Příběhy padělatelů končí vězením i milionovými zisky. Některé z nich představuje muzeum falzifikátů ve Vídni

9 fotografií

Černobílý portrét dvou mužů, údajně od Picassa. Jenomže to černé šrafování má o něco víc čar, než by mělo mít. Naproti zase visí údajně matka a dítě od Vermeera. Jenomže žena má tak neumětelsky namalované prsty, že i laik pozná, že nejde o originál.

A kousek dál zase visí údajně Monet a jeho ráno na Seině – krásný modrý obraz. V tomto případě experti odhalili padělek jenom na základě mikroskopických chyb v tazích štětce. Všechny tyto obrazy najdeme ve speciálním muzeu ve Vídni.

Příručka padělatele shrnuje základy, které by měl zájemce o tuto disciplínu ovládat|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

„Založili jsme to tady poté, co jsme poznali padělatele Edgara Mrugallu, který vytvořil falzifikáty za asi 40 milionů eur. Vyprávěl nám svůj příběh a my jsme si řekli, že právě takové osudy chceme předat dál,“ vysvětluje ředitelka Diana Grobeová.

Dnes už zesnulý německý umělec vyráběl padělky od 50. do 80. let 20. století – mimo jiné i pro Stasi, tajnou službu bývalého východního Německa.

Také Mrugallovy realistické padělky ve stylu Rembrandta dnes visí ve vídeňském muzeu falzifikátů. A podobných příběhů existuje spousta. Některé z nich jsou často až neuvěřitelné. Část končí vězením, jiné milionovými zisky. A někdy se ukazuje, že i velmi nepovedený obraz může oklamat zkušené sběratele nebo experty.

Lepší nějaký „Caravaggio“ než žádný

„V jednom muzeu v Kolíně nad Rýnem visel obraz připisovaný Monetovi, který se do sbírky dostal jako dar. A když se v Americe objevil téměř stejný obraz, jen lépe namalovaný, bylo jasné, že jeden z nich musí být padělek,“ vypráví Diana Grobeová.

Někdy ale podle ní nejde jen o to, že se na padělek nepřijde. Problém je i v tom, že ho často nikdo ani odhalit nechce. Čím déle totiž obraz visí ve sbírce, tím víc na něm instituce trvá.

Expozice muzea uměleckých falzifikátů ve Vídni|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

„V baroku se díla často vůbec nepodepisovala, a proto se dnes u řady z nich autorství jen odhaduje. A platí, že je vždy lepší mít ‚snad Caravaggiaʻ než nemít žádného Caravaggia,“ doplňuje ředitelka muzea.

Falsifikát přitom často neprozradí na první pohled velká chyba, ale drobný detail.

Čtěte také

Pravý, nebo padělek? Bez fyzikálněchemické analýzy by se kriminalisté mohli jen dohadovat

„Třeba právě ten ‚Picassoʻ. Kriminalisté si všimli, že je tam víc čar než u originálu. Ukázalo se, že padělateli při práci padaly vlasy. A právě díky tomu se podařilo odhalit celou skupinu,“ vypráví Diana Grobeová.

Příběh prodává

Existovali ale padělatelé, kteří vkládali odlišnosti do svých obrazů záměrně. Třeba britský restaurátor Tom Keating na plátno psal slovo „falešný“ nebo různé nadávky, které byly viditelné jen na rentgenovém snímku. A také do obrazů rád přidával i horší překvapení.

„Ukrýval v padělcích takzvané časové bomby, konkrétně glycerinové nálože. Když se někdo pokusil obraz restaurovat, tekutina ho celý zničila,“ popisuje ředitelka muzea a dodává, že Keating údajně chtěl odhalit, jak snadno lze oklamat umělecký trh.

Padělané Hitlerovy deníky byly také svého druhu uměleckým dílem|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

Zajímavé přitom je, že i falzifikáty dnes patří mezi vysoce ceněná díla. Prodávají v aukcích nebo si je sběratelé vyhledávají právě kvůli jejich příběhu. A i když jde o padělky, jsou některé dokonce chráněné autorskými právy. Ta totiž pořád patří původním umělcům, jejichž díla napodobují.

Podle Diane Grobeové ale hodnota děl nakonec nestojí jen na ceně nebo právní ochraně: „Umění je vlastně otázka víry. Člověk chce věřit, že se dívá na originál.“

A právě na téhle hraně mezi vírou a realitou prý stojí i její malé muzeum falzifikátů.