Martina Sáblíková: Rychlobruslení vozí domů medaile, trenéři umí děcka připravit na úspěchy. Halu si zaslouží

Nenastoupila jste do závodu na tři kilometry, nakonec jste závodila v pětikilometrové trati. Líbilo se mi, co jste říkala po vašem výkonu, že to byl nejtěžší závod, ale zároveň nejkrásnějších 12 kol. Takže jste zároveň trpěla, a zároveň jste si to užívala?

Čtěte také

Chci patřit mezi špičku a být na vrcholu co nejdéle. V létě se vrátím k inline rychlobruslení, říká olympijská hvězda Metoděj Jílek

Je to pravda, od začátku se mi jelo hrozně, věděla jsem, že to tak bude, a musím říct, že sama jsem si nemyslela, že budu až tak moc trpět, že to bude až tak složité. Na druhou stranu, i když jsem odpočítávala každý metr, každé kolo, tak aplaus a lidé v hale byli tak skvělí, že jsem si to na jednu stranu i užívala.

Takže jsem si říkala, i když už chceš skončit, tak bych chtěla, aby tohle nikdy neskončilo. Takže emocí a vjemů, kterých jsem měla během těch 12 kol, bylo strašně moc, na jednu stranu jsem si to neskutečně prožila, takže čím déle to trvalo, tak možná dobře pro mě.

Na jedné z fotografií jste na ledě, všichni na tribunách v ovacích, a vy se skláníte. K čemu se to skláníte? Je to takový předmět, má oranžovou visačku. Co to je?

Šla jsem se ještě jednou s lidmi rozloučit, protože jakou kulisu mi udělali, to bylo skvělé. A holandští fanoušci mi hodili na led zlatou medaili, takže v ten moment, když jsem viděla padající předmět na led, tak jsem šla a medaili jsem si symbolicky vzala. Je to od nich moc hezké a jsem velmi ráda.

Rychlobruslařka Martina Sáblíková absolvovala na olympijských hrách závod na pět kilometrů|foto: Yves Herman, Reuters

Holandští fanoušci už počítali s tím, že se tady budete loučit, takže vám vzdali hold medailí?

Je to možné, protože už minulý rok jsem avízovala, že toto bude moje poslední sezona, poslední olympijské hry, takže je možné, že na to byla určitá skupina lidí připravena. Byla jsem hrozně překvapená už před startem, protože když vidíte, že Holanďané mají i českou vlajku v ruce, nefandí jenom svým závodníkům, ale i mně, tak tu už musí něco znamenat. Nějaký odkaz sportu a lidem jsem tady nechala.

Když se ohlédnete za dvacet olympijských let, tak čím to je, že jste vyhrála sedm olympijských medailí, překonávala rekordy na tratích, získávala několik desítek medailí na mistrovství světa a Evropy?

Bylo tam víc faktorů, člověk by rád řekl, čím to bylo, ale já to nevím. Ale stoprocentně jsem si jistá, že kdybych neměla trénink, který by nebyl napasovaný přímo na mě, tak bychom se tady dneska spolu třeba vůbec nebavili. Takže důležitý ponk do skládačky je to, že Petrův trénink je dobrý, a kdyby nebyl, tak nevěřím tomu, že bych nějakých 20 let vydržela na takové úrovni, že bych rok co rok vozila medaile z mistrovství světa.

Emocí a vjemů, kterých jsem měla během těch 12 kol, bylo strašně moc

Pak nějaká láska ke sportu ode mě, protože jsem si na ten sport tak navykla, že bez něj nemůžu být. To, co mi přináší pocit na ledě, to nezažiju nikde jinde – když jsem na ledě a mohu se svézt, tak to pro mě má pořád skvělý význam, ať už jedu pomalu nebo rychle, jenom stát na těch bruslích, tak vím, že jsem to já a že jsem se ve sportu našla.

Rychlobruslařská hala

Když se slavilo Metodějovo zlaté vítězství, a pak se skandovalo chceme halu, skandovala jste také?

Jasně, že chci halu, kdo by z rychlobruslařů halu nechtěl, to bychom museli být padlí na hlavu.

Vám halu slibovalo tolik lidí, politiků. Věříte, že v budoucnu hala bude?

Hluboko v sobě doufám, protože ukazujeme už pátou olympiádu, že rychlobruslení vozí medaile. A ukazuje to i to, že trenéři dokáží děcka připravit na úspěchy. A říkám si, že bychom jich mohli mít více. Děti často musí skončit, protože nemůžeme vozit ven třeba sto, dvě stě dětí, rodiče na to peníze nemají, abychom je vozili na dráhu někam do Německa, Polska. Takže ten sport by si to zasloužil. A děti také.

Co to všechno znamená pro rodiče umožnit svým dětem trénovat v halách v zahraničí?

Čtěte také

Strachová: Spousta sportovců nechce skončit v období, kdy se nedaří. Naplánovat konec je těžké

Tak musíte mít trenéra, který vás tam odveze, pak je to nějakých 20 eur na jeden trénink, zaleží na tom kde a v jakém období, nějaké ubytování, jídlo. U nás děcka, když máme možnost být na zimním stadionu, tak ano, jde je tam naučit bruslit, ale do nějakých šesti, osmi let. Pak mají rychlost a musíte je vyvážet do zahraničí, a to opravdu není lehká záležitost. Navíc děcka jsou malá a potřebují chodit do školy, mít za sebou rodiče – když máte osmileté dítě, tak nechcete, aby vám každý měsíc na dva týdny zmizelo nevím kam. Takže je to složité pro všechny.

Holandští fanoušci

Na začátku března by mělo být mistrovství světa v Heerenveenu. Patí, že byste tam měla jet, nebo se ještě rozhodujete?

Tak pokud mi to dovolí zdravotní stav, tak bych tam ráda odjela a ještě naposledy zamávala holandským fanouškům, kterých tam mám nespočet.

Právě v Heerenveenu jste se měla rozloučit se sportovní kariérou. Nebojíte se, co přijde potom?

Tak toho se prakticky bojím od Pekingu, když jsem říkala, že bych chtěla skončit. Bojím se toho dál, samozřejmě mám něco, co bych chtěla dělat, vizi, plány. Ale je to hrozně těžké o tom mluvit, protože když od 11 let jenom jezdíte doleva, tak nikdy nevíte, co je to, co vám život bude naplňovat, až přestanete.

Jak jsme vás třeba viděli u Nikoly Zdráhalové, dokážete si představit, že byste takhle byla v trenérské pozici?

Čtěte také

Přečíst led je uměním nejlepších týmů. Na hokejovém bychom moc nezahráli, vysvětlují Paulovi curling

Asi si to dokážu představit, ale teď se mnou hrozně civící emoce, co jsem za poslední dobu zažila, potřebuji chvíli klid na to, být sama se sebou, se svými myšlenkami a chvilku se od sportu oprostit, protože dělat nějaké radikální rozhodnutí, to si myslím, že by nebylo dobré.

A zůstane Martina Sáblíková, ať se stane, co se stane, u rychlobruslení, nebo si dokážete představit, že těch více než dvacet let hodíte za hlavu a zkusíte něco úplně jiného?

Teď, když tady sedíme, tak vám řeknu stoprocentně, že si to nedokážu představit. Ale je možné, že až všechno pomine, skončí sezona, udělám závěrečnou tiskovku a budu chvilku bez toho sportu, tak třeba zjistím, že to je jinak, než jsem si myslela.

Máte něco, co vás naplňuje tak, jako rychlobruslení?

Právě že ne. Je to těžké, protože na jednu stranu mám ráda věci, které jsou naplánované, že mám nějakou jistotu, ale na druhou stranu jsem člověk, který se rád po hlavě vrhá do určitých věcí. Takže uvidíme, kde nakonec skončím.

Jaká byla spolupráce s trenérem Petrem Novákem? A proč je důležitá rychlobruslařská hala? Poslechněte si celý rozhovor.