Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica

Co říkáte na nový světový rekord v maratonu, který v Berlíně zaběhl Eliud Kipchoge?

Čas je to určitě skvělý, i na půlmaratonu vypadal, že by mohl prolomit dvouhodinovou hranici, což by bylo fenomenální. Upřímně, nechápu to. Když se podívám na ten čas a tempo, kterým běží, tak k tomu není co dodat.

Myslíte, že současná generace atletů se dočká průlomu dvouhodinové hranice na maratonu?

Věřím, že ano. Vidím potenciální běžce, kteří jsou schopni to prolomit.

Musí k tomu být speciální podmínky?

Rozhodně, protože maraton je specifický tím, že se musí sejít více věcí. Když pominu formu, což je základ a talent, který závodník musí mít, tak se musí sejít především počasí. Aby nefoukalo, teplota byla do těch 15 stupňů. Závodník musí sladit svoje biorytmy, aby se probudil v den D a byl nachystaný a připravený.

Vy jste nyní známý jako běžecký trenér, ale sám jste se věnoval atletické kariéře na tratích 800 a 1500 metrů. Co vám závodní kariéra dala pro současný život?

Atletika a běhání obecně mě formovalo do života. Je to jako červená nit, co se prolínala mým životem, a myslím, že sport člověka připraví a dá mu určité hodnoty, jako je odhodlání, motivace a nevzdávat se. Základní hodnoty, které jsou využitelné pro normální život, a já to nemám odlišně. Mimo to mi dala spoustu kamarádů, přátel, kteří se kolem sportu motají.

Jste pořád dost štíhlý. Běhal jste 800 a 1500 metrů, byla právě vaše postava to, co vás předurčovalo k těmto tratím?

Figura byla vždycky taková a somatotyp byl asi daný. Začínal jsem jako fotbalista, ale nepotkal jsem se s talentem. Idea je mi sice blízká, mám rád kolektivní sporty, ale vadil mi přístup trenéra, jak se to snaží ovlivnit, korigovat a vést. V běhání jsem se našel myšlenkově, protože je mi sympatické, že člověk může být sám sebou a že za výkon si zodpovídám jen sám. Od malička mi říkali, že mám dlouhé nohy a je to výhoda, ale asi se to spíš sešlo. Somatotyp mi ale ke sportu pomohl.

Nebyli vaši rodiče známí v atletice?

Není tomu tak, byť jsem si to dříve myslel. Naši mi říkali, že mám talent po nich a že táta dělal atletiku. V té době jsem ale netušil, že Luděk Pernica, což byl skvělý vícebojař, nebyl můj otec, můj táta je Lubomír a ten takové výkonnosti nedosahoval. Podle svých slov byl ale také výborný atlet.

Máte poměrně velkou tréninkovou skupinu výkonnostních běžců na tratích od 800 metrů až po maraton. Kde se zrodila vaše kariéra trenéra?

Když jsem sám ještě trénoval, tak jsem měl na studiích v Ostravě parťáka, který se mnou některé tréninky chodil. Zjistili jsme ale, že to není úplně nejlepší metoda pro něj, aby se zlepšil, protože naše výkony nebyly souměrné, tak mě požádal, abych ho vedl. Já jsem začal své tréninkové plány pro něho trochu měnit, aby to dávalo smysl, začal jsem o tom víc přemýšlet. To byl asi takový první impulz, že jsem musel plán tvořit a nejen ho konzumovat.

Trenér běžců Jan Pernica a moderátorka Kateřina Neumannová|foto:Český rozhlas

Ten přerod se ale datuje poměrně přesně, když moje tehdejší partnerka a dnešní manželka Dana hledala běžeckého trenéra a zeptala se mě, jestli bych ji netrénoval. Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak jsme to dali dohromady a ona mi dodnes podsouvá, že mě udělala trenérem. Já jsem jí za to moc vděčný.

Kde jste čerpal inspiraci pro vaše tréninkové metody? Zkoušel jste je sám na sobě, nebo studiem zahraničních materiálů?

To je asi první fáze všech trenérů, že zpočátku kopírují vlastní tréninkový systém a případně ho upravují a tak to bylo i u mě. Další fáze je, že se člověk snaží shromažďovat myšlenky zvenku, od trenérů u nás nebo ze světa, a poslední fáze je kreativita.

Člověk si myslí, že už něco ví a že by mohl přinést vlastní invenci na základě znalostí z oblasti fyziologie nebo i dalších sportů. Přemýšlel jsem, jestli přenést něco z běžeckého lyžování, z cyklistiky do tréninku běhu, protože výkony v běhu nebyly v porovnání se světem u nás takové. Mělo to svůj vývoj.

Zmínil jste, že česká špička a evropská špička se mnohdy úplně nepotkává. Máme možná Kristiinu Mäki, Dianu Mezuliáníkovou, ale jinak to není žádný zázrak. Jak to vidíte vy?

Vidím to jednoznačně, že to má přímou souvislost s podporou sportu obecně v daném státě. Vysvětlím to. Ať zmiňujeme Dianu nebo Kristiinu, tak vždycky ten běžec je specifický druh, který potřebuje dostatek času na to, aby výkon provedl. Kristiina předvedla svůj nejlepší výkon kolem 30. roku života. Jako juniorka se neukazovala jako fenomenální běžkyně, byla výborná a takových běžkyň máme více, ale nedojdou tak daleko jako Kristiina.

Čtěte také

Kristiině Mäki se sešlo všechno, co mohlo. Formu naplánovala skvěle, myslí si atletka Helceletová

Na té cestě stojí spousta překážek, podle mě hlavně socioekonomických. Kdyby u nás existovala širší podpora sportu a dostávalo víc lidí šanci a uměli s ní pracovat, tak by tady bylo úspěšných běžců daleko víc.

Šance, že u nás vyroste dobrý běžec na středních a delších tratích je, ale je to o ochotě dlouhodobě pracovat a o podmínkách, které daný sportovec má?

Přesně tak. Nemyslím si, že bychom byli v něčem horší než zbytek světa.

Ve skupině máte nadějné běžce do 23 let, ale v posledním olympijském cyklu jste připravoval například i maratonkyni Marcelu Joglovou. Jak mezi těmito skupinami dělíte svůj čas?

To je složité. Můj čas je komodita, které se mi poslední dobou velmi nedostává. Mám to rozděleno i výkonnostně, ač se mi to ne vždy líbí, když trenér dělí čas podle výkonnosti, protože mám rád, když můžu zohlednit lidské měřítko. Snažit se tomu dát tolik, co člověk dává atletice, tak tolik času mu věnovat, ale vždycky to úplně nejde.

U Marcely se to potkává, protože to je člověk, který tomu dává všechno. Je to profesionál, kterého jsem ještě neměl šanci trénovat... nebo podobného profesionála. My trénujeme z drtivé většiny přes plán a musí probíhat dokonalá zpětná vazba, obzvlášť když je na soustředění a je tam sama, tak abych věděl o každém tréninku, že dopadl, jak měl, a případně jsme to mohli hned korigovat.

V tomhle mi Marcela pomáhá, že nemusím být přítomen na všech trénincích, byť si nemyslím, že to je správně, myslím, že by mohla být ještě lepší, kdyby měla trenéra, který by to s ní dokázal absolvovat. V tomto ohledu velký kus trenérské práce zastane její přítel Filip, takže bez něj by to tak nefungovalo, ten celý tréninkový proces.

Zbytek toho času, což je moje primární zaměstnání, tak chodím na tréninky mladších kategorií. Těm se člověk musí paradoxně věnovat více než Marcele, protože je to teprve učím. Marcela už hodně věcí zná, takže jí stačí mentor, manažer, který zařídí některé věci a nasměruje plán. Nemusím jí ale stát za zadkem a motivovat ji, aby ten trénink odběhala.

Takže si vás ke spolupráci získala profesionálním přístupem a chtěním dosáhnout něčeho velkého ve sportu?

Dokud jsem Marcelu nepoznal, tak jsem tomu jejímu projektu nevěřil. Ona za mnou přišla, že chce na olympiádu, a mně to přišlo trochu utopistické. Po pár týdnech spolupráce jsem poznal, že to myslí seriózně a že je to realizovatelné, přestože tehdy byla od toho limitu vzdálená docela na hony – tři minuty mi přišly docela dost.

Jste zodpovědný i za reprezentační týmy. Je tato práce u reprezentace spíš manažerská, nebo jak to probíhá?

Ano, s větší části manažerská práce, protože se jedná o rozdělování finančních prostředků, zajištění akce, aby byla pokrytá trenéry a závodníci měli komfort. Aby příprava probíhala tak, jak se s trenérem domluví. Leckdy se ale stane, že tam osobní trenér není, takže to by měla být moje úloha jako člověka, který to dozoruje s nadhledem. Neměl by tam být subjektivní pohled, že někoho nemám rád, tak se o něj nebudu starat. Měl bych fungovat jako člověk, který to spojuje a supluje trenéra.

Takže trochu i psycholog?

To musí být. Více se umím položit do psychologie svých lidí, které mám načtené, a netroufám si zasahovat do psychologie závodníků, které neznám a nevím, jak reagujou. U svých závodníků vím, koho mám nabudit, nebo utlumit, na někoho jít racionální cestou argumentace. V tom jsou rozdíly, proto nechci do těchto věcí zasahovat co se týče jiných závodníků, ale trenér má více úkolů na místě.

Trénujete a staráte se i o hobby běžce. Co vás na práci se sportovci, kteří nejsou výkonnostně špičkoví, baví?

Je to stejné jako u vrcholových sportovců. Vždycky ten moment, kdy se člověk někam posune, zlepší výkonnost, kondici, ale může to být i posun v kvalitě života, že je spokojenější a šťastnější, tak to je ta seberealizace, proč to dělá asi většina trenérů.

Jaký je rozdíl v tréninku a v přístupu k amatérským běžcům?

Liší se výkonností, ale baví mě pozorovat to, že někteří běžci neumí vystoupit ze své komfortní zóny a já jim tvrdím, že dokud můžou mluvit, tak ještě pořád můžou, že ještě nezažili ten pocit, kdy opravdu nemůžou. To mě baví opravdu hodně, to sebepoznání u těch běžců začátečníků. U výkonnostních běžců už to tak není, ti už se umí kousnout a už to má nakročeno, ne k vrcholovému sportu, ale ty zážitky mají podobné.

Musíte občas krotit jejich přehnané ambice?

Často, to je takový evergreen. Čím je běžec horší, tím má nepřesné představy o tom, jak se může zlepšovat. Není neobvyklé, že za mnou přijde běžec, který začíná a z 60 minut se v běhu na 10 kilometrů posunul na 45 minut během roku. Přijde s tím, že má plán, že by chtěl do tří let běhat 10 kilometrů za 30 minut, že mu to tak vychází. Tyhle věci musí člověk trochu upravovat, otevírat jim oči a neslibovat že já jsem ten trenér, který je k tomu dovede.

Co říkáte na sázky typu, že se člověk u druhého nebo třetího piva v hospodě rozhodne, že poběží maraton, i když do té doby neběhal?

Každému říkám, ať jde krok za krokem. Tohle plní více než sny ordinace lékařů. Maraton sám o sobě je u většiny běžců o tom, že přetíží organismus, a to jak fyziologicky, tak pohybový aparát. Snažím se vysvětlit a přístup racionalizovat, že by to neměli dělat, a pokud chtějí, tak ať začnou s kratšími tratěmi, vyzkouší si desítku, půlmaraton a na základě zkušenosti s půlmaratonem si uvědomí, že maraton není dvakrát delší vzdálenost, ale že to třikrát více bolí. Pak mají trochu přehled, a když už se pak rozhodnout maraton běžet, tak se snažím, aby neskončili u ortopeda.

Takže závod na 10 kilometrů je taková první meta pro někoho, kdo s běháním začíná?

Je to rozdílné, někdo se zhlídne třeba v pětce. Někdo začne a má problém uběhnout souvisle 10 minut, ale někdo jiný začne a hned uběhne 10 kilometrů. Vždycky je to individuální v tom, co člověk vidí v běhání za přínos.

Máte zajímavou zkušenost s filmem. Ve filmu Zátopek jste si zahrál, ale hlavně připravoval představitele hlavní role Václava Neužila. Jak jste se k tomu dostal

Mě k tomu předurčil Tomáš Dvořák, který měl tehdy telefonát od Davida Ondříčka a ten se ho ptal na běžeckého trenéra. Vždycky úsměvně říkám, že jsem tehdy asi běhal pod okny svazu a Tomáš Dvořák myslel na mě. Díky doporučení Tomáše mi pak David Ondříček zavolal a hledali jsme společnou cestu.

Jaké bylo zadání od Davida Ondříčka?

Že má herce, kterého potřebuje natočit běhat podobně, jako běhal Zátopek, a aby to bylo uvěřitelné.

Čtěte také

Byla to dřina, ale nakonec jsem ho v sobě našel, vzpomíná herec Václav Neužil na roli Emila Zátopka

Napodobit techniku běhu Emila Zátopka, který byl strašně specifický, muselo být složité. Jak dlouho to trvalo, než jste se to naučili?

Bál jsem se spíš jiné věci. Říkal jsem si, že herec ten styl napodobí relativně jednoduše, ale jestli napodobí rychlost toho běhu a ta napodobit nejde, ta musí být opravdu odběhnuta. Z toho jsem měl velký vítr, ale Václav je skvělý sportovec, takže mě hned na prvním tréninku vyvedl z rozpaků, uvěřil jsem tomu a i mi předvedl, jak má Zátopka nakoukaného.

Už na první předváděčce jsem pak říkal, že tomu věřím, že by to tak mohlo být, když zavře pusu a nebude tolik vyplazovat jazyk.

Jak často jste chodili trénovat?

Bylo to různé podle vytíženosti Vaška v divadle a mém vytížení. Potkávali jsme třeba dvakrát až třikrát týdně, pak měl Vašek domácí úkoly, co odběhat. Někdy to bylo méně, byly i týdny, kdy jsme se neviděli, ale on poctivě plnil zadání.

Musel i zhubnout, že?

To nebylo primárním cílem. Neměli jsme nastavenou váhu, ale věděli jsme, že zrcadlo nastaví scéna, kdy si Zátopek při maratonu vyhrne tričko a věděli jsme, že tam nemůže být Vašek s pupíkem, že je to měrná jednotka toho, jestli bude dobrý, nebo špatný Zátopek.

Věděli jsme, co chceme mít, ale nevyjadřovali jsme to hmotností. Šlo to ruku v ruce s tím, jak šla tréninková zátěž, když se pak šlo více do objemu a intenzity, tak váha šla dolu. Nutno říct, že Vašek si to hlídal hodně poctivě.

Vaše osobní role ve filmu není úplně malá. Vy jste hrál švédského maratonce, který běží ten legendární maraton v Helsinkách. Musel jste i sebe připravovat?

Nemluvil bych o tom jako o hraní, jen jsem se proběhl ve filmu. S ohledem na to, že to mělo být co nejpřirozenější a hraji tam i scénu, když mi Zátopek utíká a já už nemůžu, tak jsem si představil situaci, do které jsem se dostal už mockrát, když dobíhám maraton a už nemůžu. To se mi hrálo poměrně snadno.

Vedle Vaška to byla hrozně příjemná úloha, kterou jsem k tomu dostal od Davida Ondříčka za odměnu. Netušil jsem, že to bude mít takový rozsah, a byly to asi tři nebo čtyři příjemně strávené dny, kdy jsme běhali po boku Vaška běhali na Lipně.

Vím o vás, že jste loni běžel maraton v Aténách. Jak jste si užil závod v zemi maratonu zaslíbené?

Když pominu to, že to bylo v době covidu, kdy byly restrikce v cestování, na maraton nebylo přihlášeno tolik zahraničních běžců, tak tím jsem si nenechal zážitek zkazit. Mělo to nádech už od rána, to místo, start a vše okolo... ne často se mi povede říct, že jsem si ten závod užil, protože se snažím závody běhat naplno a že není prostor pro to užít si to, že to přijde na konci, když se to vyhodnotí.

Zpětně si to asi idealizuju, ale opravdu jsem si to užil, i když na 30. kilometru závodu bych mluvil jinak. Vybavují se mi ale jen ty pozitivní zážitky, podél trati to dýchá historií, diváci fandili a jedinečný doběh na aténský stadion, to byl opravdu zážitek.

Měl jsem ještě tu čest, že jsem běžel relativně osamoceně a vychutnal jsem si ovace publika. Byla tam manželka a spousta běžců z naší komunity, díky které jsem se na závod dostal. Všechno se to sešlo, dokonce v osobním rekordu, takže radost.

Vy už jste pár let po své aktivní kariéře a věnujete se trénování, co vás ale motivuje k návratům na start. Proč chcete pořád závodit?

Pořád je ve mně kus závodníka, chlapská ješitnost, že člověk není tak starý a že má na to posouvat svoje limity. Ve vytrvalostních bězích to lze dělat dlouho a věřím, že své osobní rekordy jsem si nezlepšil o tolik, abych se tomu nemohl na stará běžecká kolena přiblížit. Motivace pořád je, pořád jsem závodník srdcem, byť hlava už říká, abych se věnoval trénování ostatních a nebláznil tolik.

Vy už jste jednou na start postavil i svoji dceru. Udělalo by vám to radost, kdyby jednou běhala?

Rozhodně by mi to radost udělalo, ale budu se jí od toho snažit zrazovat. Dělá mi velkou radost, že má ona radost ze závodění... zjistil jsem, že je mi úplně jedno, jak doběhne, že jen když vidím tu její radost, tak je to skvělý zážitek. Jiná dimenze sportu, než když běhají svěřenci nebo já. Ta čirá radost ze sportu je něco, co je neopakovatelné.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík