Cukr častěji než ostruhy. Umění Španělské jezdecké školy se ve Vídni předává přes 400 let

Španělská jezdecká škola ve Vídni patří ke špičkám v oblasti drezury a výcviku koní. Přesto, když se člověk dívá na ranní nácvik, má pocit, že převládá spíš chaos než pečlivě nacvičené pohyby. Někteří jezdci s koňmi krouží podél jízdárny, jiní ani nesedí v sedle. Ale právě tahle zdánlivá neuspořádanost je podle Oberbereitera – vrchního jezdce a cvičitele – Marcuse Nowotneho, podmínkou toho, aby dokonalá choreografie vůbec mohla vzniknout:

„Ranní nácvik je prakticky ještě důležitější než samotná vystoupení. Koně se rozhýbou, zopakují některé cviky, zjistíme, jak na tom jsou. To je tady nejdůležitější – udržet naše lipicány zdravé a v kondici.“

První zmínky o jízdárně v centru Vídně sahají do roku 1565. A zatímco jinde v Evropě klasické jezdecké akademie zanikly, tady se práce s koňmi předává bez přerušení už víc než čtyři a půl století.

„Vysoká úroveň klasického jezdectví se tady předává z generace na generaci. To, co děláme dnes, jsme převzali od těch před námi – a naším úkolem je předat to zase dál,“ popisuje Marcus.

Cukr po kapsách

Tradice se tady nepřenáší jen zkušeností. Je vidět na první pohled – třeba na uniformách, které jezdci oblékají každý den. Skládají se z jezdeckých bot, kalhot z jelenicové kůže, dvojrohého klobouku a hnědého kabátu. Ten má jednu zvláštnost – speciální kapsičku schovanou v šosu. Podle Oberbereitera Marcuse Nowotneho v ní mají jezdci schovanou s trochou nadsázky tu vůbec nejdůležitější věc pro svou práci: „Nosíme tam cukr. Klasické kostky vídeňského cukru jako odměnu.“

Odměňují opravdu štědře. Při ranní práci s koňmi je cukr vidět častěji než ostruhy. Důvod je jednoduchý – budování vztahu mezi zvířetem a člověkem. S jedním lipicánem totiž jezdci nepracují měsíce, ale roky.

Zpravodajka Bára Vránová ve vídeňské Španělské jezdecké škole|foto:Bára Vránová, Český rozhlas

„S našimi koňmi začínáme pracovat zhruba ve čtyřech letech. Do vystoupení se dostanou kolem desátého roku – a pak s nimi jeden jezdec pracuje klidně dalších deset, patnáct let.“

Černý talisman

I v tomhle světě přísných pravidel a řádu se ale najde jedna odchylka. Lipicány známe jako sněhově bílé koně. Méně už se ví, že se rodí téměř černí – a někteří tak zůstanou až do dospělosti. Jednoho tmavého lipicána mají i tady ve Vídni. A prý to není náhoda.

„Není to žádná černá ovce rodiny, ale náš talisman. Ve škole se říká, že dokud je ve stáji tmavý lipicán, zůstane tu i štěstí.“

Tradice, řád i drobné výjimky tu ale mají jeden společný cíl. Nabídnout lidem něco výjimečného. „Bylo by krásné, kdyby lidé po návštěvě odcházeli s pocitem, že se na chvíli ocitli v jiném světě. Že zpomalili, zklidnili se a odnesli si tu harmonii mezi koněm a jezdcem,“ uzavírá vrchní cvičitel a jezdec Španělské jezdecké školy Marcus Nowotny a vydává se ke stájím rozdat lipicánům poslední kostky cukru za dnešní trénink.