Když jsem poprvé vlezla na velodrom, skutálela jsem se dolů, směje se dráhová cyklistka Petra Ševčíková

Vy jste se letos stala mistryní Evropy do 23 let. Je to váš největší úspěch v kariéře?

Určitě ano. Dříve jsem byla ráda za mistrovství republiky, protože to byl největší cíl, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych vyhrála doopravdy mistrovství Evropy jako dospělá. Měla jsem jednu medaili jako juniorka, nějak jsem si jí ale tolik nevážila, až postupem času jsem si říkala, že je to bezva, že jsem si ji vyjela. Teď se mi ale opravdu podařilo vyhrát ten závod, tak jsem si musela několikrát kontrolovat tabuli, abych neslavila náhodou. Nemohla jsem vůbec uvěřit, že jsem to vyhrála.

Vyhrála jste v disciplíně scratch. Můžete nám přiblížit pravidla této disciplíny?

Je to hladký závod na 10 kilometrů. Pořadí závodníků se určí podle projetí posledním kolem cílovou páskou, přičemž se ale započítávají kola náskoku a kola ztráty. Já jsem nad tím pelotonem získala náskok celého okruhu. Byla jsem tedy o okruh napřed a ve výsledku jsem ani nemusela spurtovat do cíle.

Kolik je to koleček? Kdo vám to na té dráze počítá?

Je to 40 kol a je tam ukazatel a na ten se během závodu koukám.

Na takový závod je potřeba určit si nějakou strategii, jaká byla ta vaše?

Většinou jsem mívala stejnou strategii, jsem spíš kontaktní člověk, takže do spurtu lepší. Nikdy jsme si nevěřila na ujetí o kolo. Ptali se mě i trenéři před závodem na taktiku, tak jsem říkala, že bych ráda jela do cíle na spurt, protože mi to vždycky šlo nejlépe. Když jsem pak viděla příležitost, tak jsem ji využila, a i když to byla asi nejvíce nepředvídatelných taktik na moji osobu, tak se vydařila.

Když jste odjela elitní mistrovství Evropy v Mnichově a skončila šestá, tak jaký je rozdíl mezi evropským šampionátem do 23 let a tou elitní kategorií?

Určitě mají holky větší vytrvalost, jsou silnější. Ale v dnešní době mi přijde, že špička je mladší, než bývala dříve, a ty, co stojí na stupních vítězů, tak jsou jen o tři roky starší než já. Je jen potřeba trénovat dál.

V kolika letech bývá vrchol kariéry u dráhové cyklistky?

Asi se to liší, protože někdo má vrchol ve 20 letech a někdo je spíš dlouhodoběji vzrůstající a jde mu to až ve 30 letech. Je to různé.

Když se ještě vrátíme k mistrovství Evropy v Mnichově, tak to byl velmi specifický závod, protože se udával vedle atletiky, sportovního lezení a dalších disciplín. Jak ta akce z vašeho pohledu probíhala?

Bylo to společné mistrovství Evropy pro více sportů, ale my žádné jiné sportovce nepotkali. Byli jsme buď na hotelu, na velodromu nebo venku na silnici a neměli jsme tak šanci jiné sporty vidět. Byl tam ale ten pocit, že je to společné a že je to něco víc.

Čtěte také

Dráhová cyklistka Jarmila Machačová: Po mateřské pauze se na kolo určitě budu chtít vrátit

Jaké další sporty se tam odehrávaly?

Atletika, sportovní lezení, veslování, tam jsme jeli okolo toho kanálu a na další si asi nevzpomenu.

Jsou Němci velkými fanoušky dráhové cyklistiky?

Myslím, že ano. Na všechny závody, které jsem jela na dráze v Německu, tak přišlo hodně fanouškům a užívali si to. Zvlášť když jdou na start Němci, tak je na dráze hodně hlasito a je to na spadnutí, ale fandí všem.

Jaká země je vlastně velmocí dráhové cyklistiky?

Vždycky to byla Anglie, ale teď už se jí vyrovnávají Belgie, Itálie je taky úspěšná a v časových disciplínách i Německo.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste šla na stáž do ciziny?

Určitě jo, ale teď asi není to správné načasování, protože si musím vyjíždět body na mistrovství světa a ze zahraničí bych se těch závodů nemohla účastnit.

Jak by vlastně vypadala zahraniční zkušenost v dráhové cyklistice?

Asi by to nebylo v dráhové cyklistice, protože v tomhle je pro mě národní tým nebo Dukla výhodnější. Když bych šla ven, věnovala bych se spíš silniční cyklistice, takže bych měla dělenou sezonu, že bych jezdila na silnici v zahraničí a na dráze v Čechách. Zatím mě to jinam neláká.

Čím to je, že se česká dráhová cyklistika dostává k medailím a začíná být více vidět? Nedávno byla hostem Radiožurnálu Sport další úspěšná dráhová cyklistka Jarmila Machačová...

Těžko říct, asi znova přišly talentovanější generace nebo mají větší odhodlání. Možná je to větší štěstí. S Jarmilou Machačovou jsme i ve stejném týmu, takže jsem měla možnost s ní trénovat a vidět, jak jezdí, a i to mi v kariéře určitě pomohlo.

Vy děláte obě úplně jinou disciplínu. Jak moc spolu můžete trénovat a spolupracovat?

Disciplíny jezdíme rozdílné, ale jen na větších akcích, protože tam je dovoleno mít jen jednoho zástupce za stát. Všechny ostatní závody jezdíme spolu. Když se na něco připravujeme, tak trénuji dost podobným způsobem, jako ona na ty bodovací závody, protože to je moje největší slabost a snažím se jí zlepšovat.

Jaké jsou v Česku podmínky pro dráhovou cyklistiku?

Velkou nevýhodou je, že nemáme dráhu, která je dostatečně dlouhá. Máme dřevěnou dráhu v Motole, ta je 153 metrů dlouhá, ale to nestačí, protože na ní nejde nasimulovat závod jako v zahraničí. Mezinárodní závody se jezdí na 250 metrů dlouhé dráze, takže tam se liší i to, že na kratší dráze vozíme menší převody a nedosahuje takových rychlostí. Je tam jiný sklon, dráha je jinak vykroužená.

Na dráze se v mladších kategoriích daří i dalším holkám, třeba Barboře Němcové, která se stala mistryní světa v eliminačním závodě. Zvětšuje se u nás základna dráhové cyklistiky?

Zvětšuje se základna a jak je nás víc, tak máme větší konkurenci, více nás to tlačí nahoru a snažíme se. Když má člověk konkurenci, je to vždycky lepší. Vzpomínám si, že ten den, co jsem vyhrála, tak jsme se na stupních vítězů vystřídaly tři, což bylo super, protože jsme koukaly na ostatní závody a viděly, jak ostatní vyhrávají, a jednou z nich byla právě Bára.

Myslíte, že máme v Česku kvalitní trenéry, nebo se sahá po zahraničních koučích?

V ženské cyklistice není tolik týmů, do kterých se mohou holky dostat. Nemůžu ale říct, že by zase bylo tolik holek, které by se někam tlačily. Nejdříve je důležité vybudovat tu základnu, aby se ty týmy rozrostly.

Je vůbec někde v Česku ta 250 metrů dlouhá dráha?

Není nikde. Buď máme dlouhé betonové, anebo krátkou dřevěnou.

A je nějaký plán do budoucna zainvestovat do dráhové cyklistiky, třeba z Dukly a postavit takovou dráhu, která by vám pomohla?

Už se o to snaží, nevím tedy přesně kdo, ale zatím to bohužel nedopadlo.

Proč vy a dráha vlastně?

Je to docela zábavná historka. Když jsem poprvé vlezla na velodrom, tak jsem se skutálela  seshora dolů, takže to byly krušné začátky. Ale musela to být asi láska na první dotek, protože i po těch krušných začátcích jsem vždy nalezla zpátky na kolo a jezdila jsem.

Kombinujete dráhu i silnici. Co vás baví víc?

Víc asi dráha, ale na na silnici celý závod čekám na ten závěrečný spurt... jsem takový dravec, takže kdyby se dal silniční závod zkrátit na ten spurt, tak by mě asi i silnice bavila o něco víc.

Na levé ruce máte celkem velké popálení z pádu. Nemíváte někdy strach?

Určitě mám strach, kdybych ho neměla, tak to není ani reálné. Člověk na to nemůže ale myslet, protože jinak by ani neodstartoval. Vždycky je možnost, že spadnete, a někdy to ani neovlivníte a lehnete si do té připravené hromady před vámi. S rizikem počítáme všichni, co na dráze jsme.

Zranění jsou horší z dráhy, nebo ze silnice?

Z dráhy asi jen odřeniny, ale ze silnice horší.

Na sociálních sítích kolovalo před časem video, na kterém závodníci vypadli ve vysoké rychlosti ven z dráhy. Viděla jste ho?

Dopadlo to naštěstí dobře, sice tam byly nějaké zlomeniny, ale nikomu nic vážného. Stalo se tam to, že závodník ve sprinterském území začal do druhého strkat a ti ostatní se chtěli už jen zachránit, tak jeli víc a víc nahoru a pak už neměli kam, tak přepadli do hlediště. To se ale může stát, jen když jedete opravdu hodně rychle, protože jinak se tam člověk nedostane.

Vám se někdy stalo něco podobného?

Naštěstí ne, já padám jen dolů. Člověk k té horní bariéře někdy musí jet, ale přepadnout se mi naštěstí nepodařilo.

Může být po takovém pádu problém vrátit se na kolo?

Asi je to možné a docela to chápu. Vyrůstala jsem ale v tom, že když člověk spadne, tak musí rychle zpátky, aby se nestihl vytvořit ten blok a strach. Ne že by to šlo praktikovat vždycky, ale je to lepší, když je ten návrat rychlejší.

Jak to vypadá s vašimi šancemi na olympijské hry v Paříži v roce 2024?

Je to pro mě velká motivace, ráda bych se tam dostala. Kvalifikace nám začíná už v únoru příští rok na mistrovství Evropy, a když vím, že tam ta možnost je, tak mě to v tréninku tlačí. Je super vědět, že je to na dosah.

V čem bude Česká republika reprezentovat na dráze?

Jsou to sprinterské disciplíny a vytrvalostní. Ve sprintu je víc lidí, pokud se tedy kvalifikují, ale mohou tam být dva a ve všech vytrvalostních disciplínách může být jen jeden. V disciplínách, které jezdím, bych mohla být v omniu a v madisonu. Omnium je pro jednoho a madison je závod dvojic.

Omnium by bylo tedy vaší prioritou?

Ano, protože jsem neměla moc možností jezdit madison, protože ostatní spolujezdkyně byly mimo provoz.

Olympiáda je už za dva roky. Je v madisonu hodně potřeba dopředu pracovat na tom, abyste si rozuměly?

Velké plus je, když je dvojice sehraná, protože ten závod je dost splašený. V každém okamžiku musí být jeden závodník při dolním okraji dráhy a druhý na něj čeká nahoře. Libovolně se mohou střídat. Musíme ale dávat pozor, aby ten druhý nebyl vyčerpaný a taky na bodovací kola. Není to tak, že si řeknu, že nesjedu, ale musím hodně počítat a vědět, kdy mám kde být. Musíte vědět, jak ten druhý vypadá, když nemůže, musí se vcítit do jeho role.

Jak moc je v té dvojici důležitá chemie mimo dráhu?

Někdy je nutné jet s kýmkoliv, ale mě to vyhovuje víc, když jsme kamarádky. Když jedu madison, tak závodím i pro druhého, aby měl radost. Je to super, že je to týmový hra.

Jaké další povrchy se při dráhové cyklistice využívají?

Jiné druhy dřevěných, to je vidět i na první pohled. Pak jsou venkovní dráhy, ty jsou betonové, tam to tolik nejede. Já mám radši dřevo, protože je rychlejší a člověk na něm jezdí víc kadenčně. Vyhovuje mi to víc, že mám tu kadenci více zažitou, to znamená, že více točím nohama.

Strategii před závodem probíráte s trenérem, nebo je tam prostor i pro vaše uvažování?

Mně se dráhová cyklistika líbí v tom, že člověk musí jet citem. I když dostáváte rady, tak je musíte využít podle vlastního uvážení. Nemůže se naplánovat, že nastoupíte v šestém kole... to tak nefunguje, protože nebude správný moment a nevyjde to. Není tolik času na rozhodování, takže člověk se musí tím vnitřním citem řídit.

Dá se to vyjezdit, nebo se s tím musí člověk narodit?

Dá se zlepšovat, ale ti nejlepší závodníci ho musí mít od narození. Když pozorujete tu absolutní špičku, vidíte tam ten šmrnc a to se nedá naučit.

Velkou roli u vás hraje aerodynamika. Jak moc se vyvíjí vaše výbava?

Každý rok je něco nového, takže je těžké držet krok i po finanční stránce. Pořád se mění vybavení, helmy, kombinézy a kola. Nejsme na tom v Česku špatně, ale nejlepší jsou v tom asi ti Britové.

Jste zvyklá jezdit na silnici i na dráze. Umíte si kolo sama opravit?

U dráhového kola je to lehčí, protože tam je méně věcí a méně se jich může pokazit. Sama si vyměním převod nebo řídítka. U toho silničního je to složitější, jsou tam brzdy, lanka, hydraulika, a tak to nechávám raději na mechanikovi.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas