Nostalgie po limonádě, kterou jako děti nezažili. Mladí Turci propadli retro limonádám gazoz

Zápisník Štěpána Macháčka
Slovo gazoz kdysi lidem na horkém Blízkém východě navozovalo blažený pocit osvěžení. Dnes to znovu platí přinejmenším v Izraeli a v Turecku. Lidé tam znovu přicházejí na chuť těmto místním, lehce ochuceným tradičním sodovkám. Je v tom i kousek nostalgie. Než trh převálcovaly nadnárodní značky sladkých limonád, býval gazoz oblíbeným prostředkem k uhašení žízně. V Istanbulu teď přibývá míst, kam se na sklenku gazozu chodí.
S kamarádem si sedáme ke stolečku na ulici, který patří k malé útulné kavárně, a objednáváme si dvě lahvinky. Tedy úplně malé lahvičky a ještě k tomu úplně bez alkoholu. Já si žádám nějakou méně sladkou variantu gazozu a slečna Beste už nám servíruje dvě skleničky plné ledu, dvě mističky s praženou cizrnou k zakusování a dvě lahvinky gazozu.
Nepříliš sladké osvěžení
Vypadá to na velkou jízdu, ale v horkých letních dnech je tohle prostě skvělé osvěžení. Náš gazoz je ochucený mastichou, což je specialita téhle části Evropy. Je to pryskyřice z keře zvaného česky řečík lentišek, jak jsem právě vygooglil na svém chytrém telefonu.
„Já mám nejraději gazoz s levandulí a meruňkou,“ říká dost poživačně servírka Beste. „Lidi si k nám většinou přijdou sednout na kávu, na čaj, ale nakonec jsou stejně zvědaví na gazoz a ochutnají.“ Gazoz zmizel z trhu před desítkami let, teď ale zažívá comeback.
„Coca-colu nemám ráda, ta je strašně sladká, ale gazoz je něco jiného. Je mnohem pitelnější a máte výběr mezi spoustu příchutí.“ A proč se vlastně Turci k těm malým tradičním limonádičkám vracejí?
„Já jsem v sedmdesátých osmdesátých letech nebyla na světě, přesto se mi po nich stýská. Kéž bych v té době žila. Lidé byli mnohem šťastnější, život lehčí. Hudba a kultura z té doby je mnohem pěknější než dnešní.“
Nostalgické nadšení
V jiné istanbulské čtvrti, vlastně z mořem, je malý obchůdek doslova nacpaný lahvičkami s různě barevnými etiketami i náplněmi. Jmenuje se Sevda Gazozcusu a majitel Mahmut Saklı je úplným nadšencem do gazozu.
„V sedmdesátých a osmdesátých letech mělo každé turecké město vlastní značku. Gazoz se popíjel se všude: v letních kinech, v čajovnách, v kavárnách,“ vypráví. Na stěně obchůdku visí reklamy ze sedmdesátých let, je tu i truhla plná starých zátek, které Mahmut postupně nasbíral.
Hra s příchutěmi
„Asi před deseti lety začali první podnikatelé výrobu gazozu obnovovat. Pochopili, že mezi lidmi roste nostalgie po starých časech. Teď tu mám 150 druhů gazozu od různých místních výrobců a 25 příchutí: citrón, madarinka, pomeranč, ananas, kokos, masticha, levandule, meruňka, káva, bílá čokoláda, hruška, zázvor…“
Z nepřeberného množství vybírám jednu, Mahmut mi orosenou lahvičku s kokosovou příchutí otevírá s já se z téhle sodovkotéky vydávám do horkých ulic města krásně osvěžený – na těle i na duchu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Při nočních raketových útocích na Izrael zemřeli tři lidé. Írán pohrozil údery i na americké základny
-
Část bitcoinů ke kupcům od ministerstva nedorazila, může vzniknout obrovská újma, říká jejich advokát
-
Unáhlené? V žádném případě, říká policie k šetření Masarykovy smrti. Nová není ani zpráva o injekci jedu
-
Amalfi, místo věčné lásky, slunce a mořské štědrosti