Chci se sejít se všemi extraligovými trenéry, těší se Kari Jalonen. U národního týmu by rád pokračoval i dál

Finský hokejový trenér Kari Jalonen. Jak se to stalo, že jste teď trenérem českého hokejového týmu?

Ano, bylo to po olympijských hrách. Začalo se toho dít hodně najednou a ten výsledek, kterého na olympiádě dosáhl český tým, nebyl takový, jaký se očekával. Já jsem si ty zápasy prošel a v tom okamžiku se to všechno nesešlo, ale Jirka Hummel, který se o mě stará, tak mě informoval, že v Českém hokejovém svazu by mohlo dojít ke změnám a že by mohlo dojít ke změně trenéra. Asi po dvou týdnech vyjednávání se to začalo dít velmi rychle. Párkrát jsem mluvil s tehdejším manažerem Petrem Nedvědem, on se mě ptal, jaké bych měl nápady, říkal mi o svých nápadech, jak tu situaci s českým hokejem vyřešit, a docela rychle jsme přišli na to, že bychom mohli najít společnou řeč.

Problém byl v tom, že jsem měl tou dobou už podepsaný kontrakt s finskou reprezentací do 20 let, takže jsem jim musel zavolat a poprosit, jestli bych mohl začít vyjednávat s českou federací, a oni s tím neměli problém a uvolnili mě. Takhle to dopadlo a to je ten příběh.

Jak těžké bylo pro vás přizpůsobit se české mentalitě v koučování?

Víte, zase tak složité to pro mě nebylo, protože české hráče znám. V roce 2005 až 2006 jsem spolupracoval s Michalem Brožem, Viktorem Ujčíkem, Ondřejem Kraťenou a Petrem Tenkrátem a vím, že mentalita je trochu jiná než u Finů. V roce 2013 jsem tu koučoval Lev Praha, tým v KHL, a tehdy byla polovina týmu hráči z nároďáku, takže to pro mě nebylo úplně nové. Samozřejmě když pak pracujete s reprezentací, tak je to trochu jiné.

Kdo je pro vás největší českou hokejovou legendou?

Těch jmen je opravdu hodně. Už v československé éře jsem jim čelil v zápasech a hrál proti nim i na ledě. Samozřejmě Václav Nedomanský, to bylo jedno z největších jmen té doby, když jsem byl malý. Pak Vladimír Martinec, Jan Suchý, to jsou všechno velká jména 70. let a to byly moje hvězdy. Pamatuji si, že jsem se na ně díval v televizi, když jsme pořád prohrávali s československým výběrem.

Je něco, co má český a finský hokej společného?

V československé éře vy jste už byli skoro profesionálové a my byli poloprofesionálové. Většina kluků měla normálně práci a pak šla teprve hrát hokej. V 80. letech jsme začali přecházet k profesionalismu, chtěli se dotáhnout na Sovětský svaz, v Československu a i ve Finsku to tehdy pomalu začalo. Když to porovnám teď, jak to vypadá v extralize a ve finské lize, tak je to stejné a všichni jsou stejní profesionálové.

Když jste převzal český hokejový tým jen dva měsíce před mistrovstvím světa, kolik práce bylo za tu dobu možné udělat?

Ano, to byl velký zážitek a také obrovská výzva. Nejtěžší na tom bylo, že když jsme začali s tréninkovými kempy, tak jsem všem opakoval, že se musíme učit rychle. Času jsme neměli tolik a já odpočítával dny, kdy musíme naplnit herní plán. Někdy jsme museli utužovat týmového ducha, ten byl v Tampere skvělý, ale herní plán jsme museli pořád procházet. Nebylo tolik času dělat jeden týden útok, další týden obranu, pak přesilovky, prostě na to nebyl čas vracet se zpátky a to byla pro mě asi největší výzva. Musím být upřímný a říct, že bez svých asistentů bych to nikdy nedokázal. Měl jsem skvělé asistenty Martina Erata a Libora Zábranského, kteří mi pomáhali hodně.

Čtěte také

Hokejista Roman Červenka: Kari Jalonen přinesl do týmu skvělou energii. Hráčům věřil

Neustále zmiňujete tvrdou práci. Všichni sportovci ale pracují, jak nejlépe mohou. Vy v tom vidíte rozdíly?

Bez tvrdé práce... je to spíš věc, kterou vztahuji sám na sebe. Já chci být připravený úplně na všechno, zkusit všechno, otočit každý kámen a podívat se, jestli pod ním náhodou není nějaká odpověď. Pak jsou tu zápasy, a pokud my, já můj tým něco opomeneme, tak bychom si to vyčítali a musíme udělat opravdu maximum v tom, abychom hráčům pomohli je připravit a pak už je to na nich, aby to předvedli. To je moje filozofie, jak jsem hráče připravoval.

Byl jste spokojený s tím, jak se český tým představil na mistrovství světa a přivezl bronzovou medaili, nebo jste mířil ještě výš?

Nebylo to vůbec jednoduché. Musím a chci být upřímný, turnaj je věc, kdy se musíte soustředit na příští den, na příští zápas a nesmíte příliš rozebírat to, co se stalo. Musíte hlavně zůstat pozitivní, protože není čas na to se zabývat negativy. Vždycky najdete nějaká negativa, ale abyste uspěli na turnaji, tak musíte zůstat pozitivní a hledat ty pozitivní věci. Myslím, že tohle nám nakonec k bronzové medaili pomohlo. Samozřejmě že tam byly zápasy, které se nám úplně nepovedly. Například zápas se Švédskem, s Kanadou, ty si byly hodně podobné. Hráli jsme dobře v první třetině, pak tam bylo pár zbytečných vyloučení a to nás vykolejilo. Soupeř toho dokázal využít a my jsme ztratili to naše soustředění a nehleděli si herního plánu a to jsem klukům říkal.

Jak se vám líbila oslava bronzové medaile? Prý na vás vysypali kýbl s ledem nebo energetickým nápojem v šatně...

Musím být upřímný, když ten zápas skončil, tak jsem viděl, jak byli kluci spokojení, šťastní a jakou měli radost z bronzové medaile. To pokračovalo v šatně, na hotelu a tam se mi to líbilo nejvíc, protože tam byly rodiny, děti hráčů a všichni si ten okamžik úspěchů vychutnali naplno. Vždycky můžete něco udělat lépe, samozřejmě že jsme chtěli vyhrát mistrovství, vždycky jedete na turnaj s tím, že ho chcete vyhrát. Šance tam byla a bude i dál, ale všechno se musí sejít a musí to být trochu bezproblémovější než minule.

Média jsou součástí vaší práce i z pozice aktivního hráče. Jak těžké je pro vás mluvit k novinářům z pozice trenéra?

Musíme se s tím umět vypořádat, někdy člověk vyhrává a někdy prohrává. Je pochopitelně těžké mluvit s médii třeba pár minut po zápase a nabídnout analýzu nebo rozebírat zápas. To je ale součást mé práce. Profesionálně jsem hrál hokej 18 let a zažil jsem si pozitivní a negativní zážitky s médii, ale stejné je to z pozice trenéra. Teď tu navíc máme sociální sítě, kde se informace šíří mnohem rychleji, než když jsem hrál, ale nemám s tím problém, taková je prostě doba a je to součást mé práce.

Novináři cítili, že jste nikdy nemluvil špatně o žádném hráči, i když třeba podle všech hrál špatně. Bylo to součástí taktiky, abyste hráče nedostával pod tlak?

Věřím, že takové věci, pokud chci někomu něco vyčítat, tak to nepatří do médií, ale do šatny. V šatně to můžeme probrat, rozebrat, na to jsem striktní. Lední hokej je týmový sport, není to o jednom hráči. Někdo může pomoci, někdo, když se mu nedaří, tak je to špatně, ale naše práce je pomoci mu a nemluvit o tom před médii.

Čtěte také

Trenér Kari Jalonen po zisku světového bronzu: Doufejme, že to český hokej někam posune

Cítíte na sebe větší pozornost médií teď z pozice trenéra, nebo když jste hrál aktivně hokej?

Asi víc jako trenér.

Kde na světě byli novináři nejpřísnější? Narážím na to, zda jsou čeští novináři fér, protože to můžete porovnat z různých světových lig...

Je to všude podobné. Ať už jsem pracoval ve Švýcarsku, Finsku, Rusku nebo tady v Česku, tak se média snaží přijít s nějakým negativem, problémy, ale to je v pořádku. Já se o to musím postarat, to je moje práce, být upřímný, jak je to jen možné, ale někdy nemohu říct úplně všechno. Je tu šatna a některé věci by tam měly zůstat.

Přestěhoval jste se do Prahy, nebo máte pořád domov ve Finsku?

Ne, přesunul jsem se hned. Už na začátku března jsem si našel byt v centru na Praze 1 a žiju tady.

Jak často se vídáte s rodinou?

Mám dvě děti, moje dcera žije v Dubaji a syn žije v Turku ve Finsku. Moje žena cestuje mezi námi všemi, ale je jednoduché létat z Helsinek do Prahy, není to nic nového v mém životě.

Vaše rodina na to musí být zvyklá. Jak často jste žil v cizině a kde?

My jsme se domluvili už na začátku své trenérské kariéry, že rodina se se mnou nebude stěhovat. Já, že si odvedu svoji práci, ať už budu ve Finsku, pak jsem byl v Rusku, v Praze, ve Švýcarsku a takové bylo rozhodnutí naší rodiny už od začátku. Nechtěli jsme, aby se celá rodina musela kvůli mě stěhovat, chtěli jsme mít jeden domov a ten máme v Turku.

Navštívil jste i basketbalové mistrovství Evropy v basketbale, když hrálo Česko proti Finsku. Komu jste fandil?

Na tohle se ptali úplně všichni. Pro mě bylo fantastické vidět, jak si Finové vedli dobře na turnaji, a když jsem se díval i na další zápas české reprezentace, tak hráli fantasticky. Prostě hráli proti lepšímu týmu, tak to nevyšlo, ale fandím oběma  týmům.

Jak se vám líbí žít v Praze? Když jste koučoval klub Lev Praha v KHL, tak znáte Prahu velmi dobře, ale jak se vám tu líbí teď v roce 2022?

Je to krásné město, líbí se mi tu. Lidé jsou tu velmi přátelští, já bydlím v centru, tam je hodně turistů, to je pravda. Ale je to prostě centrum města a to k tomu patří. Je rozhodně dobře, že začíná extraliga a můžu konečně začít cestovat po Česku a podívat se na jiné zápasy. Nemusím jen na zápasy Sparty.

Poznávají vás lidé na ulici od mistrovství světa?

Ano, po mistrovství světa mě lidé začali poznávat, ale to také patří k mé práci. Lidé jsou milí, když se se mnou chtějí vyfotit, udělat selfie, nemám s tím problém.

Jak moc si mají čeští fanoušci zvyknout na vás, finského trenéra v roli trenéra reprezentace?

Jsem tu jako první trenér ze zahraničí, který má na starosti národní výběr a jsem na to samozřejmě hodně pyšný. Vím, že spousta lidí v Tampere nám při mistrovství fandilo. Samozřejmě na prvním místě byl pro ně finský tým, ale my jsme pak byli ten druhý tým, které mu drželi palce, a myslím, že nám to docela pomáhalo.

Mluvili jste o konkrétních plánech s prezidentem Českého hokeje Aloisem Hadamczikem?

Ještě ne, ještě jsme se nesetkali, ale plánujeme to. Jestli jsem to správně pochopil, aktuálně toho má na programu hodně, řeší spoustu věcí a v krátké době bychom se měli sejít. Chceme probrat, než začne sezona, důležité věci.

Z vaší strany byste rád pokračoval?

Samozřejmě ano. Já si to tu užívám, to musím říct, je to tu opravdu krásné.

Co teď vlastně českou reprezentaci čeká?

Chci se sejít se všemi trenéry extraligových klubů. Chci je všechny navštívit, podívat se na všechny kluby, podívat se třeba na jeden trénink a pak si třeba promluvit s trenéry. Věřím tomu, že je to dobré, abychom se znali, věděli, o koho jde, a setkali se. Pokud budou trenéři chtít probírat cokoliv, třeba to, jak jsme hráli v Tampere, nemám s tím vůbec žádný problém. Nechci nic skrývat, a naopak chci, aby vše fungovalo pro hráče, pro kluby. Vím, že třeba extraligový hokej je trochu jiný než ten reprezentační, ale jsou tu detaily, které můžeme probrat. Už jsem byl na Kladně, v Brně a všechny ostatní chceme navštívit.

Kolik času chcete věnovat sledováním juniorů?

Čas na to samozřejmě mám, už jsem byl v Jihlavě. Michal Brož, který má na starosti reprezentaci do 20 let, tak s tím jsme probírali to, jak fungují, že chodí na tréninky před školou nebo pozdě večer. Pochopitelně chci vidět i mladé hráče, kteří hrají v české lize.

Jak složitý byl přechod z pozice hráče do pozice trenéra?

Je to obrovský rozdíl, veliká změna. Já byl navíc natolik šílený, že jsem začal trénovat hned potom, co jsem ukončil hráčskou kariéru. Bylo to ve Francii, tam jsem hrál naposledy v roce 1996 a hned jsem začal trénovat juniory. Když se na to podívám zpětně, tak to bylo šílené, ale nakonec si na to člověk zvykne. Vzděláváte se od začátku a veškeré vzdělání, které finská asociace nabízela, tak byla k dispozici pro profesionální trenéry. Teď už trénuji déle, než jsem hrál hokej, ale tu práci miluji a líbí se mi to moc.

Jste vášnivější v trénování, nebo jako hráč?

Asi si to teď užívám více jako trenér, protože koučink, z toho má člověk vždycky dobrý pocit, když může hráčům pomoci. Udělat ten příští krok, v něčem se zlepšit, když jim pomůžete dosáhnout nějakého cíle, protože člověk se po tom cítí dobře.

Bylo něco, co vás opravdu překvapilo ze strany trenéra v porovnání z hráčskou stranou?

Já jsem se samozřejmě hodně změnil. Dnes je vše mnohem profesionálnější od té doby, když jsem v hokeji začínal. Trenér je tu dnes od toho, aby pomáhal hráčům, aby všichni věděli, že mají stejný cíl a že z nich chci dostat to nejlepší. Když jim chcete pomáhat, tak o nich musíte vědět všechno, jejich rodiny, přítelkyně, koníčky, jaké jsou jejich silné a slabé stránky. Věřím, že na těch tréninkových kempech před mistrovstvím světa jsme tu byli pro všechny hráče. Věděl jsem, kdo ti hráči jsou, ale když je poznáte, tak se s nimi samozřejmě pracuje mnohem lépe a to je nejdůležitější.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas