Fotbal, kolo a Pán prstenů. I takhle vypadá dětství v tanzanském sirotčinci

Je zhruba devět ráno. Vcházím do jídelny, jediné společenské místnosti v areálu sirotčince. Obvykle tu bývá klid, dneska ale rozhodně ne. Je totiž neděle, a to znamená, že děti nejsou ve škole. Po mé pravé ruce jich sedí nejméně deset.

Neděle vyhrazená hře

„Pátky, soboty a neděle mám nejradši. Můžeme hrát fotbal, jezdit na kole a taky se koukat na televizi,“ říká třináctiletý Samuel, který tu žije už skoro deset let. Jeho nejoblíbenější činností je právě sledování televize – nejvíc má rád trilogii Pán prstenů.

Čtěte také

Češi pomohli vybudovat školu v Tanzánii. Školní oběd je pro tamní chudé děti často jediné pořádné jídlo za den

„Ukazuje nám, jak být vlastenečtí. Učí nás, že bychom neměli zabíjet jeden druhého, ale snažit se dosáhnout míru.“

Podobně strastiplnou životní cestu jako Frodo Pytlík a jeho výprava mají za sebou i zdejší děti. Jedním z nich je Imani. Sedí na zemi před společnou místností a jako každý den opravuje kolo jednomu z mladších kamarádů.

Prý ho to příliš nebaví, ale nikdo jiný tu podobné věci neumí, a tak se do nich pouští sám. Přihlíží mu přitom zhruba pětice dětí.

Tři mámy zakladatelky

Zakladatelky sirotčince – Fiona, Ester a Ludmila, si od začátku nastavily jasný limit, který nechtějí překročit. „Chceme tu mít maximálně čtyřicet dětí – dvacet chlapců a dvacet dívek. Snažíme se vytvořit prostředí co nejbližší domovu, proto to omezení,“ vysvětlují.

Sirotčinec přijímá děti do pěti let věku|foto:Marek Jakšič, Český rozhlas

Stanovily si i další pravidlo: přijímají děti nejvýše do pěti let. Ani to ale nebylo vždy striktní. „Jednou přišla babička naší Queeny a tvrdila, že její vnučce je přesně pět let. O týden později ji ale dohnalo svědomí a přišla se nám přiznat, že lhala – byla o rok starší. Stejně jsme si tu ale Queeny nechaly,“ vzpomíná Fiona.

Naopak nejmladším dítětem je sotva několik měsíců stará Rehema. Když ji sem pracovníci sociální správy přivezli, bylo jí jen 72 hodin. Ujala se jí Češka Ludmila, jedna ze zakladatelek.

„Bylo to překvapení a zároveň obrovský dar. Každý lidský život je dar – pro mě je to takový malý Ježíšek. Tu roli mám moc ráda,“ říká.

Dodává, že i když mají děti za sebou velmi rozdílné začátky, při odchodu ze sirotčince by měly mít všechny stejnou šanci.