Poslední rok kariéry jsem si užila. Stala jsem se ještě mistryní světa, ale pak jsem věděla, že už ani den, ohlíží se Kateřina Neumannová

13. únor 2026

Je to právě dvacet let, kdy Kateřina Neumannová na olympijských hrách v Turíně vybojovala zlatou medaili. „Je to neuvěřitelná vzpomínka, která ve mně zůstává pořád živá,“ vypráví. A dodává, že stejně živá je stále i fotografie její tříleté dcery Lucie běžící v růžové bundičce přivítat v cíli vítěznou maminku, jak ji zvěčnil fotograf Eduard Erben. „Růžová bundička je její prokletí. Ale už si zvykla,“ směje se Kateřina Neumannová.

Vrcholový sportovec musí pro úspěch hodně obětovat. Kdy jste při vrcholové běžkařské epizodě skřípala zuby, nadávala, odporovala, že už fakt ne?

Spíš to období dokážu najít zpětně. Když jsem v tom žila, pořád jsem měla před sebou nějaké mistrovství světa, olympiádu, něco, že mi ty oběti stály za to a neměla jsem důvod se litovat nebo si říkat, že o něco přicházím.

Kateřina Neumannová vítězí na ZOH v Turíně

Ale když se podívám zpětně – určitě to byly ty roky, kdy jsem ještě nebyla sportovní hvězdou, byla jsem třeba dobrá, ale nebyla jsem vynikající. A byla jsem ochotná se zavřít na Šumavě do penzionu nebo na hájovnu a žít život úplně oddělený od civilizace, kamarádů, rodiny...

Na té Šumavě, která je krásná, jsem se zavřela i na ty dny, které krásné nebyly, a nedělala jsem nic jiného, než že jsem jedla, spala a trénovala. A to byla podle mě oběť, která mi nepřišla zas tak velká. Ale zpětně si myslím, že byla naprosto zásadní pro můj budoucí úspěch.

Zocelilo vás to?

Asi jsem se díky tomu stala holkou, která není takovou tou květinkou z porcelánu. Když se někdy třeba po cyklistice nebo po běhání potřebuju převléct a někdo má pocit, že mi musí najít nějakou místnost na převlíkání, tak se otočím zády a říkám: Já jsem se celý život převlíkala za stromem a nemám důvod to měnit ani v pokročilejším věku. (směje se)

Čtěte také

 

Člověk žil v souladu s přírodou a zvlášť začátky kariéry nebyly v žádném luxusním prostředí. Žila jsem v obyčejných podmínkách, a hlavně jsem hodně trénovala. To člověka určitě poznamená, ovlivní a nese si to už po zbytek života.

Změnily se hodně tréninkové podmínky pro běžkařky a běžkaře za těch dvacet let od Turína?

Myslím, že jsem ve vrcholné době mé kariéry, kdy se mi nejvíc dařilo, trošku předběhla dobu. Investovala jsem v tu dobu se svým týmem nemalé prostředky i třeba ze sponzorských peněz plus z peněz, které jsem měla ze Svazu lyžařů. Podmínky jsme si na tu dobu vytvořili opravdu moc dobré. Měla jsem svůj malý tým, svého servismana, na tu dobu to byla revoluční věc.

A že by se něco zásadního změnilo – myslím, že ne. Vývoj šel samozřejmě dál v materiálu, v lyžích, ve voscích a tak dále, na druhou stranu běžky jsou pořád o tom, že se musíte na těch horách někde zavřít a ty kilometry a hodiny tréninku polykat. Sebelepšími a modernějšími metodami tohle nenahradíte.

Kateřina Neumannová v cíli olympijského závodu na 30 kilometrů

Když se na to podíváme, tak vlastně poslední medaili z běžkařských disciplín jsme měli ve Vancouveru, to je 16 let. Proč je takové pusto prázdno zatím?

Těžká odpověď. Olympijský medailista se vám musí narodit. Jsem přesvědčená, že dobrou systematickou prací jsme schopní vychovávat sportovce, lyžaře, kteří budou patřit do té širší světové špičky, třeba do desátého, do patnáctého místa. To jsou umístění, ke kterým se jde kvalitní prací dopracovat. Ale mít medaili, to musí být něco navíc.

Měli jsme generaci – moji, Lukáše Bauera, Martina Koukala..., která bohužel nevytáhla za sebou ty mladší. A identifikovat ten problém, proč medaile nejsou, by bylo na delší analytickou práci. Určitě je to o talentu, o trenérech, o práci, o systému tréninku, od všeho něco.

Čtěte také

Nemáme vůbec špatné lyžaře. Jsou tady Katka Janatová, Michal Novák, kteří se do té světové špičky přiblížili, ale medaile to nejsou a na olympiádě je to vždycky ještě o něco těžší, tam jsou všichni připravení stoprocentně. Takže neumím odpovědět. Není to jeden důvod.

Jaké jsou vzpomínky na zákulisí zimních olympijských her? Preferovala jste třeba bydlení v olympijské vesnici nebo pak už v soukromí?

Byl to obrovský vývoj. Když jedete na první olympijské hry, byla jsem velmi mladá a strašně jsem si užívala olympijskou vesnici. Potkávat ty největší hvězdy světového zimního sportu, které jsem do té doby znala jenom z televize, hokejisti, večírky, mejdany – ale to samozřejmě až když už skončily soutěže –, tak to jsem si strašně užila.

Věděla jsem, že už nic většího nevyhraju, ale bylo tam za rok mistrovství světa a já jsem si uvědomila, že se na té vlně můžu ještě svézt.

Ale ve chvíli, kdy jsem odjížděla na svoje medailové olympijské hry, tak už toto muselo jít stranou. Naopak jsme vyhledávali ubytování v soukromí se svým úzkým týmem, abych byla koncentrovaná jenom na závod. Takže ten vývoj toho zažít olympiádu se úplně nepotkává s tím být připraven na ty topové výsledky. Tam už musí všechny tyto radosti a zážitky z olympiády jít stranou.

Talent, spousta dřiny, odříkání, úspěchy a sláva. Ale pak to jednou přijde. Ono už to přicházelo v Turíně, že bude čas odejít. Co vám šlo tenkrát hlavou?

Po Turínu jsem věděla, že další olympiáda už nebude. Jen jsem nevěděla, jestli skončím okamžitě, nebo ještě rok budu závodit. Dala jsem si na misky vah, co mi sport dává a bere, a bylo to přesně na těch vážkách. Věděla jsem, že už nebudu slavnější, že už nic většího nevyhraju, ale bylo tam za rok mistrovství světa a já jsem si pak uvědomila, že se na té vlně můžu ještě trošku svézt.

Čtěte také

Ten rok jsem samozřejmě ještě musela trénovat, ale už jsem si to uměla užít. Byla jsem natolik zkušenou závodnicí, že jsem uměla naladit formu, uměla jsem pracovat s tím, že si naladím závody a soustředění tak, jak mi to vyhovuje.

Nově jsem měla zázemí na Šumavě, vlastně jsem žila doma, bylo to strašně příjemné. Takže jsem si ten rok, ač byl tréninkově náročný, hodně užila. Ještě jsem se stala mistryní světa, ale pak jsem naprosto jistě věděla, že už ani rok, ani týden, ani den.

Cítila jsem, že už by to pro mě byla práce, že bych sice mohla být ve ještě ve světové špičce, ale nechtěla jsem se už vláčet po světě a tahat s sebou Lucku, která žila pořád mezi dospělými, a já jsem cítila, že musí mezi děti do školky, aby žila mezi vrstevníky.

Nedávno uzavřel svou profesionální kariéru Ondřej Perušič, končí Martina Sáblíková. Na co se mají podle Kateřiny Neumannové tyto hvězdy připravit? Kdo učil Kateřinu Neumannovou lyžovat? A co soudí o lyžaři Matyáši Bauerovi? Poslechněte si celý rozhovor. 

autoři: Jan Pokorný , vma
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.