Plát oceli z Mariupolu prorval semtexem. „Potřeboval jsem tam dostat agresi,“ vysvětluje Milan Cais

Milan Cais jako výtvarník pracoval na soše, artefaktu vytvořeném z jednoho z posledních kusů oceli ze slévárny Azovstal v Mariupolu na Ukrajině. To je ten proslulý příběh, kdy celá továrna vzala zasvé. A vy jste se potom na základě specifické objednávky přiklonil k tomu, že by z jednoho z kusů, který zůstal v jedné české firmě, mohlo vzniknout umělecké dílo. Jak to bylo na začátku?

Na začátku bylo jakési osvícení ředitele firmy Standy Otáhala, který se rozhodl, že ten kus oceli, kterou dovezli ještě předtím, než tam přistály rakety a slévárna lehla, že ho průmyslově nezpracuje a že by rád, aby z něj vzniklo něco jako memento celému příběhu.

Viděl moji sochu, kterou mám na Proseku, Několik problémů najednou. Ta se mu líbila a díky tomu mě zkontaktoval a chtěl udělat verzi 2 této sochy, líbil se mu také ten název. Já se mu snažil vysvětlit, že tyto problémy se týkají úplně něčeho jiného a že bych nerad dělal verzi 2 v kontextu událostí na Ukrajině – ale že mi to přijde jako neuvěřitelně silný příběh, až mě z toho mrazilo. A že určitě do toho chci jít a že zkusím vymyslet něco nového.

Čtěte také

Ukrajinský Mariupol tetrapody nejen chránily, ale také zdobily. Zachránit přístavní město ale nedokázaly

Pak jsem začal skicovat, rok jsme se bavili o podobě sochy, potom už byla konečná a začali jsme na soše pracovat v jejich výrobní hale v Adamově u Brna. Socha je poměrně rozměrná a těžká, takže jsme využívali jejich jeřáby a všechny věci, co tam mají k dispozici. Pracovali jsme zároveň na tom – spíš teda Standa – aby se umístila v Ostravě, protože on je ostravský patriot a žije tam nedaleko, takže chtěl, aby socha byla umístěna tam. Začali jsme jednat s radnicí a s panem primátorem Dohnalem, kterému se tato věc moc líbila, chtěl to tam prosadit, ale přes zastupitele to neprošlo.

Takže socha je teď už od května před halou v Adamově a čeká na nějaké místo. Já si myslím, že prostě musí někde být. Socha s takovým příběhem by někde měla stát a měla by mít důstojné místo. Takže jestli mě teď někdo slyší, dávám do prostoru tuto informaci.

Dveře autonomního prostoru

Předchozí část rozhovoru s Milanem Caisem, výtvarníkem a frontmanem kapely Tata Bojs, jsme končili výzvou, že jestli někdo poslouchá naše vysílání a měl by zájem o sochu stvořenou Milanem Caisem – ale také Vojenským výzkumným ústavem trochu.

Ano, tam jsme testovali, protože já jsem potřeboval do sochy dostat agresi. Ty pláty jsem nechtěl úplně moc deformovat, chtěl jsem ponechat jejich rovinu, ale potřeboval jsem, aby tam byl tlak té agrese viditelný. Takže jsme zkoušeli s Vojenským ústavem tzv. prorvat ten plech, aby to vypadalo, jako že jsou ty dveře obří prostřelené. Použili jsme k tomu 380 gramů semtexu. Dílo se zdařilo, díra je krásně estetická a kónická.

Tak agresivní.

Agresivní, ale přitom elegantní. Takový zvláštní oxymóron, ale je to tak.

Kdybyste to jenom prostřelili, tak to bude, jak se říká, hladký průstřel.

Ano. Dělali jsme různé testace a zjistili jsme, že kdyby se to prostřelilo, tak to prolítne jak máslem.

Čtěte také

Témata do veřejného prostoru prosazují často lidé vizuálně negramotní, říká výtvarník Karous

Vy jste normálně v rukou měl semtex.

Mohl jsem si namodelovat válečky, takovou hvězdici. Pak mi říkali, že nesmím nikam letět, protože by mě přes detektory na letišti nepustili. Ono to ve vás docela dlouho zůstává, i když máte rukavice, tak se to prolne do těla.

Možná, Milane, jeden nápad, kam umístit sochu. Ony jsou to vlastně dveře, dá se říct.

Ano, takové zvětšené, obří dveře. Pro mě je to symbolika nějakého autonomního prostoru.

K vám na Prahu 6 by se to někam dát nedalo? Víte, že tam byla socha Koněva?

Tam by to bylo bezvadné, já to tam navrhnu. Už jsem kvůli tomu měl schůzku s panem Lacinou (zastupitel na Praze 6 za STAN, bývalý poslanec, pozn. red.), ale je to všechno ve velkém zárodku.

V původním snění

Pojďme k tomu novému albu, koncertům a tomu, co vás čeká. Předpokládám, že vizuální stránku koncertů dělal Milan Cais. Na to vám nikdo nesmí sáhnout?

Ale může, samozřejmě. Sahá na to spousta lidí, já to nedělám sám. Já si vždy vymyslím koncept a pak potřebuji spolupracovníky, kteří mi pomůžou koncept dotáhnout do konce. Je tam VJ Clad, který se mnou připravuje projekce; nebo on je spíš připravuje sám, já mu jenom říkám podněty. Náš light design Filip Bruthans, který když má matérii k dispozici, je schopný udělat neuvěřitelný spektákl se světly. A jsou tam další složky, které k tomu pomáhají.

Čtěte také

Koncerty jsou naše alfa a omega. Lidi bez kultury nemůžou existovat, myslí si frontman Tata Bojs

A jaký je ten koncept V původním snění?

Myslíte toho koncertu?

Ano, té výtvarné stránky.

Základní věc asi je, že po EPčku, které bylo hodně barevné, jsme teď v černobílé. Mně ten sen, iluze nebo imaginace hodně připomíná staré filmy, které jsou trošku rozostřené. Když se člověk probudí a snaží se si vybavit nějaký sen, který měl tu noc, také je to takové mlhavý všechno a já jsem chtěl, aby tento pocit tam byl přítomný. Takže pracujeme hodně s černobílou nebo jen s bílou, s bílým světlem a s černobílými projekcemi. Barevnost je tam opravdu jen stopově a rozkryje se až v druhé půlce koncertu. Postupně to dávkuji.

Scénografie má takové čtyři základní pozice. Průběžně se v koncertě budou odkrývat pozice a nějaké pohyby. Dokonce tam máme jeden kaskadérský kousek. Tak to jsem zvědavý, jak dopadne.

O kterých kapelách sníval Milan Cais před nalezením vlastního znění? A jakému druhu podpory vděčí za první koncerty? Poslechněte si rozhovor.