Před poslední střelbou jsem si řekla, že teď už je to jenom na mně, popisuje bronzová biatlonistka Tereza Voborníková

8 fotografií

Dívala jste se zpětně, když ne na celý ten závod, tak na tu poslední střelbu ze záznamu?

Ne, ještě jsem se ze záznamu na závod nedívala, ale myslím, že si ho někdy ráda pustím, až budu doma a budu mít klid. Možná si u toho zase pobrečím. Ale samozřejmě na sociálních sítích na mě ta poslední střelba nebo nějaký jako úryvky z té trati vyskakovaly, takže minimálně něco takového jsem určitě viděla.

Čtěte také

‚Nejkrásnější momenty kariéry a asi i života.‘ Voborníková bude po bronzu ještě dlouho plakat

Pomohlo vám, že hustě sněžilo?

Myslím, že mě to v tu chvíli asi bylo jedno. Spíš jsem se bála, aby mi nezapadalo něco do zbraně, což by bylo nepříjemné. Takže je pak potřeba, aby člověk si dal tu práci s tím, zavřít si všechny klapky, a ne že hned pálí na trať. A to jsou samozřejmě vždycky taková malá zdržení a člověk na to musí myslet a nesmí zapomenout, protože pak tam někde něco profukovat…

Ale jinak při tom závodě si myslím to, že je člověk mokrý, a nějaký ten nekomfort prostě nevnímá.

Vzpomínám si na jednu biatlonistku, také medailistku, která byla proslulá tím, že občas někde před startem něco zapomněla. Děje se vám něco takového taky jako Gabriele?

Ne, obvykle se mi takové věci nedějí, snažím se na všechno dost myslet a ani to nemám v povaze. Ale taková malá nepříjemnost se mi před tím hromadným startem taky tedy tentokrát nevyhnula.

Čtěte také

Stříbrná Adamczyková: Říkala jsem si, že z pátku třináctého uděláme šťastný den. Byla to trochu divočina

A co to bylo?

Tím, že vlastně skoro celý tým jezdíme na Fischeru, tak máme i vaky na zbraně od Fischeru a všechny jsou stejné. A den před závodem jsem si naházela svoje zásobníky a řemen na ruku do jiného vlaku než do svého. A pak jsem přišla na nástřel a zjistila jsem, že nemám svoje věci a chybí mi tyto důležité komponenty. A museli jsme tam pak shánět a zjišťovat, kam jsem si to vůbec dala.

Myslím, že i v tomto jste vyrazila na cestu k úspěchu, podobnou té Gabriely Soukalové…

No, asi bych to možná nesrovnávala, protože myslím, že zásobníky bych si kdyžtak vzala jiné. Ale jak říkám, naštěstí toto se mi zas tak často neděje. A díkybohu jsem věděla, že tam se mnou ten den byli další tři lidi, takže to bude muset být v jednom z těch tří vaků. A naštěstí Ondra Moravec byl velmi pohotový a doběhl mi tam, takže to dobře dopadlo. Ale myslím, že ty příhody, co se stávaly Gábině, tak k tomu mám snad daleko.

Tereza Voborníková vybojovala pro český biatlon první olympijskou medaili po osmi letech|foto:Jiang Han, Xinhua News / Profimedia

Ne, to je zřejmě nepřekonatelné, to je pravda. Vy jste po té poslední střelbě vybíhala na první pozici. K tomu, že jsem doma poslouchal kolegy z rádia, tak jsem měl puštěnou televizi a tam spolukomentátor na vás pořád volal na dálku: Neotáčej se, neotáčej se, neotáčej se! Ale vy jste se stejně otočila. Nezdrželo vás to třeba chvíli?

Nemyslím si, že mě to zdrželo nebo – samozřejmě, abych jela dopředu, ale já jsem prostě potřebovala tu svoji hlavu trošičku uklidnit a zabezpečit a získat ty informace jak si počínáme, s čím může počítat, aby mi dala pokoj a nechala mě jet. Takže pro mě to byla určitě složitá situace a bohužel nevěděla jsem, jak s ním mám pracovat, a dost jsem tam zpanikařila.

Čtěte také

Rychlobruslař Jílek: Stříbro mám i díky Martině Sáblíkové, vybudovala u nás veškerou infrastrukturu

Myslím si, že do budoucna je toto pro mě určitě další věc, na které můžu pracovat, abych to byla schopná nejenom ustávat psychicky na střelnici, ale pak i třeba v momentech na té trati, kde mi o něco jde. Aby mě ta hlava nezabrzdila, ale aby mi pomohla.

Dojížděla jste na střelnici na tu poslední střelbu – kdy se zrodil scénář, že si radši chvíli počkáte, abyste měla jistotu?

No, vlastně už když jsem přijížděla, tak jsem si vzpomněla na Michala (Krčmáře, pozn. red.), který předtím přijel taky ve skvělé pozici, ale bohužel jim hodně foukalo, takže tu poslední střelbu nezvládl. Ale já jsem přijížděla, bylo bezvětří, takže jsem si říkala, že žádné vnější okolnosti mi to překazit nemůžou, že je to teď prostě na mě.

A říkala jsem si, že těch závodů letos už bylo dost, kdy mě nějaké takové poslední rány nebo poslední drobnosti připravily o nějaký top výsledek. Takže jsem si prostě řekla ne, teď už je to jenom tvoje a musíme zabojovat.

 Takže samozřejmě v mé hlavě byl ideální scénář přijet a vypálit tam nejrychlejší položku mého života za nula. Ale přijela jsem tak zadýchaná, že to rozhodně na nejrychlejší položku nebylo. Takže jsem zvolila variantu dvě – naopak si tam chvilku počkat, postát a doufat, že na úkor toho času to aspoň všechno sestřelím a bude to pro mě výhodnější než jít na trestné kolo.

Tereza Voborníková v cíli závodu s hromadným startem slaví třetí místo|foto:Reuters

Vy to máte určitě změřené, kolik tak míváte tep před tou poslední střelbou při takovém závodě? To máte za sebou kolik, deset kilometrů? Tak to vám to musí bušit pekelně, ne?

Když přijíždím na střelnici, mám třeba 192 tepů, někdy třeba i víc. Ale tady v Anterselvě to bylo okolo 190 tepů. Začínám střílet v takových tepech. Samozřejmě na tu pátou ránu už jsou ty tepy nižší, ale střílím fakt v hodně vysokých tepech.

Anterselva je docela vysoké nadmořské výšce. Jak jste to zvládala fyzicky?

Jsem vlastně docela překvapená, protože já obvykle s tou výškou mám trošičku problém. Většinou, když pak máme nějaké krevní kontrolní odběry, tak se to mému tělu tam úplně nelíbí, nechce se mu tam moc regenerovat. Ale tím, že jsme měli vlastně mezi skoro všemi závody dva dny volno, tak to pro mě bylo hrozně výhodné, že moje tělo mělo víc času, a možná i díky tomu jsem se tam cítila tak dobře.

A určitě pomohlo i to, že než jsem do té výšky přijela, tak jsem se snažila hodně si doma odpočinout, abych tam nepřijela unavená. A pak jsem tam v ten aklimatizační týden před závody absolvovala vlastně i poměrně těžký trénink. Ale všechno se to nějak sešlo, docela mi to tam sedlo tentokrát, musím říct.

Může se vůbec rodačka z Vrchlabí vyhnout zimním sportům? A co by jako někdejší baletka řekla na nabídku zatančit si ve StarDance? Poslechněte si celý rozhovor Jana Pokorného s Terezou Voborníkovou.