Na vrcholu Araratu reportéry zaskočila vichřice

Nejstaršímu členovi výpravy je 47 let. Koně jsme nechtěli, tvrdí hoši si přece všechno nosí na zádech. Jenže nám ho místní prostě vnutili.

Čtěte také

„Lidé ve vesnici pod Araratem si také chtějí vydělat. Mají rodiny,“ říká náš horský vůdce Sefer, mladý 30letý Kurd. Lidé jsou tady podle něj chudí. Mají jenom ty koně a nabízejí je turistům.

Členové výpravy na vrcholu Araratu|foto: Pavel Polák

„Jsem moc rád, že mám koně s sebou, protože mi vzal těžké věci,“ říká jeden z členů výpravy.

Radost z výstupu snad zachrání i život

Nacházíme se v posledním táboře, položeném ve výšce 3800 metrů. Všude kolem je sníh. Vyrážíme ve dvě ráno. Je tma a zima. Na botách máme mačky a před námi je strmý krpál. Každý toho má dost. Ľubomír ani nenatáčí. Prostě se mu nějak ani nechce. Nahoru a dolů trvá cesta 12 hodin.

„Tak hlavně že jsem to přežil. Když jsme vylezli nahoru, tak se opravdu točit nedalo, protože byla vichřice. Byl jsem těsně před smrtí. Ale na druhou stranu převládla radost z úspěšného výstupu a to mě možná zachránilo,“ říká Ľubomír Smatana.

„Nic strašnějšího jsem v životě nezažil a myslím, že snad už ani nezažiju, protože tak špatně mi ještě nikdy nebylo,“ dodává.

Teď už sedíme v klidu, se sklenkou červeného v ruce. Někdo se zmrzlými prsty, někdo s popraskanými rty, všichni ale s obličeji spálenými od slunce. Šestičlenná partička odpočívá na břehu jezera Van po čtyřdenním výstupu. Všichni horolezci si konečně můžou připít: „Tak na Ararat!“

Těžký výstup po návratu vystřídala nadsázka

Z rozhovoru, který po návratu výpravy vedl Vladimír Kroc s autory reportáže Pavlem Polákem a Ľubomírem Smatanou, bylo patrné, že výstup na Ararat byl skutečně tak náročný, jak to působí v reportáži. „Mně omrzly prsty během závěrečného výstupu,“ uvedl Pavel Polák a Ľubomír Smatana doplnil: „Mně celý obličej.“

Ľubomír Smatana se těší na prázdninové putování|foto: Šárka Ševčíková

Na další otázku, zda něco podcenili při výstupu, odpovídali oba reportéři už s odstupem a nadsázkou. Pavel Polák prý prošel důkladnou přípravou, a tak ho nic výrazně nezaskočilo. Ale Ľubomír Smatana měl sebou prý pouze nefunkční karimatku, místo které musel použít kartónový obal. Navíc podcenil ostré horské slunce a oblohu bez mráčku. Kokosový krém proti slunci, podle jeho slov, také nebyl zrovna to pravé.

Čtěte také

Výprava čítala sedm lidí, včetně průvodce, který je na Araratu povinný. Do výšky 3600 metrů nad mořem s nimi šel navíc kůň, kterého výpravě vnutili místní, ale který se záhy ukázal jako užitečný.

V závěru rozhovoru se reportéři zamysleli nad otázkou, proč na Ararat jezdí tolik Čechů. „Asi je to taková nejbližší pětitisícovka, která se dá celkem jednoduše slézt,“ odpověděl Ľubomír Smatana a Pavel Polák dodal: „Češi prostě rádi lezou na hory. V Himálaji, na Kavkaze, zkrátka všude, kde jsou hory, tam vždycky potkáte Čechy. Je to skoro takové národní unikum.“