Noční procházka Kořenovou roklí v Polsku není nic pro slabé povahy
Pohádkově krásné polské městečko Dolní Kazimierz se může pyšnit neobvyklou turistickou atrakcí. Jeho okolí tvoří malebné přírodní útvary vytvořené vodní erozí. Do strašidelné Kořenové rokle vodí průvodci návštěvníky hlavně v noci, kdy je zážitek z procházky nejpůsobivější. Do rokle jako z hororu se s nimi vydal zpravodaj Martin Dorazín.
Paní Gosia organizuje noční výlet do Kořenové rokle. Elektrovozítka přivezla účastníky až na začátek strže na okraji Dolního Kazimierze. Všichni rituálně obstoupili plápolající oheň, dostali čaj na zahřátí a vyfasovali pochodně. Jinak by totiž nic neviděli.
Ledovec, zvířata, voda i lidé
„Nacházíme se v Kořenové rokli. Je to jenom jedna z mnoha strží na území Naleczowské tabule. Tu tvoří hornina, která se nazývá spraš a přivály ji k nám silné větry v době ledové,“ vypráví průvodkyně. „Tady se tyčil ledovec, který zadržel větry z dnešní Ukrajiny a s nimi i prach, který přinesly.“
Prach se tady usazoval, a tím vznikla velmi měkká hornina náchylná k erozi. Za tu ale nemohla jenom samotná voda. Když si tudy nějaké zvíře vyšlapalo stezku, ta se za deště naplnila vodou, která se pak postarala o další prohloubení. Zdejší strže jsou ale nechtěným dílem člověka.
Rokle, nebo strž?
„Tato rokle byla původně polní nebo lesní cestičkou, kterou si místní obyvatelé zkracovali cestu. Pro takovou rokli jsou charakteristické velmi strmé stěny, zatímco strže přírodního původu jsou širší, porostlé rostlinami nebo stromy, a jejich stěny se směrem nahoru rozevírají,“ popisuje Gosia.
Roklí podobných této je u Dolního Kazimierze deset kilometrů na jeden kilometr čtvereční. Ta, v níž právě stojíme, je jedinečná tím, že její stěny jsou prorostlé kořeny stromů těch nejbizarnějších tvarů, což vynikne zvláště v noci.
Hororový zážitek
Náš druhý průvodce pan Tomek se pouští do odbornějšího geomorfologického výkladu, ale paní Gosia ho přerušuje, protože musíme dál. Informací je podle jejího mínění na návštěvníky hodně a před námi je ještě několik set metrů úvozu.
Ten bychom navíc podle průvodkyně měli projít tiše, abychom stihli obdivovat kořeny, jež na nás hrozivě shlížejí z levé i z pravé strany.
„Jednou mi vůbec nebylo do smíchu. Po návratu skupin z nočního výletu do rokle jsme zjistili, že nám jedna účastnice chybí. Čekali jsme na ni deset minut, patnáct, půl hodiny – a ona nikde,“ vzpomíná Gosia.
„Nakonec jsem se ji vydala hledat a našla jsem ji chuděrku v jednom zákoutí. Choulila se tam celá nešťastná, se čtrnácti bodnými ranami na zadních partiích. Vyděsilo mě to. Pak jsem ale zjistila, že si sedla na ježka.“
