Jamie Cullum vydává vánoční album. Pro posluchače Radiožurnálu natočil speciální pozdrav

The Pianoman at Christmas. Tak se jmenuje zcela nové album britského zpěváka a multiinstrumentalisty Jamieho Culluma, který měl letos poprvé vystoupit v Praze. Nakonec byl zrušen i listopadový termín jeho koncertu. Čekání teď fanouškům aspoň částečně vynahradilo vydání prvního ryze vánočního alba. S reportérem Vojtěchem Kovalem si povídal už loni v prosinci, mimo jiné i o tom, proč se ve svých písních snaží  vyprávět příběhy.

Existuje něco, co musí mít dobrá písnička, abyste si ji hned oblíbil? Mám třeba moc rád vaši When I Get Famous. Vždycky si ji začnu podvědomě zpívat s vámi.   Podle čeho řeknete, že je nějaká písnička vážně dobrá?

To je svým způsobem skoro nezodpověditelná otázka. Protože je to v podstatě pocit, nemyslíte? A problém s některými skladbami, které přišly před Drink (skladba z alba Taller, pozn. red.), byl, že sice všechno bylo na svém místě, ale něco mi bránilo se do té písničky vžít.

Myslím, že skvělé písničky jsou právě ty, ve kterých vidíte nejen umělcův záměr, ale i sami sebe. Vypráví příběh, ale je to i součást vašeho vlastního příběhu. A When I Get Famous odráží – nebo aspoň doufám, že odráží – takový ten moment, který jsme jednou zažili snad všichni. Kdy jsme si řekli: Teď to všem ukážu. Nikdo netuší, kdo doopravdy jsem, teď jim předvedu, kým můžu být, co všechno dokážu.

Do skladby Drink jsem se snažil zachytit, co jsem pochopil, jak jsem postupně stárnul – že život je tvořen velmi bolestivými zážitky, stejně jako překrásnými okamžiky. A pokud nepřijmete obě tyhle jeho součásti, pak budete věčně s něčím bojovat. V tom, že pijete plnými doušky, jsem chtěl zachytit právě tuhle dichotomii, určitou dvojakost našeho života. Myslím, že když se lidi ztotožní s touhle skladbou, tak je to právě kvůli téhle myšlence štěstí a smutku, bolesti a radosti.

Takže tyhle skladby jsou vaše zážitky? Říkal jste, že vyprávíte příběh, který je částečně i váš. To znamená, že v každé skladbě je i kousek Jamieho Culluma?

Myslím, že ano. Myslím, že to tak je, i když autor popisuje třeba nějakou historickou nebo zcela smyšlenou postavu z nějakého fantaskního světa. I když je to třeba Hobit – najít prsten, zabít draka. To všechno jsou staré příběhy, které tu jsou odnepaměti, nemyslíte? Vždycky vyprávíte svůj příběh, ale tyhle příběhy jsou svým způsobe univerzální, známe je už po století a po generace.  

To asi ano.

Nedává vám to smysl? Nesouhlasíte s tím?

Ne, souhlasím, jen mě nikdy nenapadlo, že bych v Hobitovi a zabíjení draka hledal něčí osobní příběh.

Když se ale nad tím zamyslíte, tak Hobit není o lidech jako takových, ale najdete tam lidské příběhy – o překonání svých démonů, o snaze žít s temnotou, kterou v sobě máte a podobně. Objevují se v jakémkoliv příběhu, který vyprávíte. A myslím, že v umění ani nejde popírat své zkušenosti a zážitky. To odporuje jeho základním principům.

Celý rozhovor, který vznikl v roce 2019 u příležitosti vydání alba Taller, si můžete přečíst na zpravodajském serveru iROZHLAS. Jak zní nové album Jamieho Culluma nazvané The Pianoman at Christmas, si můžete poslechnout třeba na jeho kanálu na YouTube.

autoři: Vojtěch Koval , and
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.