Písmenko po písmenku. V lublinské tiskárně, která vzdorovala okupaci, se ručně tiskne dodnes

„Kdysi tu, na adrese Żmigród 1, stávala tiskárna. Založili ji v roce 1932,“ vypráví Michał Kaczkowski z Domu slov v Lublinu. Stojíme v knihovně, kde vedle sebe na policích leží publikace o protiokupačním odboji i samizdatové tisky – některé tak malé, že se vešly do boty, jiné důmyslně ukryté v deskách třeba komunistických spisů.

„Při studiu historie tohoto místa jsme narazili na nesmírně zajímavé věci. Například za německé okupace byli místní tiskaři v kontaktu s polským podzemním odbojem. A to přesto, že tiskárna byla pod německým dohledem. Doslova Němcům pod nosem tu vyráběli nelegální letáky i celé knihy. Vydrželi to téměř až do konce války. Bohužel v březnu 1944 je někdo udal.“

Nikdo z tehdejších pracovníků se osvobození Lublinu o tři měsíce později nedožil – byli popraveni v Majdanku, jak připomíná i část stálé výstavy Síla svobodného slova.

Tradice přežila

Tiskařská tradice ale v domě přežila. Pokračuje dodnes v jeho suterénu, kam s Michałem scházíme. Už tam na nás čeká Alicja Magiera, která právě zachraňuje starší knihu – na chvíli ji nechává sevřenou ve svěráku. „Drukarnia Popularna fungovala od roku 1932 právě v těchto prostorách. Byla to soukromá typografická tiskárna a máme vlastně velké štěstí, že se dochovala v tak dobrém stavu.“

Čtěte také

Polský boj s cenzurou začal v Lublinu. Tiskárny pro tamní samizdat se pašovaly třeba v divadelních kulisách

Po válce se Polsko ocitlo v sovětské sféře vlivu a na konci 40. let, po vzniku lidové republiky, přišla kolektivizace a zestátňování, což se dotklo i tiskárny. „Samozřejmě ji zestátnili. Přesto ale dál fungovala jako typografická dílna. Díky tomu, že tu působilo Družstvo tiskařů a knihařů Intrograf, všechny stroje přežily až do 80. let. Pak se staly součástí prvního muzea knihtisku v Lublinu,“ vysvětluje Alicja, zatímco procházíme knihařské dílny.

Ačkoliv jsou dnes stroje muzejními exponáty, stále slouží. V Domě slov na nich lidé dodnes sázejí a tisknou – třeba plakáty, z nichž některé visí na odhalených cihlových stěnách. Pořádají tu i kurzy, například knihařské, kde se zájemci učí, jak knihu doslova sešít nebo jak opravit starou vazbu. To ostatně dělala i Alicja. „Všechno děláme postaru, ručně. Teď třeba přišívám na hřbet staré knihy nový kapitálek. To už se dnes u nových knih nedělá,“ říká. Moderní tiskárny místo toho používají lepicí pásky, protože je to rychlejší, levnější, ale možná ne tak trvanlivé.

Poctivé řemeslo

Tiskárna je rozlehlá a rozdělená do několika dílen. Podél stěn se táhnou dlouhé pracovní stoly plné štětců, pravítek, špulek silných nití i papíru různých velikostí a gramáží. Nechybí ani dílna na výrobu papíru. Největší kouzlo má ale prostor, kde je trochu těsno – nejen kvůli rozměrným strojům, ale i kvůli skříním se sazečskými kasami. Ty ukrývají doslova miliony liter různých velikostí a fontů.

Robert Sawa zrovna sází plakát výstavy|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Několik zásuvek Alicja otevírá: „V každé máme jeden druh písma jedné velikosti. Všechno se tu dělalo – a dodnes dělá – ručně. Písmenko po písmenku se skládá do bloků.“

Přesně tak, jak to právě dělá Robert Sawa. Vysoký muž v červeném tričku a zástěře stojí mlčky u sazečské desky a rozvrhuje podobu plakátu pro budoucí výstavu. „Teď dokončuju formu, ale ještě vlastně nevím, jak to dopadne. Možná budu muset něco změnit.“

Je radost sledovat ho při práci. Postupuje pomalu, soustředěně, s citem pro detail. Jak říká, není to práce na chvíli – samotná sazba plakátu trvá několik hodin, ale její promýšlení klidně i několik dní. Směje se, že u textů bez uměleckých ambicí je to rychlejší: „To se prostě sází slovo za slovem.“

Latinka, cyrilice i hebrejština

Dnes tu pracují hlavně s latinkou, i když v některých zásuvkách najdeme i jiné abecedy. Ty už ale nejsou původní – velká část liter a matric padla za oběť rozvoji polského průmyslu v 50. letech.

Před druhou světovou válkou přitom lublinské tiskárny běžně pracovaly i s cyrilicí a hebrejštinou. Lublin byl místem setkávání – východu se západem, katolictví s pravoslavím i judaismem. To všechno válka městu vzala. Tiskárna v Domě slov ale alespoň část této historie uchovává. A předává ji dál – návštěvníkům i těm, kteří si chtějí vyzkoušet, jak se kdysi sázely plakáty nebo vyráběly a opravovaly knihy.