O existenci jsme se báli skoro pořád, vypráví o normalizaci Zdeněk Svěrák. Jak jim úředníci znepříjemňovali život?

„K deníku jsem usedal většinou, když se divadlu stal nějaký úraz. Abych si ulevil. Nebo z pocitu, že to je tak neuvěřitelné, že by tomu nikdo nevěřil, kdybych to nezapsal,“ připomíná Zdeněk Svěrák. Jako psychoterapie mu deník sloužil hlavně ve chvílích, kdy s Ladislavem Smoljakem za normalizace čelili nátlaku shora.

,Za to, že hrajeme divadlo, musíme platit‘

„V únoru 1975 svoláváme schůzku všech členů divadla do Řeznické ulice, kde informujeme o všech podivuhodných krocích a neutěšené situaci. Zároveň pověřujeme technické složky souboru agendou spojenou s naším kočováním. Je dohodnuto, že každý herec zaplatí při představení technikům patnáct korun, aby se klukům spolupráce s námi zaplatila. A tak vlastně nejen že od 1. ledna hrajeme zadarmo, ale ještě za každé představení platíme,“ čte divadelní principál z deníku neuvěřitelnou pasáž.

„Když to dnes čtu, tak mi to připadá naprosto bizarně. Ale v deníku to tak je, tak to tak muselo být,“ nevěřícně kroutí hlavou nad svými zápisky Zdeněk Svěrák.

Žebrácká opera

Počátkem sezóny 1975/1976 se Divadlo Járy Cimrmana z Reduty na Národní třídě přestěhovalo na periferii Prahy, do sálu v Braníku. Jako kulisák tehdy s Cimrmany pracoval i jevištní mistr z Divadla Na zábradlí Andrej Krob, který 1. ledna 1975 sehrál s dalšími disidenty v Horních Počernicích Havlovu adaptaci Žebrácké opery. Na premiéru pozval i členy cimrmanovského souboru.

„Já sám jsem tam nešel vědomě, a to díky náhodnému setkání s televizním režisérem Moravcem na Václaváku,“ čte Zdeněk Svěrák. „Ten mluvil o chystané premiéře jako o senzaci, na kterou se kdekdo chystá. Napadlo mě, že se na ni s určitostí chystají i příslušné tajné orgány a že by nebylo pro osud našeho divadla dobré tam být. Ukázalo se, že to byla pravda.“

„I když se na to dívám zpětně, jsem rád, že jsem tam nešel. Krátce po Počernicích jsme s Láďou potkali jednoho úředníka, který nám říkal: ty Počernice, ty vám zavařily! Namítal jsem, že jsme tam nebyli. A on řekl: nebyli, ale stín ulpěl," líčí Svěrák, na jak úzké stezce tehdy s Ladislavem Smoljakem balancovali.

Zákazy. Nejprve Akt, pak Lijavec

„Při pohledu na ředitele Pražského kulturního střediska Maršíka si kladu naivní otázku, proč musí o kultuře a zábavě rozhodovat právě člověk bez kulturního chování a beze stopy smyslu pro humor. Asi jiného nemají,“ povzdechl si v deníku Zdeněk Svěrák na jaře 1980. Tehdy režim zakázal hru Akt.

Přestože se Akt po roce a půl na repertoár vrátil, schvalování nové hry Herberk provázely samé průtahy.

„Vypadá to, že text Herberku, dva roky schvalován, dojde uplatnění. Když jsme si ho přečetli, pocítili jsme sami, že potřebuje přepsat. Ze semináře jsme vyhodili texty, které se nám přestaly líbit, a napsali nové. Také hru jsme přepsali – dostavil se šťastný nápad pojmout ji jako psychodrama, které hrají dědkové ve starobinci. Název Herberk jsme ale po zásahu nadřízeného orgánu museli změnit na Lijavec. Herberk prý vyvolává nežádoucí zobecňující dojem o celospolečenském nepořádku,“ psal Zdeněk Svěrák.

Byl text Lijavce jakousi obrannou reakcí Svěráka a Smoljaka na podpis Anticharty? Jak souboru pomohla Jiřina Švorcová? Jak barvitě si Zdeněk Svěrák do deníku vylíčil některé z nekulturních komunistických pohlavárů, kteří v Československu o kultuře rozhodovali? Poslechněte si celý díl podcastu.