Nevadí mi, když jsou děti na mobilu, je to nová forma komunikace. Sociální sítě se naučíme využívat pro náš růst, věří Veronika Žilková

3. červenec 2024

Na festivalu v Karlových Varech se setkala Veronika Žilková s Janem Pokorným v den, kdy oba slavili výročí, a to neuvěřitelných 40 let, kdy Jan Pokorný přišel do rozhlasu a Veronika Žilková byla poprvé na karlovarském festivalu. „Je fajn, že jsme se toho dožili,“ říká se smíchem herečka. Do Varů přijela se soutěžním snímkem Světýlka. „Je to po 27 letech, co mám film v soutěži, před 27 lety to bylo Zapomenuté světlo,“ připomíná. „Příště to budou ‚Baterky‘,“ směje se.

Jaká jsou Světýlka?

Jsem hrozně ráda, že je to soutěžní film. Točili jsme ho před dvěma lety. Když jsem tady u tebe byla, vyprávěla jsem ti, že točím s Beatou Parkanovou film, a musím říct, že by mě ve snu nenapadlo, že za dva roky se sem dostanu do soutěže s tím filmem. Já jsem tady tehdy představovala film Spolu, což byl film se Štěpánem Kozubem, kde hrál syna s autismem. Já jsem hrála jeho matku. V tomto filmu hraji babičku...

Už to jsou dva roky, no...

(Smějí se) Ano, čas letí. Film Světýlka je... Já jsem točila s Františkem Vláčilem, to byl poeta, básník filmu, stejně jako Jaromil Jireš, který natočil Valerie a týden divů. Od té doby jsem měla pocit, že se žádný z režisérů nevěnoval filmovému jazyku a točily se hodně příběhy. A seriály jsou hodně o tom, že se pocity říkají: Mám tě ráda; Rozvádím se s tebou; Nemám tě ráda; Lezeš mi na nervy... A nehraje se to. A tenhle film je celý o pocitech.

Čtěte také

Tam mluvím podstatě jen já a jsem jenom slyšet, protože ten film je očima šestileté holčičky. Takže mi hodně hrajou nohy, občas ruka, trochu břicho a dvakrát se sehnu pro borůvky, takže se objeví i má tvář. Ale jinak pořád mluvím, mluvím...

Je to jeden den malé holčičky, které se chtějí rodiče rozvádět. Má to být idylický den dítěte, který tráví s babičkou a dědou na výletě, ale pořád do toho rodiče zasahují dusnem... Myslím, že to všichni známe ze svého dětství, kdy rodiče měli pocit, že je neslyšíme. Film je o tom, jak se cítí ta dětská dušička, když slyší to: „Všecko je v pořádku, my se nehádáme, neboj se...“ Ale je to vlastně optimistické, že do života patří jak radost, tak trochu žalu. Jmenuje se to „život“. Malé děti nemají malé starosti a radosti, ale mají je stejně velké jako potom, když jsou dospělí.

Nedovedu si představit, že by některé z dětí Veroniky Žilkové slyšelo od maminky větu: „Nebuď pořád na mobilu!“ Protože Veronika Žilková je tady pořád na mobilu, to jsem ještě neviděl. (směje se)

Sdílela jsem na Instagramu naši fotografii a napsala jsem „Živé vysílání s Honzou Pokorným“ a dala jsem tam srdíčko. (směje se) Musím říct, jsem hrozně ráda, mám přes sto tisíc sledujících, je to komunita skvělých lidí, kteří mě třeba navštěvují na představeních. Vytvořila jsem si tuhle komunitu během covidu, kdy jsem začala cvičit, cvičila jsem denně, teď dvakrát třikrát týdně, nestíhám to. Cvičí se mnou... i třicetiletý chlapi. (směje se) Samozřejmě někteří říkají: „My si vás pouštíme ke kafi v práci.“ (smějí se)

Já tě taky sleduju na Instagramu. Přijde mi to strašně profi.

Celý život cvičím, abych se na jevišti udržela. Kdosi to srovnával, že to představení je jako směna horníka. Je to fyzicky, psychicky náročné, v muzikálu tancuju, zpívám... takže fyzička se musí udržovat.

Ten svět sociálních sítí neodsuzuju, nevadí mi, když jsou děti na mobilu, je to nová forma komunikace. Je to jako když se moje babička hroutila, když Ostravou poprvé projelo auto. Řekla: „Konec světa. Automobily zničí lidstvo.“ Nezničily. Naučili jsme se to využívat. Stejně tak sociální sítě a počítače nezničí děti, naučíme to využívat pro nějaký náš růst. Myslím si, že jenom proto, že je to nové, neměli bychom říct, že je to špatné.

Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v hlavní soutěži soutěží snímek Beaty Parkanové Světýlka. Co může herečka udělat pro to, aby ten film vyhrál?

To nevím. Já si myslím, že každá herečka točí ten film jako první a poslední ve svém životě, to znamená, že přijde úplně nedotčená tím příběhem a snaží se hrát jako nikde jindy předtím. A naplno, jako by byl poslední. To už jsem já odvedla.

Spíš mě dojímá dosah včerejší premiéry. Teď za mnou přišly dámy a říkaly mi, že jim zůstala v hlavě věta, kterou včera řekla paní režisérka před tím filmem: „V dětství získáme úraz, za který potom v dospělosti utrácíme spoustu peněz u psychoterapeuta.“ A tyto dámy přišly: „Nám to od včerejška vrtá hlavou. I my jsme v dětství nasbíraly situací nebo větou od svých rodičů něco, co nás v dospělosti determinovalo, zablokovalo, pak jsme se toho zbavovaly...“

Čtěte také

Ale to samé děláme svým dětem. Možná to patří k životu, že člověk to myslí dobře a někdy má čas vnímat bolístky dětí a někdy ta jeho osobní svoboda je tak velká, že rozbije rodinu, nemůže žít dál nebo nechce žít v tom dusnu... Jsem ráda, že je to téma, které moc není. Pořád se točí kriminálky, vraždy, trošku vymyšlené trauma... Ale trauma, které máme v sobě z dětství a které způsobujeme svých dětem, je fajn, že stálo Beatě za natočení půvabného, optimistického filmu. Řeknete si: Když o tom natočili film, tak to nemám jenom já, to asi mají všichni.

Co Veroniku Žilkovou čeká v následujících měsících? A proč má podle ní „herce“ v sobě úplně každý? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Jan Pokorný , vma

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.