Bylo mi 13 let, vzal jsem kolo a jel 90 kilometrů, vzpomíná biker Kulhavý. Kariéru ukončí na podzim

Sedíme tady společně u Lipenské přehrady. Kdy jste tady na tom místě byl naposledy?

Jsem tu poněkolikáté, ale naposledy to bylo asi po olympijských hrách před 10 lety. Už je to docela dlouho.

Zítra vás čeká další cyklistický program okolo Ostravy. Máte s sebou kolo?

Kolo vozím s sebou v kufru, abych tady stihl odjet alespoň krátký trénink. Pětihodinová cesta sem, pak zpátky a zase zítra závody, to by bylo náročné. Jsem zvyklý brát si kolo s sebou, protože to je šest nebo sedm dní v týdnu, kdy na něm sedím, takže to už je takový kolorit. Hodím ho do kufru, ani ho nerozkládám a jezdí se mnou.

Žijete tedy v autě a kolo vozíte stále s sebou?

Ano, je to takový návod pro zloděje, ale bohužel.

Jsme uprostřed cyklistické sezony. Co vás ještě letos v sedle kola čeká?

Nám už se to pomalu chýlí ke konci. Já jedu svoji poslední profesionální sezonu v kariéře, takže po 25 letech chci kolo z profesionálního hlediska na hřebík. Čeká nás nejdůležitější závod, tím bude mistrovství světa v maratonu v Dánsku, to je za měsíc a pak týden na to budu dělat rozlučkovou exhibici. Bude to v dolní oblasti Vítkovic v Ostravě, v pátek navečer tam bude exhibice za účasti nejlepších závodníků včetně mě a tam to bude taková show. Celé to tam zakončíme.

Mohou si tam fanoušci sami zajezdit na kole?

Určitě ano, budou tam už od odpoledne dětské závody, různé exhibice. Myslím, že to bude fajn den.

Vyhrál jste skoro vše, co se dalo. Co vás motivovalo po výhře na olympiádě a mistrovství světa vydržet v sedle tak dlouho?

Víceméně mě to vždycky strašně bavilo. Věci okolo profisportu jsou náročné, povinnosti vůči sponzorům a partnerům. Člověk pořád někde lítá, ale je to takový životní styl, samozřejmě si sportovec musí najít motivaci, kdy ráno vstane a jde do deště trénovat. Našel jsem si vždycky nějaký cíl, závod, po olympiádě třeba Cape Epic, největší etapový závod horských kol, co jsem chtěl vyhrát. Pro závodníky je to výzva nejen vyhrát, ale i překonat tu trasu.

Jak vzpomínáte na olympijský závod v Londýně, který jste vyhrál? Stále vás mrazí v zádech, když si na to vzpomenete?

Teď je to 10 let, tak se objevovaly různé vzpomínky a videa, takže jsem si na to vzpomněl a ten finiš byl neskutečný. Kdyby to člověk naplánoval, tak to nenaplánuje lépe. Nebylo to vítězství o minutu, ale do posledních metrů a z toho určitě mrazí.

Těsně před cílem jste porazil Nina Schurtera. V čem jste byl ten den lepší?

Rychlostně jsem na tom byl vždy lépe, on byl sice dynamický, ale v tom závěru kilometr před koncem jsem vsázel všechno na to, že ho utrhnu a půjdu na první pozici. To se mi povedlo, měl jsem to připravené, ale nečekal jsem, že mi tam skočí ve sjezdu. To byl prostě Nino a udělal nám to všem několikrát a rozhodoval takhle závody. Najednou nebyl prostor, kde ho před cílem předjet, tak jsem měl asi minutu na to popřemýšlet, kde to udělám a kde to půjde. Bylo to v předposlední zatáčce, v televizi to nebylo vidět, ale byla tam vyjetá stopa a ostatní byly kameny. Já ho tam objel, to on nečekal a rozhodl se tam závod. Vím, že jsme jeli oba nadoraz a bylo to o tom, komu zbyly síly. Já do toho na tom krátkém úseku dal všechno a byl jsem tam výrazně lepší, pohlídal si to a dopadlo to pro mě dobře.

Mezi léty 2010 a 2014 jste sbíral jeden úspěch za druhým. Čím to bylo, že jste tu nejlepší formu prodal v tomto období?

Měl jsem to vždy nahoru dolů, ale vždy bylo nějaké slabší období. V žácích jsem posbíral snad všechna vítězství, až do juniorů, kde jsem to korunoval titulem mistra Evropy a mistra světa. Pak jsem šel jako jeden z prvních bikerů do velké stáje, do týmu Siemens Cannondale, tam jsem vydržel rok, ale začaly mi tam trochu problémy. Nejezdilo se mi dobře, bolela mě záda a to se táhlo třeba dva roky. Postupně jsem se z toho dostal už zase v českém týmu a pak to odstartovalo sezonou 2010 a už jsem se držel. Rok po další olympiádě v Riu v roce 2017 už mě zase trochu trápilo zdraví a bojoval jsem s tím. Byly to takové výkyvy, že člověka něco utlumilo a dával jsem si čas na to, abych se z toho dostal.

V čem byla vaše největší síla a co z vás dělalo to, že jste porážel zbytek startovního pole?

Když už to bylo, tak jsem se uměl připravit na velké závody. Nebyl jsem závodník, co se připraví na 30 závodů za rok a ve všech je dobrej. Uměl jsem to utlumit vloženou energií do závodů, takže i před olympiádou nebyly mé výsledky ve Světovém poháru perfektní. Dojížděl jsem třeba pátej, šestej, sedmej a zbavil jsem se role favorita. Využíval jsem to ale na trénink, abych byl dobře nachystaný, a snažil jsem se energii prodat v jeden den. I malá vítězství vyčerpávají, člověk musí na vyhlášení, a i když je výhra super, tak pak se vozíte na malých vlnách úspěchu a ztrácíte hlad na velké závody. Já se uměl připravit na akce, které jsem chtěl, a uměl jsem do toho dát trochu víc než ostatní, kteří to měli jako sezonní cíl být na úrovni. Já měl možná výkyvy, ale o to silnější jsem byl v důležitých momentech.

Měl jste talent, nebo jste byl spíš tréninkový typ?

Talent podle mě neexistuje. Je to o nastavení hlavy, jak člověk pracuje s hlavou a se svým tělem. Je to o vůli v tréninku, já jí měl a hlavně jsem chtěl. Neměl jsem problém sednout na kolo. Moje začátky byly ideální v tom, že jsem nebyl v žádném středisku, neměl jsem trenéra a prostě jsem jezdil se staršíma klukama. Bylo mi 13 let, vzal jsem kolo a jel jsem 90 kilometrů lesem. Bylo to vystřelené. To, co jezdili dospělí, tak jsem jezdil ve 13 letech a to mě hrozně nakoplo a získal jsem zkušenosti, ze kterých jsem čerpal v mládežnických kategoriích. Poznal jsem ten sport z podstaty, jak to mělo být a nebyly tam špatné okolní vlivy.

Začal jste spolupracovat se sportovním biochemikem Emilem Bolkem. Byl jste vždycky velký přírodňák. Dělalo vám problém pustit si do kariéry trochu vědy?

Chtěli jsme do toho pustit odbornost, aby se neopakovaly chyby v přípravě. Dostával jsem se z různých zranění, zlomená čéška, zlomená ruka před olympiádou v Riu. Nevěděl jsem, kde nastartovat přípravu, abych to dohnal, a to byl impulz, proč jsem se s Emilem spojil. Věděl jsem, že je nejlepší u nás, a začal jsem to poznávat i z druhé strany. Dnes měříme všechno, tepy, watty, nadmořskou výšku, kilometry, teplotu těla a tak dále. Je toho strašně moc.

Čtěte také

Bývalý cyklista Ján Svorada: Tour de France i další klasiky vnímají cyklisté daleko silněji než olympijský závod

Jak byste popsal závod Cape Epic, který alespoň pro diváka u televize vypadá úplně úžasně?

Je to závod týmů, dvojic. Musíte mít parťáka a tím se to posouvá do role, že oba musí mít podobnou výkonnost a v závodě spolupracovat. Neměli by se rozdělit. Závod navíc trvá osm dní a jede se každý den. Je to v okolí Kapského města, kde je to krásné, protože je tam spousta vinic. Jsou to soukromé cesty, takže za normálních okolností se tam nedá dostat a trať se zveřejňuje jen krátce dopředu a nikdo nemá GPS data. Víme jen profil, převýšení a trať se dozvíme pár dní před samotným závodem, aby tam nikdo netrénoval.

Jak moc je ceněný úspěch v tomto závodě?

Je to srovnatelné se Světovým pohárem, možná mistrovstvím světa. Cape Epic měl vždy velké mediální pokrytí po celém světě, bylo to geniální. Když jsem tam byl poprvé, tak se střídaly tři helikoptéry, my jsme jeli a nad námi deset metrů vrtulník všechno natáčel. Třeba jsme píchli kolo a najednou všude prach, my jsme nic neviděli, takže jsme odháněli vrtulník, aby letěl pryč. Za chvíli přijela motorka, kameraman slezl a začal to natáčet, aby lidé viděli, co se děje. V tomhle je to dodnes geniální závod, který přináší neskutečné obrázky.

Jede se ale i divokou přírodou. V jednom z minulých ročníků se závodník srazil s antilopou, je to tak?

Ano, to se opravdu stalo. Byl to myslím Robert Mennen, kterému v padesátikilometrové rychlosti přeběhla antilopa a on ji trefil, to bylo hodně nepříjemné. Zase tolik problémů tam nebylo, někdy jsme jeli přes rezervace, kde byly výběhy divokých zvířat. Nikdy to nebylo ale takové jako na Crocodile Trophy.

Účastníci závodu spí ve stanech, jak to pak funguje z hlediska organizace?

Základem je mobilní město, kde mají závodníci k dispozici stany. Elitní kategorie jsou ubytovány v blízkosti měst, v obytných autech a stany jsou spíše pro amatérské závodníky. Těch je na startu tak přes tisíc. Vždycky je tam limit, který se vyprodá asi za dvě minuty, a je tam i losování na účastnická místa.

Proměnila se kola, na kterých jste závodil? Jaké byly zásadní milníky, které jste prožil, protože kola prodělala velký posun...

Jedna věc byly materiály, protože my jsme začínali na hliníku a dnes už je vesměs vše karbonové. Tam se udělalo asi nejvíc. Pro mě nejpodstatnější bylo celoodpružené kolo, kotoučové brzdy, dříve byly klasická véčka. Pak další posun byl devětadvacítková kola, zvětšil se průměr a to pomohlo hodně věcem, protože to kola celkově posunulo dopředu. Teleskopická sjezdovka, elektronické řazení, už tam není lanko a bovden, zvětšily se šíře plášťů, váha hraje velkou roli. Kolo se strašně zrychlilo, šlápne a jede to dopředu a dělá přesně, co to má. Když si vlezu na kolo, na kterém jsem před 20 lety začínal, tak je to obrovský rozdíl, ale z principu funguje kolo pořád stejně.

A byly všechny změny k lepšímu?

Stává se, že člověk dostane něco nového a jste zvyklý na starší typ a nějakou dobu to funguje hůř. Vždycky jsme novinky testovali, spolupracovali s výrobcem a říkali, co je na tom za mouchy, než si to mohli koupit lidé v obchodech. Od toho ty týmy jsou, aby dávaly zpětnou vazbu. Co nebylo ideální, tak se upravilo, ale žádné milníky, které by byly špatně, tak se nestaly.

Umíte si kolo taky sám opravit?

Základní věci určitě ano. Nepouštím se do rozebrání vidlice, hydraulických brzd, protože na to musíte mít různé sady a věci. Ale roznejtovat řetěz, vyměnit destičky, to u nás zvládá většina kluků.

S kolem jste objel velký kus světa. Kam byste pozval nadšené cyklisty?

Bez kola bych asi věděl, ale destinace, která mi chybí, tak je Thajsko. Tam jsem se vždy chystal na krátké dovolené, ale nevyšlo mi to. Na kole pak možná Jižní Amerika nebo podhůří Himálaje.

Kdyby za vámi přišel rodič nadšeného mladého cyklisty, co byste mu doporučil?

Je to strašně široké a dnes už je to i v dětských kategorií hrozně profi a není to potřeba. Češi jsou v tom takoví specialisté, že mají ve 13, 14, 15 letech profíky, a když přechází do dospělosti, tak to mají znechucené nebo jsou přetížení a úspěch není. Hlavně ať je kolo baví a jsou v tom i další sporty. Není kam spěchat, protože pak je to o těžkém tréninku a objemech, ale to už je na hranici 17, 18 let, kdy je to pak pořád stejné a monotónní. Důležité je osvojit si techniku, ale speciální tréninky až později.

Současný svět horských kol je hodně o technice. Je to tak?

Určitě ano, dříve se to dost podceňovalo. Poprvé, když v ženských kategoriích přijela Jolanda Neffová a nadělila všem hrozný parník z kopce. Zjistilo se, že menší úsilí je naučit se techniku než výkonnostně ujet soupeřům do kopce. Ten sport se hrozně posunul i díky kolům, tratě jsou čím dal těžší, ale to k tomu patří a mladé generace s tím problém vůbec nemají.

Na podzim se budete loučit s kariérou. Kdy se s vámi budou moci fanoušci rozloučit?

Bude to pátek 23. září, v dolní oblasti Vítkovic, v Ostravě pod Bolt Tower. Bude to exhibice všech našich nejlepších bikerů, bude tam velká show a doprovodný program a tam bych se rád rozloučil s kariérou.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík