůst v době Rolling Stones, abych věděl, že jsou Rolling Stones skvělí. Stejně tak Robert Johnson nebo Bach. Bach je přece také skvělý. Takhle prostě přemýšlím, takže to míchání žánrů je pro mě naprosto přirozené. To, co jsem na jazzu vlastně vždycky oceňoval, je, že se nikdy moc nesnažil být populární. Muzikanti, kteří příliš touží po slávě, mi vždycky přišli nudní. Z jazzmanů jsem vždycky cítil, že jim nijak moc nezáleží na tom, aby byli slavní, ale prostě jen chtějí dělat hudbu, protože je baví. A já chtěl být spíš jedním z těchto lidí.

Lidé po celém světě vás znají nejen díky autorské tvorbě, ale také zásluhou řady cover verzí populárních písní jiných interpretů. Kde se ve vás vzala obliba k této disciplíně?

Myslím, že používání slavných písní jako základu k vlastní improvizaci, je trochu součástí DNA všech jazzových muzikantů. Občas je to ale hodně složité, protože v moderní populární hudbě se často používají třeba jen dva tři akordy. Písně, které coveroval například Louis Armstrong, byly výrazně harmonicky komplikovanější. Ale to neznamená, že moderní popové písně nejsou dobré.

Vezměte si třeba I Can’t Feel My Face od Weeknda. Moc akordů nemá, ale rytmicky i textově je to velmi zajímavá píseň. A mě vždycky bavilo takové skladby rozebírat na kousky. Je to stejné, jako když se někdo zajímá o stará auta. Také ho baví stroj rozebrat, znovu sestavit a projet se v něm.

Právě na základě vašich cover verzí se vám začalo říkat Sinatra v teniskách. Nikde jsem nenašel informaci o tom, jak vám vlastně toto označení vyhovuje. Jste s ním tedy spokojený?

Miluju Sinatru a miluju tenisky. Jediná věc, která mi na tom tehdy asi vadila, je, že jsem nikdy nechtěl být nostalgický umělec. Ten, co si nasadí měkký plstěný klobouk a oblek a dělá, že je od Sinatry z kapely. Takhle jsem to nikdy necítil. Navíc teď mi už není dvacet, tak mi ta přezdívka přijde vlastně trochu směšná. Ale úplně chápu, proč to někoho napadlo. Když vidíte kluka v pytlovitých kalhotách a keckách, jak zpívá tyhle starší písně, tak vás to asi napadne a je to docela vtipný příměr.

Živé verze vašich písní jsou často velmi odlišné od těch studiových. Například píseň Don't Give Up On Me jsem na internetu našel v tolika různých úpravách, že z ní vznikaly v podstatě další nové písně. Proč to tak je? Baví vás dělat cover verze i vašich vlastních skladeb?

Určitě. Je to podle mě jedna z věcí, kterou jsem měl společnou s Amy Winehouse. A také jeden z důvodů, proč jsem s ní tak vycházel. Oba jsme hráli vlastní písně, ale nahlíželi jsme na ně jazzovou optikou. Samozřejmě se může stát, že tu píseň publiku zkazíte. Že si někdo přijde poslechnout píseň, kterou zná, a vy ji zahrajete v nerozpoznatelné podobě.

Když dělám covery, tak vždycky s pocitem, že jsou to mé vlastní písně.

Přesně na to jsem se chtěl zeptat, jestli to vašemu publiku občas nevadí.

Záleží, jak daleko v těch změnách zajdete. Základ té písně jsem se vždycky snažil nechat. Byl jsem třeba na pár koncertech Boba Dylana a měl jsem občas problém poznat, jestli hraje Like A Rolling Stone nebo ne. On je taková legenda, že to nikomu nevadí. Ale myslím si, že jsem svoji píseň nikdy nepředělal tolik, aby nebyla k poznání. Navíc to obměňování může fungovat jako signál, že na píseň nezapomínáte a nechcete, aby se oposlouchala nebo vás nudila. Živá vystoupení jsou od toho, aby i ty písně byly živé. Když hrajete naživo jen pár kytar, možná zpěv a trochu bubnů, tak tam není žádné nebezpečí nebo adrenalin. A myslím, že právě to publikum potřebuje.

Do Prahy jste měl přijet s deskou Taller už před dvěma lety, covidová pandemie ale vystoupení několikrát přesunula. Tato deska je vůbec první, která se skládá čistě z vašich autorských písní bez „převzatých“ skladeb. Proč jste tak učinil téměř 20 let po svém debutu?

Taller jsem napsal v pro mě poměrně zajímavé životní etapě. Hodně jsem objevoval svoji osobnost nebo svoji rodinnou historii. Chtěl jsem toho hodně říct a použít cizí slova se mi zdálo nedostatečné, cítil jsem, že bych tím to album zradil. Zpětně si ale myslím, že by to tolik nemuselo vadit, protože když dělám covery, tak vždycky s pocitem, že jsou to mé vlastní písně. Bral jsem to celé asi moc vážně. Zvlášť teď po dvou letech pandemie a vedle aktuální ruské invaze Ukrajinu to vnímám tak, že jsem přikládal velkou váhu něčemu, co ji ve skutečnosti nemělo.

Když zmiňujete Ukrajinu, řada umělců teď vzhledem k současné válečné situaci ruší své koncerty v Rusku. Někteří lidé to podporují a jiní zase tvrdí, že politika (byť se jedná o válku) do umění nepatří. Jak to vidíte vy?

Já osobně žádné koncerty v Rusku naplánované nemám, ale je to velmi těžké. Protože v Rusku žije spousta lidí, která za to bude platit, i když za nic z toho nemůže. Během těch dvaačtyřiceti let života jsem se naučil, že většina věcí nemá jedno jasné řešení. Ale v tomto případě jde o jasné porušování lidských práv a mezinárodního práva.

Čtěte také

Jamie Cullum exkluzivně: Pracovat s Robbiem Williamsem bylo jako nadechnout se čerstvého vzduchu

S dovolením se vrátím ještě k albu Taller – během těch dvou let jste už stihl vydat další dvě desky – jednu s vánočními písněmi a ještě kompilační album For The Love, které vyšlo před pár týdny. Které album tu tedy nakonec představujete, když jste vydal tři?

Koncerty, které jsem odehrál během posledních šesti nebo osmi měsíců, byly takovým kaleidoskopem celé mé kariéry. Hraju písně ze svého debutového alba i z toho nejčerstvějšího. Možná zahraju i vánoční písně, nevadí, že je květen. Bude to výběr z toho, co jsem vytvořil během posledních dvaceti let. A co mi přijde zajímavé, je, že řada lidí, co na moje koncerty chodí, mě sleduje celou tu dobu. Znám spoustu kapel, u kterých lidé znají třeba jen první, druhou nebo třetí desku. A já to chápu tak, že lidé, co mě sledují, znají většinu mé tvorby, takže mi to dovoluje hrabat se ve starých skladbách a vytáhnout cokoliv mě napadne. A těším se, až to tady v Praze udělám.

Dočetl jsem se, že vaše první album jste vydal v podstatě svépomocí a celkem vás stálo jen něco kolem 500 liber. Pro orientaci, za to se v současné době často nenahraje ani předehra jedné písně. Je v něčem toto období, kdy člověk hraje v klubech pro méně lidí a úspěch není tak velký, v něčem lepší než současná popularita s halovými koncerty a cenami?

Je to asi jen jiné. Myslím si, že jsem se jako muzikant nijak moc nezměnil. Jsem pořád zvídavý, pořád mě baví hrát, pořád mám ten dětský entusiasmus a jsem jen asi lepší muzikant, než jsem byl předtím. A čas od času vlastně pořád hraju i malé koncerty. Ano, hraju v halách a na velkých festivalech, ale pořád nepohrdnu ani klubem. Občas se i jen tak sednu k pianu a hraju někomu jinému.

Je velká radost vědět, kolik se toho člověk ještě může naučit. Na pianu objevuju nové věci každý den.

Je to tedy ta koncertní rozmanitost, díky které si hraní pořád užíváte?

Pro mě určitě ano. Jsem podle mě spíš ryzí muzikant než nějaká popová nebo rocková hvězda. Prostě jen miluju hraní a každý projekt, který dělám, mi, doufám, prodlužuje kariéru, zajišťuje to, že na mě budou lidé dál chtít chodit, a dává mi možnost hrát s jinými hudebníky. Aby to, co dělám dávalo smysl, musím to dělat s entusiasmem. A entusiasmus získám tehdy, když tomu, co dělám, věřím. Když děláte hudbu kvůli úspěchu nebo penězům, tak to samozřejmě fungovat může, ale daleko lepší je to prostě dělat od srdce. Jinak se člověk na podiu nudí a tím pádem se nudí i publikum.

Čtěte také

Jamie Cullum vydává vánoční album. Pro posluchače Radiožurnálu natočil speciální pozdrav

Hodně hudebníků říká, že jazz je jeden z mála hudebních stylů, který musí hudebník během kariéry pořád objevovat. Je něco, co jste vy třeba až do nedávna nevěděl o jazzu?

Každý den objevuju nějaké nové věci. Je to nekonečný projekt. A to je přesně to, co je na hudbě skvělé. Není tam žádná konečná. Jedině snad ta časová. Je těžké mít dostatek života na to se všechno naučit. Jednou za tři týdny chodím k učiteli na piano, který mi vždycky ukáže něco nového a řekne: „Když to budeš cvičit rok devět hodin denně, tak se to možná naučíš dobře.” A na to už já s dětmi, ženou a placením účtů nemám čas. Ale je velká radost vědět, kolik se toho člověk ještě může naučit. Studium je velký dar, kterého bychom měli využít, když můžeme. A já na pianu objevuju nové věci každý den.