Dráhový cyklista Tomáš Bábek: Kvůli sportu jsem jel pořád na hraně. Neuměl jsem moc odpočívat

Před několika dny jsi ukončil profesionální kariéru. Když se ohlédneš zpět, co vidíš?

Vidím 22 let velké dřiny a výzev. Některé se podařilo překonat, některé z nich ne, ale paradoxně z těch, které se nepodařily, jsem si odnesl daleko víc než z těch, které se podařily.

Byl jsi dvakrát mistrem Evropy, stříbrný a bronzový z mistrovství světa. Jak jsi dělil energii mezi disciplíny keirin a kilometr s pevným startem?

Ono se to postupně přelévalo v čase podle priorit. Když byla olympijská kvalifikace, tak šly priority ke keirinu, protože je to olympijská disciplína. Kilometr je moje srdeční záležitost a díky tomu výkonu z kilometru jsem se dokázal prosadit i v keirinu. Je to výkonnostně velmi podobné, akorát v keirinu je okolo mě více soupeřů, takže je tam více proměnných.

Odcházíš ze světa vrcholového sportu s pocitem, že jsi kariéru vytěžil, co to šlo?

Myslím, že jo a byl to i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl odejít. Tělo mi dávalo takové signály, že kdybych to těžil ještě déle, tak by mi mohly být medaile jedno.

Kdy jsi zjistil, že to vede ke konci, a řekl sis, že začínáš odcházet?

Asi úplně poprvé, než se mi narodila druhá dcera. Pak to na mě začalo doléhat a i s tím tlakem dvou dětí doma, byť to teda doma vše zvládala manželka, a asi i s přicházejícím věkem. Posledním hřebíčkem do rakve bylo to, že nám zbořili jediné sportoviště, na kterém jsme mohli sportovat, a bylo to těsně před olympiádou v Tokiu. Vídeňská hala, krytá dvěstěpadesátka, což pro nás bylo takové útočiště a pak jsme o něj přišli. V mém věku mi to vzalo vítr z plachet.

Mluvilo se o tom, že kdyby byla olympiáda v Tokiu v původním termínu,a ne posunutá kvůli covidu, že jsi byl připraven výborně, ale že pak už jsi své ambice tolik nenaplnil?

To jsem nenaplnil a byl jsem z toho velice zklamaný. Bylo to, jak to bylo, a snažil jsem se tomu přizpůsobit. Možná to bylo trochu na sílu. Nemůžu říct, že bych tam měl špatnou formu, ale v covidové pauze jsem dlouho nezávodil. Pak jsme se s Martinem Doktorem domluvili, že jediné závody, které byly v Rusku, tak nepojedu. Já jsem tušil, že bych se potřeboval rozzávodit, ale s taktických důvodů, abych vůbec pak do Tokia odletěl, domluvii, že nepojedu, a musím přiznat, že mi to trochu chybělo. Ta forma i drajv byl v roce 2020 úplně jinej. Pak už to bylo trochu na sílu. Když máte čtyřletou kvalifikaci, jdete k vrcholu a najednou to někdo těsně předtím o rok odloží, už máte věk, tak je těžké motivaci udržet. Nechci se srovnávat, ale třeba Ondra Synek, to je pro mě sportovní legenda, to odložili, ale já jsem to trochu na sílu jel dál.

Čtěte také

Dráhař Bábek trénuje v Japonsku. „Žít bych tam ale nechtěl,“ říká. Chybí mu středoevropská atmosféra

Na vyhlášení Krále cyklistiky jsi ale získal trofej v kategorii elite dráhová cyklistika, tak ten závěr kariéry není zas tak špatný, ne?

Asi jo, asi tam neměl nikdo výraznější výsledek než já v tom loňském roce. Bylo sedmé místo na mistrovství Evropy, tak za to jsem to asi dostal a vážím si toho.

Jaká vedla tvoje cesta na velodrom?

To bylo docela vtipné. Dostal jsem se k dráhové cyklistice tak trochu omylem. Chtěl jsem se vyhnout testu z přírodopisu a místo testu se dalo účastnit závodů v jednom parku poblíž školy. Přijel jsem tam, neměl ani svoje kolo, tak jsem si musel půjčit bráchovo kolo, které mi bylo malý. Byl tam nějaký nábor, tak jsem si řekl, že to zkusím. Pán nám říkal, že se druhý den sejdeme tady, půjdeme se projet a že nám ukáže velodrom. Sešli jsme se, projeli se, dojeli na velodrom a já si vůbec nedokázal představit, co to vůbec je. Vidím klopenou dráhu, kolo, které nemá brzdy, a když zastavíte, tak vás vykopne, protože je to furtšlap. Tak říkám, tak to není pro mě, ale stejně jsem to vyzkoušel a už jsem u toho zůstal.

A v kolika letech to bylo?

Poměrně pozdě, bylo mi 14 let.

Zmínil jsi, že jste jezdili trénovat do Vídně. Vyrůstal jsi ale na betonovém velodromu v Brně. Jaký ten trénink na něm byl?

Mám ho velice rád, nechci ho hanit, ale přece jen je to letitá stará stavba, možná vůbec nejstarší velodrom na světě. Už je tady někdy od roku 1900 a poslední rekonstrukce byla asi 50 let zpět. Je to jako dálnice D1, rozskákané panely a navíc je to čtyřstovka a my potřebujeme jezdit na dvěstěpadesátce.

A dá se na tom alespoň trénovat?

Získáváme tím velké manko. Trénovat se na tom dá, ale jediné výhody, které to má, jsou, že tam není provoz, můžeme tam jezdit poměrně bezpečně, ale s tou dřevěnou dvěstěpadesátkou to nemá mnoho společného.

Vnímal jsi historii Dukly Brno ve vztahu k cyklistice?

Náš zakladatel pan František Jursa, který nedávno zemřel, byl obrovské jméno. Rukou Dukly prošel i Jirka Daler, což byl můj první velký trenér. Nedokážu všechny vyjmenovat, ale určitě pro mě bylo cílem a ctí se do Dukly dostat, a když se mi to povedlo, považoval jsem to za velký úspěch.

Vnímáš to, že ses zařadil k takovým legendám, že budeš někdy viset na zdi jako jeden z nejlepších dráhových cyklistů naší historie?

Asi to tak nevnímám, možná je ale příjemné, když to takhle říkáš, tak mi to trochu hladí ego.

Byla pro tebe výhoda být v takové líhni, kde měli i zkušenosti s výchovou cyklistů a vědělo se, jak trénovat?

Měli jsme tam vždy skvělé zázemí, kromě teda toho velodromu, což Dukla neovlivní. Měli jsme nejlepší možný materiál, který jsme si v rámci rozpočtu mohli dovolit, měli jsme trenéry, maséry, posilovnu... to bylo nejlepší zajištění na české úrovni a hodně mi to pomohlo. Přicházeli jsme na nové tréninkové metody. Celkově to vnímám velmi pozitivně.

Vy jste jezdili trénovat do Vídně a v současnosti se jezdí trénovat do Slovinska. Jak velká nevýhoda je, že nemáme v Česku velodrom?

Před pár týdny ve Slovinsku spadla střecha, takže pro nás ten velodrom už není použitelný a už zbývá jen Polsko, kde jsou však blokované hodiny pro jejich národní tým. To je velmi nepříjemné a těm mladým to nezávidím. Snažím se jednat o tom, aby alespoň nějaký provizorní velodrom někde stál.

Po kariéře všichni víme, jak se má vše dělat, trénovat, jsme nejchytřejší, ale už zase nemáme věk, který by byl optimální pro sportování. Máš to tak taky?

Ne, úplně se tak necítím. Jakmile si člověk řekne, že něco ví nejlépe nebo že už něčeho dosáhl, tak mu ten život rychle ukáže, že to tak není a z toho jsem se už párkrát poučil...

Myslela jsem spíš po té sportovní stránce...

Samozřejmě svoje tělo znám a vím, jak reaguje, to by mělo být asi cílem každého sportovce naučit se znát svoje tělo. Asi to tak ale nevnímám.

Zajímavý názor. Když bys ale se svým trenérem probíral svoji kariéru a mohl se vrátit třeba deset let zpátky. Dělal bys to jinak?

Záludná otázka. Máš pravdu, dělal bych to jinak, ale vzhledem k tomu, že už to nejde vrátit, tak nad tím nepřemýšlím.

Měl jsi dvě velké úspěšné vlny. Co bylo klíčem k tomu, že to byly nejlepší roky? Dělal jsi něco jinak?

Bylo to nastavení mysli a vnitřní sebedůvěry. Na základě malých krůčků jsem si vybudoval takový mind set, díky kterému jsem si dovolil si tam stoupnout. Často si člověk obecně svůj úspěch brzdí tím, protože si myslí, že na to nemá anebo si to nezaslouží. Jakmile jsem si to dovolil, tak se mi to povedlo, ale je velmi těžké takového nastavení dosáhnout.

Co mělo největší vliv na to, aby ses tak nastavil?

Byla to dílčí série menších závodů, dobrých výkonů na tréninku a to pak vybudovalo vnitřní velkou sebedůvěru. Ta byla však jednoduše narušitelná každým neúspěchem a proti tomu bylo těžké se postavit.

Jak složité je pořizovat pro cyklisty špičkový materiál? Jaký byl vývoj kol na kterých si závodil?

Ty nejlepší kola stojí okolo milionu a půl. V poslední době se z toho stala trochu formule 1, tak to pro nás bylo určité manko. Výběrová řízení jsou složité procesy a dostat se přesně k tomu materiálu, který potřebuješ, je téměř nemožné. Museli jsme brát, ne špatný materiál, ale ten sériový a ten, který zrovna v tu dobu vycházel za nejlepší peníze a to se porovnávat s tím, co si přivezli na poslední olympiádě velké a silné národy.

Čtěte také

Bylo mi 13 let, vzal jsem kolo a jel 90 kilometrů, vzpomíná biker Kulhavý. Kariéru ukončí na podzim

Nebyly to tedy kola, které bys potřeboval?

Zjednodušeně řečeno asi ano. Podařilo se mi jet do Silverstone na testování spojeným s vývojem nové kombinézy, která prý přidávala na stovce asi dvě desetiny a to kvůli covidu taky neklaplo. Už jsem na to i díky Dukle a olympijskému týmu sehnal peníze, ale nakonec to vypadlo. Neříkám, že díky tomu se mi nedařilo, ale nebyla to šťastná souhra okolností.

Kolik ten materiál může dělat na výsledném čase?

U nás se to měří spíš na watty. Abys jela na nějaké rychlosti, musíš vydávat 1000 wattů a z toho se odečítá. Když máš jiný materiál, tak na stejnou rychlost musíš vyvinout jen 950. Najednou pak zjistíš, že ušetříš díky materiálu třeba 100 wattů, což už ve výsledném čase na dvoustovce může udělat několik desetin.

Zažil jsi i složité období, když jsi po autonehodě, která nebyla tedy na kole, bojoval několik dní o život. Sám jsi pak přiznal, žes zažíval mentálně složité období. Byly ty vzestupy a pády součástí tebe už od útlého věku?

Celý se to stalo a pak to následovalo díky tomu, že jsem velmi často jel pořád na hraně a moc neodpočíval. On vám pak život, když to tak děláte, tak vám dává signály, a když je neposloucháte a jste mezek jako já, zastaví a mě to zastavilo málem fatálně. Bylo to velké životní upozornění. Daleko těžší cesta ale byla, když jsem se snažil vrátit, to přišlo daleko horší období než před úrazem.

Říkal jsi, žes neodpočíval. Máš na mysli fyzickou nebo mentální únavu?

Řekl bych, že kumulovanou. Z obou stran. Neuměl jsem ani vypínat hlavu, a když se to všechno nashromáždí, tak tělo začne dělat psí kusy.

Ty jsi svým založením sprinter a sám o sobě jsi řekl, že jsi výbušný typ. Jsi v normálním životě náchylnější na mentální problémy?

To je otázka, ale důležitější je naučit se s tím pracovat a uměl to používat tam, kde je potřeba. Tu příležitost mi život dal a velmi jsem se v tom posunul. Ale je možné, že sprinteři a výbušnější povahy mají život trochu komplikovanější.

Dokážeš najít něco, co ses v té době naučil a co ti v životě pomohlo?

Určitě pokoru a prohloubila se má zarputilost. Návrat trval asi dva roky, vyslechl jsem si, že na kole už nebudu nikdy jezdit a mám být rád, že jsem to přežil. Dalo mi to odolnost fyzickou, ale hlavně mentální, kterou jsem předtím neměl.

Dokázal bys teď poznat, že se blíží něco, co není v pořádku, a udělat něco jinak?

Je to tak. Tohle mi dalo velké ponaučení a možná je to i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl, že je dobré skončit v tento okamžik. Poslouchal jsem tělo a řekl jsem si, že je lepší odejít se ctí než to na sílu táhnout strašně dlouho.

Pomohl sis sám, nebo jsi také s někým spolupracoval?

Ze začátku sám, dlouho jsem si pomáhal sám. S mentálním koučem jsem začal spolupracovat až po těch velkých výsledcích, které se mi podařilo udělat. Spolupracovat jsem s Honzou Muhlfejtem a teď spolupracuji několik let s Petrem Žídkem a s ním jsem se posunul po té duševní stránce hodně.

Jak velkou míru tvoří ve sportovním životě fyzická připravenost a ta psychická síla?

Bude to znít možná trochu populisticky, ale fyzický základ je jedna stránka, která je velmi podřízená mentální připravenosti a psychické pohodě před závodem. Když máte silné, výkonné a zdravé tělo ale nemáte dobrý mind set, tak to nedokážete nikdy prodat.

Neměl jsi po tom vážném úrazu respekt trochu větší respekt i s kontaktů na dráze? Občas ty pády na velodromu vypadají velmi nebezpečně...

Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem v rámci toho úrazu dostal obrovskou pecku do hlavy. Přišel jsem o několik zubů, měl jsem zlomenou čelist a přišel i o část kosti. Paradoxně jsem se ale pak přestal tolik bát a šel do závodů jinak než předtím a to mi vydrželo docela dlouho. Dříve jsem se na dráze docela bál.

Z čeho je největší obava?

Určitě z pádu, ale kdyby s tím šel člověk rovnou do závodu, tak to může rovnou vzdát. Nemáš jinou možnost než to přijmout jako riziko spojené se sportem. Pokud chceš dosáhnout výsledku, musíš to přijmout, oprostit se. Obavy, které mohou být opodstatněné, nejsou skutečnost, to je jen konstrukt v hlavě, jak to může dopadnout. Vždycky vidíme nejčernější scénáře, ale ono to může dopadnout úplně jinak a pravděpodobnost, že to tak dopadne, není moc vysoká. Naučil jsem se to odbourat a pomáhá mi na to být tady a teď. Když jsem v budoucnosti, tak jsem v obavách, co se může stát, a když jsem v minulosti, tak mě to brzdí, protože vycházím ze špatných zkušeností. Dobrým dýcháním jsem se zpřítomnil. Strachy tam pořád byly, ale dokázal jsem je odsunout bokem.

Dokážeš jako zkušený závodník odhadnout situaci a vyhodnotit okamžik, kdy se děje něco, co je přes čáru a do čeho už nejdeš?

Mělo by to tak být, ale zase záleží na aktuálním nastavení mysli a ochotě riskovat. Jsou situace, kdy víš, že to nemůže dopadnout dobře, a jsou situace, kdy víš, že můžeš někoho odstavit a můžeš jít s někým do kontaktu. Je to na posouzení míry toho rizika.

Čtěte také

Když jsem poprvé vlezla na velodrom, skutálela jsem se dolů, směje se dráhová cyklistka Petra Ševčíková

Jak jsi posuzoval hranici nebezpečí? Kdy je to o soutěžení a kdy už o nebezpečí i vůči soupeřům?

Vždy jsem jezdil jako gentleman, ale ne vždy se mi to vyplatilo. Takové nastavení mysli jsem ale měl. Odhadnout hranu je velice těžké. Když se vidíš na stupních vítězů, tak vidíš jen ten cíl, tak tuhle variantu vymažeš, ale může to taky dopadnout destruktivně. Pokud se vidíš jako bojovník, který je odhodlaný čelit jakémukoliv nebezpečí, tak riziko neřešíš. Zní to strašně, ale takového nastavení se může někdy v závodě dosáhnout.

Když dnes přijdeš ke kolu, co tě napadne jako čerstvého sportovního důchodce?

Když se podívám na to dráhové kolo, tak mě napadne, že to vypadá děsivě, ale když to vyzkoušíš, tak zjistíš, že to je velice návykové, právě proto, že se musí překonat strach z klopení, že to nemá brzdy. Proto jsme založili Akademii dráhové cyklistiky s Robinem Vágnerem.

Co bude dál? Máš nové výzvy, nebo budeš chtít splatit čas rodině?

O víkendech určitě rodina a přes týden práce, protože jsem trochu workoholik. Přišla mi do života nová výzva, které budu čelit a uvidím, jak se s tím poperu...

To brzo po konci kariéry...

Podařilo se mi vyhrát výběrové řízení na ředitelskou pozici ve firmě mimo sport. Takže ten vrcholový management, který jsem studoval, tak tam jsem se dostal, ale je to na začátku, tak uvidíme, jak to půjde.

O jaký obor jde?

Je to česká pobočka velké francouzské společnosti, která se zabývá dopravním značením.

Nakousli jsem i dráhařskou akademii, to je něco pro děti, nebo tam může každý?

Je to hlavně pro dospělé, ale výhledově to zaměřit i na děti. Učíme sportovce i nesportovce jezdit na dráhovém kole a mít požitek z jízdy. Tuhle možnost nabízíme, tak doufám, že se tam někdy potkáme.

Ty máš doma dvě malé holčičky. Kam budeš směřovat sportovní budoucnost se svými dětmi?

Chtěl bych jim věnovat čas zejména přes víkendy. Děti mám tři a půl a jeden a půl roku, tak v tomhle věku to utíká strašně rychle. Učím se najít ten work life balance.

Za rok a půl bude olympiáda v Paříži. Nebudou tě svrbět nohy?

Určitě budou. Teď jsem sledoval mistrovství Evropy v televizi a byl jsem hrozně rád za ty úspěchy. Martin Čechman byl pátej. Musím ale přiznat, že ne s pocitem lítosti, ale když jsem to viděl, tak bych si hned zazávodil.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík