Ne všichni legionáři toužili vrátit se do vlasti. Co se stalo s těmi, kteří se rozhodli zůstat ve Vladivostoku?
Před sto lety odplouvali z přístavu v ruském Vladivostoku českoslovenští legionáři. Do vlasti jich několika lodními transporty kolem Asie nebo přes Ameriku putovalo na šedesát tisíc. Někteří ale na evakuační lodě nenastoupili a v sovětském Rusku zůstali. Byli mezi nimi zajímavé osobnosti se pozoruhodnými osudy. Pátrala po nich Šárka Kuchtová.
Ulice Vladivostoku každý večer ožívají rozmanitými tóny pouličních hudebníků, ve kterých se mísí Rusko s Asií. Před sto lety tu ale byla čas od času slyšet i řízná dechovka. A Češi se na tomto městě podepsali i jinak.
Čtěte také
Jsme s knihovnicí Ninou Ivancovou a historikem Maximem Krivetským v místním loutkovém divadle. Těsně po bolševické revoluci ho postavili jako klasické divadlo a výzdobu dělal český legionář – Vladimír Winkler.
„Mám tu Večerní noviny, číslo 21, ročník 1921. Oznamují, že za několik dní se otevře nové divadlo. Je postaveno ze železobetonu, má výbornou aktustiku a na jeho výzdobě se podílel vídeňský sochař Winkler,“ shrnuje článek z dobového tisku Maxim Kriveckij.
Do Číny namísto domů
Autor článku nazval Winklera vídeňským sochařem, protože pocházel z Rakouska-Uherska. Ve skutečnosti studoval sochařství v Praze, byl odveden na ruskou frontu, zajat a dostal se do řad československých legií, kde ale nesloužil s velkým nadšením.
Domů nakonec neodjel a zůstal ve Vladivostoku, odkud po několika letech odešel do čínského Charbinu a tam v roce 1956 zemřel.
Podobný osud měl i jeho umělecký kolega Bohuslav Kočí. Také on zůstal ve Vladivostoku a odjel do Číny, kde vytvořil portrét prvního čínského prezidenta Sunjatsena pro jeho mauzoleum v Nankingu. Zahynul v roce 1942, když loď, na které se snažil odplout, potopili Japonci.
Na horké půdě
„Po odjezdu poslední československé lodi s legionáři zůstalo ve městě 418 vašich krajanů různých profesí, často lidí nespokojených v legiích,“ vysvětluje historik Kriveckyj. Ale jak říká, nic dobrého tu ty, kteří se rozhodli zůstat, nečekalo. Z Vladivostoku se stala uzavřená vojenská oblast a ve třicátých letech začaly stalinské represe.
Čtěte také
Badatel Alexej Žukov z Chabarovska zná konkrétní jména. Češi byli jako cizinci, a navíc bývalí legionáři bojující proti sovětské armádě automaticky podezřelí. Ať už to byl ředitel vojenské stavení firmy František Zahálka, nebo třeba čistič toalet Josef Dobeš.
Zapomenutí krajané
„Obvykle je všechny obvinili, že jsou japonští špioni a dostali za uši – putovali do gulagů nebo je čekala kulka,“ dodává Žukov a ukazuje pečlivě urovnané kartičky označené velkým červeným nadpisem – Češi.
Nezbývá než doufat, že se stejnou vervou jako místní zájemci o historii se do objasňování zapomenutých legionářských osudů v Rusku někdy pustí i jejich čeští kolegové.
Související
-
Dva týdny v jednom kupé za pět tisíc eur? Transsibiřská magistrála slibuje extrémní zážitky
Velká sibiřská cesta – tak přes sto lety nazvali železniční trať, která poprvé v historii dopravně spojila Evropu s břehem Tichého oceánu po euroasijském kontinentu.
-
Nadávali jim do Běločechů, teď mají v Rusku pomník
Zavzpomínejme na ty, kteří se před devíti desítkami let významně zasloužili o vznik Československa, přestože 28. říjen roku 1918 strávili tisíce kilometrů od domova...
