Seděl v první řadě, pravou ruku u ucha a smál se, vzpomíná Zdeněk Svěrák na návštěvu Jana Wericha
„Přišel v rezatém saku, s brýlemi bez obrouček a vypadal jako Jan Neruda,“ popisuje Zdeněk Svěrák Jana Wericha, který 23. května 1972 zavítal do Divadla Járy Cimrmana. Ještě té noci usedl cimrmanovský principál k deníku a na jedenácti stranách návštěvu tohoto „pánaboha humoru“ vylíčil. Tyto stránky nadepsané –W–, ale i unikátní Voskovcův dopis o Cimrmanovi, Zdeněk Svěrák čte ve třetím díle podcastu Nejisté sezóny.
Werich i Svěrák jako diváci
„Mě to až udivilo, jak jsem ty formulace zachytil asi tak, jak je řekl. Ten hlas jsem měl pořád v uších,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák, jak zaznamenával Werichovy myšlenky. „Zapsal jsem je ještě té noci. Ze strachu, že bych něco zapomněl nebo zaspal.“
„Darovali jsme mu knížku ‚Cimrman v říši hudby‘. Vyrozuměl nás, že špatně slyší, a tak dostal místo uprostřed, s nohama u jeviště. Pozoroval jsem ho z boku ode dveří, jak se baví. Něco asi neslyšel, pravou ruku měl skoro pořád u ucha, ale smál se. Hrál se Němý Bobeš,“ stojí v deníku.
Svěrák ten večer nehrál, přestože mu to kolegové nabízeli. „Pozorovat Wericha jako divák mělo taky něco do sebe,“ vzpomíná.
Werichovy myšlenky
Svěrák si zaznamenal Werichův názor na spojení humoru a satiry.
„Satira je tím silnější, čím blíž je k tomu drátu nabitýmu elektřinou. K tomu, co se nesmí. Ve státě, kde může herec přijít na scénu v masce prezidenta toho státu a můžou ho kopat do pr**le, v takovým státě to ani nebudou dělat, poněvadž tam žádný drát není. Tam může vznikat humor čistý.“
„My s Láďou jsme se s tou jeho definicí ztotožňovali,“ připomíná Zdeněk Svěrák, „my jsme ale satiru nedělali, protože po nás chtěli konstruktivní a pozitivní satiru, což je hloupost. Něco jako satira z našeho divadla přece jen vyzařovalo, ale celkově. Třeba některým divákům bylo komické, že Cimrman rozumí všemu jako Lenin a Stalin,“ směje se principál.
Dosud nezveřejněný Voskovcův dopis o Cimrmanovi
Ani Jiřímu Voskovcovi jméno Cimrman nezůstalo utajeno. 9. ledna 1974 poslal z New Yorku dopis hudebnímu skladateli Zdeňku Petrovi, ve kterém se o Cimrmanovi zmiňuje. Pasáž týkající se Cimrmanových stop v Americe pak přepsal Zdeňku Svěrákovi.
„Čas, neúprosný to závit na kruté palečnici Moranině, jak praví kdesi ve svých nedopsaných Pamětech Luděk Cimrman, nevlastní bratr Járův. Strávil valnou část svého života ve Spojených státech, kam připlul za svým bratrem, velkým Jaroslavem, za jeho návštěvy v krajanském Chicagu, tuším v době, kdy i Antonín Dvořák pobýval v Americe,“ domníval se Svěrák a pokračoval:
„Opravte mne, prosím, jsou-li mé vědomosti o Járově cestě do USA nepřesné. Vím jen, že Luděk Cimrman v Rakousku-Uhersku při buršáckých bouřích v Praze vlastenecky zabil holí chocholatého a musel rychle z mocnářství.“
Jak Voskovcův dopis pokračuje? Jaká byla první Werichova slova po cimrmanovském představení? A jakou radu dal Werich autorům her Divadla Járy Cimrmana? Zjistíte ve třetím díle podcastu Nejisté sezóny – Soukromé zápisky Zdeňka Svěráka.
