Změna trenéra byla logickým krokem. Na novou partu do Švýcarska se těším, říká atletka Sasínek Mäki

Kristiino, jak s odstupem času hodnotíš vystoupení na olympijských hrách?

Pořád to beru jako zklamání. Člověk na něco trénuje, pak to není vidět a neprojeví se to, jak by mělo. Když to ale probírám s dalšími lidmi, tak říkají, že je fajn být na druhé olympiádě. Určitě je tam hořká pachuť, ale zároveň mám pokoru, že se tam člověk vůbec dostal.

Najdeš nějakou chybu v přípravě, kvůli které nakonec na olympijských hrách nevyšel postup do semifinále?

Po fyzické stránce to bylo vše, jak mělo. Odběhala jsem tréninky, které jsem v minulé ani předminulé sezoně neodběhala. Je to zvláštní, protože pokud se člověk cítí dobře na tréninku, tak by to mělo být vidět i v závodě. Poslední půlrok už to ale nebylo psychicky úplně stoprocentní. Už jsem dost přemýšlela o změně trenéra, což se také mohlo projevit.

Čtěte také

Juniorský mistr světa Järvinen: Kdybych se nevěnoval desetiboji, tak bych skákal dálku a běhal 110 metrů překážek

Jak celkově hodnotíš atmosféru olympijských her?

Oproti Tokiu, kde kromě lidí z týmů a ostatních závodníků nikdo nebyl. V Paříži když jsem šla na rozběh, tak probíhal závod v oštěpu. Stadion duněl sám o sobě a když letěl oštěp, tak to mělo ještě větší grády. Byla jsem na hodně mistrovství Evropy a světa, ale nikde to nebylo tak, že by tribuny pojaly 80 tisíc. Tribuny zde byly hodně vysoké. Myslím, že takovou atmosféru jsem zažila poprvé a nevím, zda naposled. (smích)

Olympijské hry v Paříži

Měla jsi možnost navštívit i jiný sport během olympiády?

Chtěla jsem se jít podívat na gymnastiku, ale byla zoufale vyprodaná. Před naší soutěží už pak nebylo moc času a nechtěla jsem se dva, tři dny před závodem rozptylovat. Takže naživo jsem neviděla žádný sport.

Jaký atletický výkon tě na olympiádě zaujal?

Viděla jsem finále na 400 metrů překážek žen. To mi přišlo hodně velké. Zrovna jsem seděla v zatáčce, ze které vybíhají. Napětí tam bylo opravdu velké. Samotný závod byl také fajn. Samozřejmě jsem si užila i finále závodu na 1500 metrů žen, kdy jsem podle mě stála s otevřenou pusou. Holky začaly první kolo za 60 sekund a pak moc nezpomalovaly.

Před olympijskými hrami jsi ještě startovala na mistrovství Evropy v Římě. Jak si prožívala tuto akci?

Sezonu jsem začala dost slušně. Season best jsem si zaběhla hned při prvním závodě sezony. To se v předchozích sezonách nedělo. Proto jsem si v hlavě myslela, že to bude skvělá sezona. Do Říma jsem odjela s velkým sebevědomím a tam mi to bohužel o kousek nevyšlo. Předvedla jsem tam nějaké taktické chyby, protože jsem to obíhala ve třetí dráze. Po závodě jsem si řekla, že je to špatné, ale zároveň jsem věděla, že mě čeká ještě daleko větší závod v sezoně, kde si spravím chuť. Během sezony byly dvě šance, kde lze uspět. Mohla to být dvojitá šance. Nakonec to ale bylo dvojité zklamání. Mám ráda závodění.

Zkus vysvětlit, proč během sezony absolvuješ i závody na 800 nebo 5000 metrů?

Osmistovka je rychlostní příprava nebo test k patnáctistovce. Pětku jsem běžela na konci sezony v rámci mistrovství České republiky družstev. Pětka je zase ideální pro rozvoj vytrvalosti směrem k patnáctistovce.

Není trochu nevýhodou, že na českých závodech nemáš takovou konkurenci jako třeba zahraniční soupeřky?

Určitě. Pamatuji si rok, kdy jsme na patnáctistovce byly tři, Simona Vrzalová a Diana Mezuliáníková, kdy navíc holky byly rychlejší, což mě motivovalo.

Změna trenéra

Kdo tě pak v tréninku motivuje a posouvá dál?

Většinu jsem toho odběhala sama, ale občas jsem se připojila ke skupině s Dianou a někdy jsem něco odběhala i s Filipem. Spíš jsem na to byla sama, ale to se teď změní.

Nyní přecházíš k novému trenérovi a do nové tréninkové skupiny do Švýcarska. Proč se tak stalo?

S panem Tunkou jsme spolu byli bez jednoho měsíce osm let, takže je přirozená věc, že člověk dospěje do bodu, že může udělat nějakou změnu. Navíc není tolik času u mě o tom tolik přemýšlet.

Jak ten přesun probíhal po lidské stránce?

Myslím si, že s panem Tunkou jsme vždy uměla o všem mluvit. Po olympijských hrách v Paříži jsme řešili, zda bych chtěl prodloužit trať nebo kdesi cosi. (smích) Trenérovi Tunkovi je 77 let a úplně nemohl se mnou jezdit na všechna soustředění. Už jsem tam přestala cítit podporu, kterou bych potřebovala. Rozchod byl tedy tak na padesát procent z lidský a na padesát procent z odborný stránky. Systém trenéra Tunky mi seděl a dovedl mě ke skvělým výsledkům, ale nyní potřebuji nový stimul.

Jaký stimul očekáváš?

Určitě to bude jiné v tom, že budu nově ve skupině. Nový trenér má ve skupině sedm holek a jednoho kluka. Mohlo by mi to pomoci. V tréninku nevím, co bude jinak, ale určitě se to dozvím během pár následujících týdnů.

Jak se kombinuje život profesionální sportovkyně a zároveň maminky?

Je to hodně o plánování času přes den. Kaapo chodí do školky, takže se snažím všechny povinnosti, včetně tréninku stihnout dřív, než ho vyzvednu ze školky, abychom pak mohli trávit čas společně. Samozřejmě jak pak začne dvoufázový trénink, tak se s Filipem střídáme. Vyzvedáváme ho hned po spaní, takže někdy v půl třetí až ve tři, takže s ním jsme docela dobu. Třeba na soustředění do Afriky pojede se mnou, kde budeme měsíc spolu. Jsou týdny, kdy se nevidíme, ale pak také dlouhé časové úseky, kdy jsme spolu.

Chceš mít syna v hledišti při závodech?

Chci. Myslím, že i on měl radost, když byl na závodech a viděl mě.

Čtěte také

Pravý desetibojař přichází jako první a odchází ze stadionu poslední, říká Helcelet po konci kariéry

Tvůj manžel Filip Sasínek se letos na olympijské hry nenominoval. Jak těžké je udržet domácí pohodu, když se jednomu z vás daří a druhému tolik ne?

Není to úplně jednoduché. Určitě ale není Filip člověka, který by mi to nepřál, to vůbec. Spíš byl zraněný a to ho uvádělo do špatné nálady.

Zasahoval Filip nějak do tvého rozhodnutí změnit trenéra?

Řekl mi svůj názor, ale oba jsme takoví, že mám svoji hlavu. Nikdy to není tak, že bychom úplně poslechli toho druhého. Viděl, že mi to v sezoně úplně tolik neběhalo a nebyla jsem tak šťastná, tak mi jen řekl, že s tím musím něco udělat. Nikdo jiný to za mě neudělá.

Atletika není úplně jednoduchý sport na uživení se. Jsi součástí hodně marketingových aktivit, je to pro to, že tě to hlavně baví anebo je to nutnost?

Je to obojí. Snažím se to skloubit. Je to součást sportovního života, baví mě to, ale snažím se, aby to extra nezasahovalo do tréninku.

Kde je hranice výkonnosti, aby atlet nemusel řešit brigády, zaměstnání a mohl se profesionálnímu sport věnovat na maximum?

Minimálně musí být účastníkem mistrovství Evropy. Pak si může vydělat něco na zahraničních mítincích.

Přece jen ty jsi tváří několika marketingových kampaní. Vnímáš, co máš oproti ostatním třeba podobně kvalitním atletům navíc?

Člověk tomu musí jít trochu naproti. Mít třeba ten instagram a něco tam přidávat. Pomáhá i to, že mám jiné jméno, což může být první bod k něčemu zajímavému. I po olympiádě v Tokiu a narození syna to také udělalo zajímavější příběh. Prostě se to tak stalo, není to, že by si člověk jednou řekl, že bude něčím zajímavý a bude.

Hodně jsi se angažovala i při komunikaci olympijské kolekce, kterou jsi od počátku chválila.. 

Byl to moc hezký kousek. Mám ho ve skříni. Splnil svůj účel. Povedlo se to.

Asi máš zrovna po posezonní dovolené. Nebyla krátká?

Měla jsem volno tři až čtyři týdny, přičemž poslední dva týdny už jsem se šla proběhnout. Bylo to dostatečné volno. Hlavně po psychické stránce, fyzicky už mi to pak po dvou týdnech chybělo.

Jak se kamarádíš s kolem, na které si nyní během pauzy vyrazila?

Na kole jezdí hlavně Filip, tak jsem se připojila k němu. Nevím, zda je to dobré, ale bolí mě všechno.

Co tě čeká v následující halové sezoně?

Je tam mistrovství Evropy i mistrovství světa a nový trenér to chce směřovat nejspíš na Evropu, ale ještě jsme to důkladně neplánovali. Halový osobák je dost slabý, takže za tím bych možná mohla jít. Rozhodně se ale nechci svazovat konkrétními cíli.

Hlavní disciplínou je pro tebe 1500 metrů, ale nepokukuješ už i po delších tratích?

Určitě tam někde vzadu přemýšlím o prodloužení tratí. Konkrétně o pulmaratonu, případně maratonu, ale snad je to ještě daleko.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík