Lidé často hledají zkratky, aby vyřešili problém. I za cenu lží a manipulace, představuje Olmo Omerzu svůj nový film Nevděčné bytosti

Vy jste si povídali s manželkou v poslední době hlavně přes hudbu, protože ona je autorkou hudby k vašemu filmu Nevděčné bytosti...

Je to tak. Naše spolupráce začne už před natáčením – hodně se bavíme o tom, jaký typ hudby by ten film měl mít.

Čtěte také

Velké potíže slunné dovolené. Na lež nahlíží Nevděčné bytosti z různých úhlů pohledu, oceňuje Sladký

Náš film je i žánrově hodně pestrý, je to psychologické drama, které má v sobě zároveň i prvky komedie a thrilleru. Chtěl jsem pracovat s hudbou, která by mi pomohla ty různé žánrové tóny dobře dávat dohromady, aby film působil koherentně, aby to nebyla nějaká slepenina. V tom mi to strašně moc pomáhá.

Předtím jsem byl s hudbou ve filmu trošku opatrný. Hudba je často – obzvlášť třeba v hollywoodských filmech – hodně doslovná. Přidává tam emoce, které v té scéně nevznikly mezi herci. Takže se o tom s Monikou hodně bavíme. Je to pěkná spolupráce. Používám od té doby mnohem víc hudby než předtím.

Když jsem ten film viděl, tak jsem si říkal, jestli Barry Ward není trochu podobný Jiřímu Langmajerovi.

Někdo zase říká mladému Robertu De Nirovi.

Z filmu Nevděčné bytosti|foto:Cinemart

Ale proto jste ho nevybíral. On je to irský herec, tady hraje Angličana...

Přišlo mi zajímavé téma vícejazyčných rodin. My máme takovou rozbitou rodinu, která je trochu rozbita i v jazycích. Znám spoustu takových rodin a málokdy jsem to viděl zpracované ve filmu. Takže jsem i hodně pozoroval, jakým způsobem se ty jazyky střídají, jestli existuje nějaká logika. Pak jsem zjistil, že opravdu žádná logika neexistuje.

Ten film je hodně o lžích, o manipulaci v rámci rodiny a přišlo mi zajímavé pracovat s tím, že otec mluví anglicky, ale používá češtinu, když se chce dětem přiblížit respektive něčeho dosáhnout. Ale na děti to dávno nefunguje.

Delegace k českému snímku Nevděčné bytosti v San Sebastiánu (22. září 2025)|foto:Alex Abril, Mezinárodní filmový festival San Sebastián

Vy jste spoluautorem scénáře, ale to hlavní píšete vy. Jak se píše příběh, kdy jeden mluví anglicky, druhý slovensky, třetí česky a ještě je tam kousek chorvatštiny? Komplikuje to vyprávění? Protože vy jste si musel uvědomit: tady budou titulky, tady nebudou...

V průběhu příprav jsem zjistil, proč asi neexistuje tolik filmů o bilingvních rodinách. Je to složité. (smějí se)

Složité je taky to, že v jednu chvíli jsem se trochu lekl, jestli divák bude věřit, že ta rodina, ti lidé, patří k sobě. Na zkouškách jsem se pak hodně soustředil na drobnosti, detaily, které členy rodiny spojují, takže máme pocit, že jsou si blízcí. Protože v jednu chvíli jsem se lekl právě toho, jestli jazyk není zrovna tím, co spojuje lidi dohromady.

Pak jsem zjistil, že ne, že to je spousta těch malých věcí, které fungují mimo jazyk. Ale je to trochu složité. Na samotném natáčení jsem si moc netroufl improvizovat, držel jsem se toho, jak jsme měli věci připravené – kdy se jazyk střídá, kdy kdo mluví anglicky. Myslím si, že pro českého diváka je to naprosto v pořádku, že tam jsou titulky, když se mluví anglicky. A když se mluví česky nebo slovensky, tak tam titulky nejsou.

Proč musela pro ten příběh mít hlavní hrdinka Klára anorexii?

Přišlo nám, že to funguje na více úrovních. Nevyznívá to tak, že by samotná anorexie byla propojená s tím, že rodiče jsou na začátku filmu těsně po rozchodu – není to tak. Důvodů je spousta, proč se Klára v tu chvíli tím trápí – ale přišlo mi zajímavé, že rodiče vyčítají sami sobě, že by za to mohli být zodpovědní. Jsme více v perspektivě rodičů, přes ně vyprávíme ten příběh. U nich to vytvořilo otázku: My jsme to způsobili? Co jsme udělali špatně?

Zajímalo mě vytvořit drama, u kterého si divák řekne: já s tím nesouhlasím, ale zároveň nevím, jaká je jiná možnost...

Velmi razantně se snaží v krátké době vyřešit problém, který zároveň nejde vyřešit v krátké době. To je taky jedno z témat toho filmu. Myslím, že lidé často hledají zkratky, aby vyřešili problém, aby se dostali do cíle, než aby se zastavili a začali přemýšlet na tím, co ve skutečnosti udělali špatně. Získat nadhled nad sebou, nad problémy, které také sami způsobují. Mám často pocit, že by to lidé chtěli vyřešit i na úkor lží, nebo u nás až manipulace nakonec.

Na druhou stranu nechci rodiče úplně odsuzovat. I když totálně nesouhlasím s tím, jakým způsobem vyřeší ten velký problém, chápu jejich zoufalost a problém, ve kterém se nacházejí, a cítím s nimi jistou empatii. I pro mě bylo důležité stavět situace tak, aby divák pochopil, v čem se nacházejí. Film je hodně založený na zvratech a na vyprávění, které je nepředvídatelné.

Čtěte také

Slzy diváků jsou oceněním. Tak silnou reakci k filmu Máma jsem nezažil ani u Anděla Páně 2, pochvaluje si režisér Strach

Jedním z faktorů, které se snaží řešit tu situaci, je lež. Je to milosrdná lež v tomto případě?

Začíná to milosrdnými lžemi.

A pak se nám to trochu zamotá.

Ano, ve smyslu, že otec, který je sám s dětmi u moře, posílá svojí bývalé ženě fotky, aby ukázal, jaký skvělý otec je, i když vidíme, že realita je jiná. Pomalu začínají být milosrdné lži jenom lži a pak se to trochu zvrtne.

Otázka, jak daleko jsou schopni rodiče zajít, aby zachránili život svého dítěte, to bylo jedno z témat od začátku filmu, které jsem si zadal. A ta šedá morální zóna, že si říkáme: to už je příliš. Ale zároveň chápeme, že situace nemají úplně jasné řešení. Zajímalo mě vytvořit drama, u kterého si divák řekne: já s tím nesouhlasím, ale zároveň nevím, jaká je jiná možnost? Jak to vyřešit, co bych dělal?

Nejsou jasné odpovědi, řešení... a v tu chvíli se ta věc může jen zamotávat a vést nečekanými cestami a mít divné rozuzlení, které je zároveň emocionální silné.

Proč režiséra Olma Omerzu jako tvůrce zajímá téma „rodina“? Jak velkou komplikaci představuje pro filmaře moře? Proč se rozhodl pro natáčení pláže v Chorvatsku, a ne ve Slovinsku? A přemýšlí více ve slovinštině nebo v češtině? Poslechněte si celý rozhovor.