Návrat ztraceného syna

Traband se v roce 2005 ocitl na vrcholu své kariéry a naprosto nepochopitelně oznamuje konec koncertování. Logicky když kapela jede, je to pro ní nejvíc. Jenže jsme jenom lidi a slabé chvilky si nedají poroučet, zvlášť u citlivých lidí. Jako v roce 1992, kdy měl Jarda vynucenou pauzu po pádu z okna, tak teď má vynucenou pauzu po pádu do sítí chmurných myšlenek. Ztroskotává mu už druhý bytostný vztah se ženou a osobní život má na chvíli navrch nad životem muzikanta.

To, jak se s tím vypořádal, se po roční pauze promítá do absolutně jiného nového repertoáru Trabandu. Na albu Přítel člověka je dominantním nástrojem harmonium, o kterém Jarda říká, že je to trampský nástroj, protože šlapání na měchy je vlastně chůze krajinou zvuků. Harmonium tu také zjemňuje celkový zvuk kapely a dává vyznít lyrickým textům, což je další novinka. Doposud jsme byli zvyklí na Jardovo vyprávění, teď sledujeme jeho pocity.

Jestliže Jardova dosavadní tvorba vypovídala o něm jako o bezdomovci, kterému ztroskotalo manželství v čase, kdy Bůh mlčí, teď s Přítelem člověka jsme svědky návratu ztraceného syna. Po nervovém vypětí přichází zklidnění v Boží náruči, ačkoliv by se mohlo zdát že jde o náruč ženy.

Za absolutní perlu pak považuji píseň Vlaštovky. Tam se Jardovi podařilo vyjádřit pocity hledačů pravého domova naprosto dokonale. O to víc překvapí, že napsal text na melodii Jany Modráčkové. A tak vlastně jeho nejlepší píseň není úplně jeho. Ale to tak v životě bývá, že to nejlepší z nás se dostává ven především díky druhým. Ve spolupráci, v partnerství. Traband svým zpomalením a ztišením sice ztratil mnoho tanečně orientovaných fanoušků, avšak získal bytostné přátele. I název alba napovídá, že teď už jde o něco jiného než o jízdu, Traband chce být Přítel člověka.