Nevěřím tomu, že by moje tělo sneslo ještě tréninkovou zátěž a předvedlo vrcholný výkon, říká Eva Vrabcová Nývltová po konci kariéry

Evo, ty jsi nedávno oznamovala konec kariéry a na mě jsi úplně nepůsobila vyrovnaným dojmem, že jsi sžitá s tím, že končíš. Proč?

Bohužel, nejsem s tím sžitá doteď. Zdraví nedrží tak, jak bych si přála, tak abych mohla trénovat, aby výkony byly na nějakých mých limitech, a musím se přizpůsobit tomu, že tělo už prostě nechce vrcholový sport.

37 let je pro sportovkyni věk, kdy se dá očekávat, že se kariéra blíží ke konci. Jak dlouho jsi plánovala ještě běhat?

To je dobrá otázka. Původně jsem chtěla končit kariéru po Tokiu, pak přišlo těhotenství a Adélka, takže jsem si myslela, že kariéru prodloužím déle než o jeden rok. Na druhou stranu ale vím, kolik toho za sebou mám, včetně lyžařské kariéry. Byť 37 let není pro maratonkyni tolik, tak já už toho mám zase sebou hodně a nedá se nic dělat.

Jak dlouho trvalo rozhodování, jestli to nezkusit dál? Kdy padlo definitivní rozhodnutí?

Asi ve chvíli, kdy jsem ukončila smlouvu na centru sportu ministerstva vnitra. Musela jsem řešit, jak uživit sebe, rodinu a nenechat to všechno na Martinovi. Musela jsem vzít rozum do hrsti a rozhodnout se spíš rozumově než citem.

Bylo něco, co ti lékaři řekli, že tvoje achilovky nebo kyčle jsou ve stavu, že už to není na vrcholový sport?

Právě že vůbec. Všechna vyšetření, co jsem absolvovala, tak nikdo neví, proč mě to bolelo a nenašla se ta příčina. Kdybych věděla, proč to bolí, a dalo se to řešit, tak bych to řešila. Když ale nikde nic není vidět a bolí to, tak mi nezbývá než čekat.

A nemůže se stát, že to třeba přejde a ty se znovu rozeběhneš?

To bych si přála, ale bohužel už to bolí dost dlouho, takže si nemyslím, že by to tak bylo. Na chvíli to třeba přestane a můžu se jít proběhnout, ale nevěřím tomu, že by se tělo dostalo do takového stavu, aby sneslo celou tréninkovou zátěž a podalo vrcholný výkon.

Čtěte také

Vrabcová Nývltová o kvalifikaci na olympiádu: Zápasím s tím, že lidé bojují o život a my si závodíme

Viděla jsi před sebou ještě nějakou sportovní akci, kam jsi chtěla jet? Zůstalo něco nesplněno?

Konkrétní cíl jednoho závodu jsem neměla, dělaly mi radost jakékoliv závody. Doufám, že atmosféru třeba Run Czech závodů zažiju ještě několikrát, byť jako hobík (amatér).

Co dalo tvému zdraví nejvíce zabrat? Bylo to obrovské množství kilometrů už z lyžařské kariéry, nebo návrat po těhotenství, kdy jsi to podle svých slov možná i uspěchala?

Asi kombinace všeho, určitě nějaké opotřebení z lyžování tam bylo. Těhotenství je zátěž samozřejmě velká a začala jsem brzo a do toho, kdy jsem se vracela, přišly karbonové boty. Ty jsou pro těžiště a postavení těla jinak stavěné, zátěž je jiná a myslím, že kyčle jsem na to ještě v danou chvíli neměla připravené. Chce to trénink trošku přizpůsobit těm botám.

A nemohla jsi běhat ve starých botách?

Kdybych to teď věděla, tak bych se k nim asi i vrátila, ale v tu dobu byly ty boty o tolik rychlejší, že mě to ani nenapadlo. Netušila jsem, že mě to poznamená zdravotně. Běhá se v nich nádherně a člověku se pak nechce vracet do těch starých.

O kolik může taková bota zrychlit čas na maratonu?

Úplně spočítané to nemám, ale když se jdu proběhnout v nějakém pomalejším tempu, tak na stejných tepech, stejném tréninkovém úsilí běžím až o 20 vteřin rychleji na kilometr než v těch starých. Třeba světový rekordman Eliud Kipchoge, který běhá sice v jiné značce než já, tak na jeho dvouhodinovém výkonu na maratonu by to měly být tři procenta.

To jsou pak světové rekordy na spadnutí...

Samozřejmě pokud člověk nemá natrénováno, tak mu ani boty nepomohou. Jak jsem se nadřela na maratonu na 2:26 ve starých botách a to, co pak bylo v těch nových, tak si myslím, že když chce dneska holka uspět, musí běhat minimálně o tři minuty rychleji.

Jak dlouho taková bota vydrží? Může se v ní i trénovat, nebo je to jen bota na závod?

Trénovat se v tom může, otázkou je, jestli to pro zdraví není špatně. Kdo je na to zvyklý od mládí, tak to není problém. Když jsem vytáhla boty z krabice a běžela v nich maraton, tak už na třicátém kilometru jsem cítila, že se ta bota chová trochu jinak. Teď už vydrží o něco déle, ale myslím, že to je tak 400 kilometrů maximálně.

Takže na sezonu pěkných pár párů...

Ano, to určitě jo.

Když jsi končila, mluvila jsi o problémech se zdravím, ale byla tam i zmínka o vztazích. Můžeš říct, o co šlo?

Už asi historicky bylo něco špatně. Od té doby, co jsem přecházela z juniorek, tak se nám střídaly každou sezonu trenéři a systematičnost nebyla. Pak jsem měla spíš problém se servisem a dlouhodobě tam byly boje holky proti klukům.

Čtěte také

Čím se legendární běžec živil po skončení aktivní kariéry?

Myslela jsem spíš konec v atletické kariéře...

Moje ukončení na centru sportu ministerstva vnitra?

Já právě nevím, co za tím bylo, tak se ptám.

Měla jsem na podzim odběhnout Birell Grand Prix a ústecký půlmaraton, ale protože jsme chytli nějakou virózu, tak jsem věděla, že nepoběžím. Volala jsem své přímé nadřízené, jak to se mnou vypadá, protože smlouvu jsem měla do konce října, ale měla jsem nasmlouvaný maraton ve Valencii na začátku prosince. Bylo mi řečeno, že vše běží, podrží mě do prosince, ale musím zaběhnout pod 2:30, což by mi nevadilo, protože kdybych běžela hůř, tak ani mě by to neuspokojilo.

Souhlasila jsem, že se připravím, pojedu na vysokohorské soustředění na Tenerife, vše mi bylo odsouhlaseno, zaplatili jsme část letenek a ubytování. Za pár dní mi přišla odpověď, že tady bydlet nemůžu, protože se vysoutěžilo ubytování jinde, ale to tuhle informaci jsem neměla, přestože to bylo už od jara vysoutěžěné. Řekli mi, že netušili, že to chci využít. Za dalších pár dní mi přišla zpráva, že nový pan ředitel, než se usadí ve funkci, tak zakázal všechny výjezdy. V tu chvíli, i když jsem do toho chtěla svých 30 tisíc vložit, tak abych zafinancovala celé třítýdenní soustředění jsem nebyla schopná a nic jiného mi nezbývalo. 2:30 bez vysokohorské přípravy bych nebyla schopná běžet.

Jak je to s tebou nyní? Do Prahy dojíždíš jednou týdně, co je tvojí pracovní náplní?

I když nejsem v Praze, snažím se dělat práci z domu. Ráda se jdu proběhnout, pokud mě noha nebolí, ale jinak se věnuji Adélce. Mám pocit, že jí musím vynahradit to, co jsem ji ošidila, když jsem trénovala naplno.

Přemýšlela jsi už v době, kdy jsi běhala, co budeš dělat po kariéře, nebo to řešíš ze dne na den?

Přemýšlela, ale konkrétně mě nic nenapadlo, tak čekám, co život přinese. Pokud by fungovala spolupráce s Run Czechem, tak by mě to asi naplňovalo.

Po porodu jsi pak na pražském maratonu zaběhla čas, který tě nominoval na olympiádu do Tokia, je to tak? Jaké to bylo vracet se po mateřské pauze a hned běžet maraton, ke kterému máš blízký vztah?

Bylo to nádherné, protože celé úsilí po porodu bylo hrozně dlouhé. Šla jsem do toho trochu z pochybami, jestli to za to stálo a jestli jsem schopná to odběhnout tak, jak bych si přála. O to hezčí byl pak pocit v cíli, když se to povedlo.

Myslíš, že jsi spíš po porodu byla rychle zpátky, protože jsi byla ve formě už před těhotenstvím, nebo jsi tak brzy začala kvalitně trénovat a stihla jsi to do sebe dostat?

Určitě jsem začala brzo, těsně před porodem jsem pořád chodila a snažila se hýbat, i když jsem neběhala. Už po čtyřech týdnech jsem začala něco dělat, běhat jsem začala po šestinedělí. Příprava byla hodně intenzívní, protože jsem chtěla ten limit splnit. Myslím, že i těhotenství mělo nějaký vliv. Tělo fungovalo jinak.

Líp, nebo hůř?

Jinak. Necítila jsem tolik únavu, nemusela tolik spát, takže i možná proto jsem zvládla více tréninkových dávek. Možná ale i právě proto se pak ta kolečka zadřela, protože pak došlo tělu, že to bylo přes.

Odcestovala jsi na olympiádu do Tokia, závod odstartovala, ale nedokončila. Jak ses s tím vyrovnala?

S tím jsem se nevyrovnala a myslím, že se tím nevyrovnám nikdy. Byla to moje osobní potupa a ostuda. Rozhodně se to stát nemělo, vždycky jsem říkala, že závody se balit nemají, a obzvlášť ne na olympiádě. Tam to ale nešlo, nemohla jsem chodit. Neměla jsem do toho závodu nastupovat. Když už jsem tam byla, tak moje závodnické srdce to chtělo alespoň zkusit a doufala jsem, že to třeba povolí. Už jsem i řešila, proč tam neletěla Moira Stewartová, když měla splněný limit. Přiznávám, že neměla, ale ve chvíli, kdy jsem odlétala, tak jsem pořád ještě věřila, že to bude dobré. Radikálně se to zhoršilo až v Tokiu, a když jsme rozhodli, že bych neběžela, tak už nás vyměnit nešlo.

Proč tolik lpíš na tom, že se závod musí dokončit?

To nevím, ale mám to tak odmalička. Nějak jsem si to nastavila, když jsem byla malá, že se to nemá dělat, a asi je to mojí součástí.

Tvým trenérem byl tvůj manžel Martin. Jak jste zvládali kombinaci těchto rolí doma? V jednu chvíli musel být manželem, pak tatínkem dcery a pak trenérem. Jak jste tyto role oddělovali?

Museli jsme si říct určitý čas, kdy jsme dotrénovali a jsme doma jako rodina. Bylo to určitě těžké, když se blížily závody, tak pro něj muselo být těžké fungovat ve dvou rolích. Jako ženská jsem potřebovala podporu a jako závodník trochu tvrdou ruku. Nějakou cestu jsme si našli a docela nám to vyhovovalo. Martin pořád trénuje holky na Ski Classics, takže sportovní téma máme doma pořád a asi by nám to bez toho ani nefungovalo.

Která role je těžší? Ta partnerská nebo ta trenérská?

Možná ta partnerská, protože trénink byl daný a já to nějak zvládla nebo upravila a pak jsme si o tom promluvili. Rodinný život je vždy trochu jiný, protože do toho vstupuje víc faktorů, i Adélka a kombinace využítí času, abychom si užili to, co jsme díky sportu zanedbávali. Je to občas o něco horší, ale furt je to dobrý.

Tady v Praze jsi členkou týmu Pražského mezinárodního maratonu. Jaká role se pro tebe plánuje do příštích týdnů a měsíců?

Aktuálně mám dvě roviny. Hlavní je péče o závodníky v Run Czech Racing Teamu, což je spíš administrativnější práce. Určitě se nehrnu do role trenéra takových závodníků. Všichni, co v týmu jsou, mají svého trenéra. Zároveň nejsem člověk, co by jim sháněl závody, moje pozice je spíš koordinace fungování tady v Praze, když potřebují něco zařídit. Run Czech jim poskytuje finanční stipendium, Adidas produkty. Všichni, kdo mají zaplacenou registraci na pražský maraton, tak ode mě a od mého manžela dostávají každý týden do mailu tréninkový plán, který je směřován k maratonu, a každé úterý od 7 hodin ráno chodíme do Stromovky a trénujeme.

Takže ty už máš dnes za sebou ranní běh ve Stromovce?

Je to tak. Ráno v 7 hodin jsme šli opakované šestnáctistovky. Měla jsem tam asi sedm lidí a bylo to moc fajn. Příští týden už nás český šest opakovaných šestnáctistovek, protože dnešním dnem jsme završili všeobecnou přípravu a teď začíná pravý maratonský trénink.

Takže kdo si plánuje zaběhnout dobrý maratonský čas na Pražském mezinárodním maratonu a má zaplacenou registraci, tak může jít s tebou na trénink?

Je to tak. Každý týden mu do mailu chodí tréninkové plány a může si vybrat, jestli ten plán chce mít na 5 minut na kilometr, 6 minut na kilometr nebo 7 minut na kilometr.

Chodí trénovat spíš ty pomalejší, nebo rychlejší?

Ta větší část je ta prostřední, na těch 6 minut na kilometr, ale mám tam asi tři kluky, co se chystají na rychlejší čas. Když jdu se těmi prostředními, tak to odběhnu, ale když mám jít s těma rychlýma, tak mám občas problém.

Budete pak výkonnost nějak vyhodnocovat?

Ideálně bych chtěla, aby se ty tréninkové plány psaly individuálně, kdo si o to řekne. Lidem se tréninky líbí, chtějí se sami zlepšovat, ale když se plán posílá velké skupině lidí, tak nemůže fungovat tak, jako kdyby jim byl postavené jim na míru. Určitě budu sledovat, jak zaběhli, budeme to řešit, a pokud budou chtít, tak samozřejmě spolupráce bude pokračovat ať už společnými výběhy, nebo plány.

Kolikrát v týdnu chodí tento typ běžců trénovat?

Máme to podle možností, ale střed je kolem pěti tréninků týdně.

Jaké jsou reálné posuny ve výkonnosti?

To teprve uvidíme, ale Martin má klienta, který loni zaběhl půlmaraton za jedné hodině a 55 minut, je mu 53 let a letos zaběhl půlmaraton za hodinu a 33 minut.

Jak moc musíte být psychologové pro své svěřence?

Asi je to velká část, protože jsem to zažila i sama a občas jsem potřebovala o tréninku spíš mluvit než ho provést. Stejně tak se o to snažím s lidmi, co se mnou chodí. Dost často ho špatně pochopí, takže se o tom určitě bavíme. Začínají i dotazy, že si nedovedou představit, že tím tempem nevydrží běžet celý maraton, takže s tím musí člověk hodně pracovat.

Poslední roky kariéry jsi absolvovala jako maminka. Jak tě tato role změnila jako sportovkyni a jak lidsky?

Úplně moc ne, protože když jsem chtěla dosáhnout vrcholného výkonu, tak člověk musí být asi trochu sobec a na ty tréninky prostě jít a to mě hodně bolelo. Teprve teď mě to mění a vím, že Adélka je to největší vítězství v životě. Teď na sobě cítím životní změny. Jako sportovce mě to možná změnilo v tom, že jsem více přemýšlela o tom, jestli to za to stojí, nebo se věnovat více mateřské roli. Jinak mě to ale jako sportovce nezměnilo, protože jsem pořád chtěla podávat co nejlepší výkony.

Jak si řešila situace, když byla třeba dcera nemocná a ty jsi musela na trénink?
To bylo nejtěžší. Naštěstí se nám to v době největší kariéry nestalo, ale stalo se to přímo před pražským maratonem, kdy den před závodem dostala teplotu, byla se mnou v hotelu Hilton, takže Martin uvažoval, že odjede a zůstanu tam sama. Naštěstí to byla nějaká chvilková indispozice a vše zvládla úplně v pohodě. Nemoci si nás začaly vybírat až ke konci, takže naštěstí jsem to úplně řešit nemusela.

Když už jsi byla maminkou, jak jsi vnímala své tělo? Bylo něco jinak než před těhotenstvím?

Těch změn bylo spoustu, snažila jsem se to úplně neřešit. Nějak se to urovnalo samo, nepociťovala jsem, že by mě to nějak limitovalo nebo obtěžovalo. Přijala jsem to, jak to je.

Když ses pak vrátila a začala běhat, nebylo to v něčem třeba i lepší?

Možná jsem tolik nepřemýšlela o blbostech, ale nemám pocit, že to mělo význam.

A když jsi běhala, tak nejvíce hlídal manžel?

Manžel, babička a teta. Měla jsem naštěstí okolo sebe tři lidi, kteří to pro mě udělali a byla to cena jejich diskomfortu. Babička i teta Adélku milují a jsou s ní rády, takže to pro ně nebyla oběť, ale byly rády s ní.

Jak jste zvládali trénink na soustředění jako celá rodina? Nebylo někdy těžší zabalit věci pro dceru?

My jsme si ještě vařili, takže jsme toho táhli o to víc a vždycky jsme měli auto narvané od shora dolu a ještě sebou měli psa Belču, takže jsme byli jak stěhováci.

Běhá s tebou pořád Belča?

Už ne, bude jí devět let, má taky bolavou nohu a na podzim měla operaci, takže neběhá. S Adélkou jsou naštěstí v pohodě, takže jsou parťačky.

Jak tvoje dcera vnímá to, že chodíš běhat? Chce to zkoušet také?

Neustále startujeme, ale je to tři, dva, jedna, teď a skočí. Sledujeme sport i v televizi. Když jsem se jí ptala, jestli poběží závod, tak říkala, že ano. Zeptala jsem se jí, jestli poběží rychle, aby vyhrála, tak řekla, že ne, že bude mávat.

Na jaké výsledky ze své kariéry jsi nejvíce pyšná?

Asi na olympiádu v Soči, newyorský maraton a na medaili z Berlína.

Nějaké pořadí?

Určitě Berlín a olympiáda v Soči. Ale mezi nimi nejsem schopná říct, co je víc. Jsou to taková moje zlatíčka.

Co bylo pro tebe sportovně nejlepší období?

Asi kolem jednatřiceti až třiatřiceti roků.

Čtěte také

Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica

Bylo to tím, že jsi dělala vytrvalostní sporty?

Celý život jsem sportovala a největší trénování jsem zažila od 15 do 25 let. Tam jsme dřeli hodně, tréninky byly kolikrát na hraně mých sil. Pak jsem si třeba pár let odpočinula, přišel řád, trenéři se měnili, a když to pak všechno začalo zapadat, měla jsem ideální vytrvalecký věk, tak progres byl o to větší.

Na které období naopak vzpomínáš nejméně ráda?

První roky, co jsem byla v reprezentaci v běhu na lyžích. Někdy kolem roku 2006 až 2010.

Co ti sport nejhezčího dal, a co naopak bere?

Dal mi neskutečně zážitků, poznala jsem spoustu míst, spoustu zajímavých lidí. Spíš ale až v atletické kariéře, protože lyžování je o tom být někde v lese, kde nebylo tolik času na poznání. Podívat se ale na Manhattan, bydlet v hotelu Hilton, proběhnout celý New York, to byly zážitky, které se každému nepoštěstí. Pak nějaké peníze, díky kterým jsme mohli postavit alespoň malý domeček. A co mi sport vzal? Vzal mi přátele, zážitky, jaké mají normální lidé, jako maturitní ples, diskotéky, běžné užívání si života. Teď si uvědomuji, že neumím žít normálně a sport mě bude provázet asi celý život. Představa, že bych každý den chodila od osmi do pěti do práce a nežila víc volně, tak je to pro mě bič, že to nechci a nedokážu si to představit. Ale ta omezení, která byla v době toho tvrdého tréninku, tak jsem neznala nic jiného než sport a školu.

Je teď něco, co si říkáš, že na to teď bude čas?

Měla jsem toho spoustu, ale teď zjišťuji, ani nevím. Určitě bych chtěla si víc užívat cestování a poznat města. New York se nám hodně líbil, chtěla bych i do Paříže. Objet hlavní města, cestovat s Adélkou, jet k moři a užívat si nicnedělání, a ne každé ráno v 5 hodin vstávat a chodit běhat. Chtěla bych si najít nějakého koníčka, co pro mě bude náhražkou za běhání, ale zatím nevím co.

Byla jsi lyžařkou, atletkou. Zůstane pro tebe lyžování v zimě a běhání v létě hlavními sporty?

Běhání rozhodně, plánuji, že budu jezdit i víc na kole, které jsem nesnášela. Doufám, že výlety na kole budou rodinným koníčkem. Na lyže bych ráda, ale musí na to být trochu podmínky, protože letos to nešlo. Byli jsme hodně nemocní a taky to dojíždějí za sněhem je dost velká komplikace.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík